Článek
Achjo… je to tak dávno, tenkrát byly slunečné dny jasnější, modré nebe blankytnější a svět… tak nějaké větší.
Bylo to jednoho záříjového sobotního dopoledne. Slunce jasně svítilo a já s kamarády, jak už to na vesnici bývalo zvykem, hrál fotbálek na místním hřišti. Pak přišli starší kluci a s nimi i můj brácha. Hráli zápas. Museli jsme tak našim tehdy fotbalovým idolům udělat prostor a sledovat vše z poza postranní čáry. Do dnes si pamatuji, jak tam v tom jasném slunci pobíhali místní hoši v modrý trenkách a zářivě bílých dresech s kostkovaným vzorem. Výsledek si nepamatuji, ale za to vím přesně, že jsem ho již tradičně běžel rychlým úprkem od čáry oznámit domů… všechno tehdy tak zářilo… byl to krásný den.
Vyběhl jsem venkovní schodiště naší bytovky, udělal smyk v levotočivé zatáčce na chodbě a upřel pohled na cíl. Světle hnědé dveře s hranatou klikou od našeho bytu, přímo v čele té tmavé chodby. Svět potemněl, ale já měl cíl, byl to přece závod, když je vám osm, vždycky je to závod…
Při psaní těchto řádků se mi ženou do očí slzy. Navždy mi bude líto toho malého chlapce, který při zatažení za kliku nemohl tušit, kam se to žene.
Zatáhl jsem tedy za kliku a vrazil dovnitř. Něco mě okamžitě praštilo do tváře, teda spíš do uší… byl to zvuk, který jsem nikdy předtím ani potom neslyšel, něco hlasitého a nebezpečně upřímného. Nesměle jsem postupoval dál podél zdi předsíně, z vchodu do obývacího pokoje šlo ono známé světlo prostupující oknem na jižní stěně. Vešel jsem na světlo a spatřil pravdu. To, co jsem slyšel, byl nářek tří žen, mojí babičky, tety a matky. Místo očí měly zrcadla, ze kterých přímo tryskali potoky slz. Na nic jsem se neptal, jen nevěřícně a hlavně nechápavě pár vteřin koukal, byl přece tak krásný den. Pak si mě babička všimla a povídá: „Honzíčku, tatínek naboural…, běž za dědou na hřiště, ať okamžitě přijde.“ Na nic jsem se neptal a rozběhl se tím stejným úprkem zpět, neuronil jsem ani slzu, nechápal jsem, co se stalo. Po cestě jsem potkal bratra, jak jde domů ze zápasu, pretlumočil mu vzkaz od babičky a tím v mojí paměti příběh oné soboty skončil.
Můj otec toho dne ale nezemřel…nebo tak mi to aspoň řekli. Mému tátovi tehdy odumřela část mozku, byl v komatu. Po třech měsících v nemocnici se stal „zázrak“ a on se probral. Moje milovaná maminka měla obrovskou radost a řekla mně a bratrovi asi tak stejně prozíravě jako Rafiki Simbovi, že MŮJ OTEC ŽIJE. No a tak jsem k té tůňce přistoupil, byla v nemocnici a jmenovala se JIP… neviděl jsem v ní však odraz svůj ani otce, jen cizího chlapa s oholenou hlavou, pooperační jizvou na ní a zvláštní trubičkou trčící z díry v krku. Nemusel jsem tehdy být malý genius, aby mi došlo, že MŮJ OTEC ZEMŘEL a tohle je cizí muž, co z těžká mluví, je na půl těla ochrnutý a neví, kdo jsem. Přesto ho z nějakého důvodu moje matka stále miluje stejně, jako milovala mého otce.
Matka byla samaritán, vzala si domů tohoto muže, aby se o něj při výchově dvou synů bez otce postarala a z nějakého důvodu věřila, že protože ho tak moc miluje, stane se z něj nějakou metamorfózou náš táta… A protože mi bylo osm, tak jsem jí to věřil, věřili jsme s bráchou oba. Když jsme jednoho dne přijeli z hor, kde jsme byli s dědou, tenhle pán, kterému jsme se tehdy už naučili říkat „taťko“ (chápete… abychom to natrénovali, až projde tou metamorfózou) nám nadšeně ukazoval, jak už umí chodit. Nebyla to bůhví jaká chůze, ale chůze to byla a tak nás jako malé výrostky mohl taťka honit po bytě s páskem, stejně jako náš otec dřív… byla to jen hra a my ji měli rádi. A tomu byste nevěřili, ale tenhle pán, ten taťka… on ji znal taky. Než uměl chodit, mohli jsme hrát jen fackovanou, kdy jsme si nechali dát schválně facku a smáli se tomu, že to nebolí, protože je taťka v rukou ještě moc slabý.
Čas šel dál, taťka se zlepšoval a my s bráchou ho už nějakou dobu měli rádi. Přestěhovali jsme se do domu, který nechal postavit náš táta, rozumíte, ten pravej. Jenomže jak byl taťka silnější, tak v hlavě to s ním bylo pořád stejné. Představte si šestiletého chlapce s jeho sociální a emoční inteligencí a silou čtyřicetiletého může. Byly tu noci, kdy jsem se schovával pod peřinu, aby rány od kulečníkového tága tak nebolely, kdy jsem stál za zamčenými dveřmi ložnice (maminka nechtěla abychom to viděli) a věděl, že mojí matku taťka škrtí. A bylo tu i jedno ráno, kdy taťka ležel v posteli, zase byl agresivní na mamku, už to před námi nedokázala skrývat. Vztáhl ruku i na mého staršího bratra, který ji bránil a v tu chvíli se to stalo, řekl jsem „Nesahej na mýho bráchu.“ A dal jsem mu do obličeje tu největší ránu pěstí, kterou snad může desetiletílý chlapec dát. Roztrhl jsem mu ret. Když jsem viděl krev byl jsem v šoku. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem to byl já. Vztáhl jsem ruku na vlastního "otce"? Ne to bych nikdy neudělal. Samozřejmě, nic to nebylo, malá trhlinka, ale já od té doby věděl, že jsou hranice, za jejichž překročení mi život s „taťkou“ nestojí. Neuběhl ani rok a naše samaritánka se rozhodla žít. Taťka dostal nějaký další prášky, přestěhoval se k babičce, svojí vlastní matce, a tam taky zůstal. Tak jsme si zbyly už jen my tři. Mamka brácha a já.
Dál jsme jezdili taťku občas navštívit, za babičkou, na oběd, pomoct na zahradě, však to znáte. Mamka se mu delší dobu neukázala, bála se, aby mu zase nespustila amok. Když měl prášky, které díky bohu brát chtěl, a nikdo po něm nic nechtěl, tak byl vždy klidný. U babičky žil i strejda, tátovo brácha logicky, na něj by vyšel samostatný příběh, musí vám stačit jen to, že od babičky nikdy neodešel a zabil se v autě, když mi bylo 16.
Mnohem dřív se ale stalo něco důležitějšího. Když mi bylo 13, přestěhovali jsme se na statek k prarodičům z maminčiny strany. Mamka si tehdy někoho našla. Pořád milovala mého otce i toho taťku, ale teď najednou… i nejakýho plešatýho Pavla… Pavel byl v pohodě, alespoň ze začátku…, ale o čem chci mluvit je něco úplně jiného.
Musím se přiznat. Od té doby, co jsem tehdy uviděl taťku v nemocnici, nějak mi dělalo problém při spánku zadržet moč. Mamka mě tahala všude možně. Že urologicky jsem prý zdravý, říkali doktoři, až mi jeden milej starší pán doktor dal nějaký prášky… pomohlo to, ale když jsem si nevzal, tak ne… až právě tu jednu podzimní noc na statku. Bylo mi 13, v pokoji jsem byl sám, pustil jsem si do sluchátek King of the Pride rock Od Hanse Zimmera a pak už jsem jenom brečel… a brečel a brečel… stejně jako moje maminka, když jsem rozrazil ty dveře. A když hudba i mé vzlykání utichlo, potichu jsem zašeptal ke své duši… „Tati, ty už se nevrátíš. “ Tu noc jsem se bez prášků nepomočil, což se přece jen občas stávalo, tak to nebyla žádná sláva. Ale já se nepomočil ani tu další… další.. a další… a žádnou z nocí poté.
Zkoumal jsem to až natolik, že jsem přišel s fascinující teorií… Někde jsem četl, že hlavní dlouhodobá paměť se tvoří až od tří let věku. Táta měl autonehodu v mých osmi, tedy v mé dlouhodobé paměti figurovaly vzpomínky na něj z doby pěti let. Když mi bylo 13, bylo to asi 5 let od té nehody. Je to vůbec možné? Je to opravdu tak, že mému mozku došlo, že od otcova zmizení uběhla větší doba, než jsem ho vůbec znal, a tak si uvědomil, že už nemusí být tím vystrašeným osmiletým klukem s loužickou v rozkroku, čekajícím na velkolepý návrat? To už se asi nikdy nedozvím.
Postupem času se taťka dostal do ústavu, babička už byla starší a péči, která trvala 24 hodin 7 dní v týdnu, nezvládala.
Současnost je taková, že taťka leží v nemocnici, čeká na výměnu již druhého kyčle. Protože nedostával v ústavu dostatečnou péči, často se mu s jeho vratkou chůzí stávalo, že spadl, až si nakonec zlomil první a teď i druhý kyčel. Bude z něj ležák, protože mentální kapacitu rehabilitovat sám nemá a v ústavu, kde je, to s ním nikdo dělat nebude. Proč ho nedáme jinam, ptáte se? Jiný ústav s lepší péči neexistuje… respektive nejsou volná místa.
Taťku navštěvuji jednou za pár měsíců jen já s bratrem. Babička už by takovou cestu fyzicky nezvládla (hodina tam a hodina zpět) a matka chce žít a milovat i někoho jiného, tak ho navštěvuje minimálně … a já jí to přeji, už zkusila dost. Jenže… když za ním přijedu na ten pokoj a pohlédnu do té jeho nepřítomné tváře… vidím jen vyděšený výraz mladého muže, jak míří s autem do stromu a v poslední vteřině mu před zoufalýma očima probíhá všechno, co zažil a co zažít mohl. Je to jako sledovat, jak můj otec trpí a tuhle chvíli prožívá stále dokola, znovu a znovu. Taťka se tak stává živým pomníkem toho, co si jen nerad připomínám. Už nechci…vím, že můj otec zemřel, ale nechci si to co měsíc připomínat, bolí to…tak moc. Naprosto přesně platí přirovnání s jizvou na srdci. Byla obrovská, už je menší, ale nikdy nezmizí. Neustálé návštěvy taťky jsou jen malé zářezy skalpelem, které bojují proti hojení.
Ne nadarmo si po všech těch strastech s bratrem říkáme: „Kdyby zemřel, bylo by nám líp.“
Tenhle text jsem napsal, abych upozornil na to, že jsou mezi námi lidé, kterým jako společnost nedovolíme odejít na věčný klid. Byť si to přejí z vůle vlastní či vůle opatrovníka u plně nesvéprávných, jako je můj „taťka“ . Když už tedy nemáme tuto možnost, měli by se ti moralisté, kteří chtějí taťku a jemu podobné držet mezi živými podílet na péči o takového člověka a alespoň z daní zaplatit zařízení, kde tento člověk může žít, lépe řečeno… ležet. U nás zrovna s financemi není problém, jen kdyby byl ten volný ústav, ale nedovedu si představit rodinu s průměrným platem, zatíženou péčí o tohoto člověka. Byla by to volba mezi porušením zákona (vraždou) a životem z ruky do huby, kdy ale ten táta, který stejně neplní funkci otce, manžela… nikoho, aspoň může ležet, čumět do zdi a občas si zlomit žebro při pádu ze schodů (ano i to se stalo). Inu nejsou to šťastné vyhlídky…
Děkuji moc mé širší rodině a hlavně mamince a bratrovi, že byli tak silní, všechno jsme to zvládli.
Přeju hodně sil těm, kteří s financováním podobné životní situace neměli takové štěstí.
A hlavně Vás ostatní prosím… už si konečně uvědomte… někdy je opravdu lepší zemřít.
