Článek
Na Pavlově bývalém pracovišti se každý stravoval podle svého gusta. Bylo lhostejno, zda jste si o polední pauze dali čtvrtku grilovaného kuřete nebo plátek tlačenky. Někteří ujížděli na zdravých dietách, jiní si pochutnávali na zapečených těstovinách nebo rizotu od večeře. Kdo si doma nic nenachystal, mohl zaběhnout do blízkého bistra na vydatnou polévku.
Můj kamarád vždy patřil do kategorie takzvaných krabičkářů. Manželka vařila dobře a ohřívané jídlo mu nevadilo, proto si automaticky přinesl oběd i do nového zaměstnání. Netušil, že mu tento způsob stravování zajistí roli posmívaného outsidera.
„Na jídlo se tu chodí naproti do restaurace,“ oznámila Pavlovi nová kolegyně. „Mají tam výborného kuchaře a berou i stravenky.“ „Tak to je bezva, ale já mám svoje z domova, “ usmál se kamarád. Žena jen pokrčila rameny a s ohrnutým nosem ukázala ke kuchyňce: „Mikrovlnka je tam. Budete ji mít napůl s Andulou. Ta má bezlepkovou dietu.“
Od chvíle, kdy se Pavel odmítl s kolegy účastnit posvátného poledního rituálu, nebylo ve firmě skoro nikoho, kdo by se mu za zády neposmíval. Jediný, kdo se s ním vezl na stejné vlně, byla dietářka Anička, kterou z kolektivu vyřadila nemoc. Chování všech ostatních by se ale dalo označit přinejmenším jako nedospělé.
„Tak na ty obědy choď,“ navrhla Pavlovi manželka. „Není přeci potřeba, aby se na tebe v práci dívali skrz prsty.“ „Kdyby mi to dávalo smysl, souhlasil bych. Ale těmhle šaškům já neustoupím,“ zatvrdil se kamarád a přišel s řešením, s nímž si už nějakou dobu pohrával.
Pavel opustil zaměstnání ještě ve zkušební době. Když po nějakém čase potkal bývalou kolegyni Aničku, dozvěděl se od ní novinu, která ho upřímně rozesmála. Na starém pracovišti nedlouho po jeho odchodu došlo k dramatickým změnám. Dotyčná restaurace byla uzavřena a od té doby si všichni nosí do práce oběd ve stejné plastové misce jako on. Mikrovlnná trouba během polední pauzy běží na plné obrátky a je o ni takový zájem, že se před ní tvoří fronta.
