Článek
Svět je plný lidí. Někteří bydlíme v cihlových domech, jiní v panelových obludách. Další zas ve slaměných a dřevěných stavbách. Konečně kousek dál třeba jen v chýších, nebo slumových plechovkách. A pak tu jsou tací, kteří bydlí ve světě samotném. A osamělém.
Kam asi jdou všichni ti dvounozí šneci s domovem v batozích a igelitkách, když jim zrovna pomáháme a chráníme je, aby náhodou neobtěžovali turisty v centru. O čem asi sní, když náhodou bdí, všichni ti podroušení spáči pod keři a v pasážích. Dokážou ještě tu a tam nahmatat svůj kousek štěstí?
Nevíme, neptáme se, nezajímají nás. Občas nám plošnou pouliční slepotou problesknou počiny individuální pomoci, občas se o něco pokusíme i systémově, ale dnes a denně je míjíme a přehlížíme. Když se nás vlastní děti, které nerozumí tomu, že někdo může nemít domov, ptají, jak se to stalo a proč se to děje, jsme na rozpacích. V lepším případě pak sáhneme po nabízeném alibi v podobě Nového prostoru nebo několika hozených mincí, v horším se vydáme cestou racionalizace vlastní hroší kůže. Nejspíš si za to můžou sami, nechtělo se jim dělat, nebo byli prostě blbí. Vždyť se ani nesnaží z ulice dostat, možná jim to vlastně vyhovuje. Konečně stejně se z nás snaží akorát vyrazit prachy na chlast. Ba co hůř, nezdráhají se k tomu zneužívat psy!
Pes je nejlepší přítel člověka, tak kam by se měl člověk, který nemá ke komu hlavu složit, uchýlit, když se mu nedostává žádného přátelství od lidí? Nikdo nechce, aby psi trpěli, ale co se to s námi stalo, když vyčítáme lidem na ulicích, že na nás dělají psí oči. Co se to s námi stalo, když potřebují udělat doslova psí oči, aby v nás vzbudili soucit. A že je někteří nemají jako nejbližší přátele, ale jako pomůcku k žebrání. No a? Kdo jim to chce vyčítat? Politik, který u nás žebrá před každými volbami, jenom to dělá sofistikovanějším a luxusnějším způsobem? Když jeden nemá miliony na billboardy, tak si holt musí poradit jinak.
Lidé jsou různí a mezi lidmi na ulici to není jiné. Někteří se snaží vymanit z betonových labyrintů více, někteří méně. Někteří se do nich dostali spíš nešťastnou shodou okolností, někteří spíš po ose vlastních chyb. Možná kdybychom se víc ptali, víc bychom se dozvěděli. Možná, kdybychom víc otevřeli srdce, staly by se otázky zbytečnými. Možná bychom pak uviděli za všemi těmi čpícími hadrami to, co se tam skutečně choulí - lidské bytosti.
O čem asi sní, když náhodou bdí. Třeba o tom, jak složí drahé polovičce hlavu do klína, někde doma na gauči. V teple a bezpečí. Dokud o tom mohou jenom snít, dopřejme jim aspoň ty psy a možnost trávit s námi čas ve stínu památek. Ve finále nás totiž neobtěžují ani tak lidé bez domova jako naše vlastní svědomí a před ním stejně nikam neutečeme. Zaplať pán Bůh.
