Buddha měl pravdu - trvalé štěstí není možné. Neurověda a psychologie dnes vysvětlují proč

Po sérii více medicínsky zaměřených článků se tentokrát po menší pauze vydám opět trochu jiným směrem – k otázce, nad kterou si lidstvo láme hlavu už tisíce let: co vlastně znamená být šťastný? A proč se zdá, že čím usilovněji se za štěstím ženeme, tím častěji nám uniká?

Překvapivě nejde jen o filozofickou nebo duchovní úvahu. Moderní psychologie a neurověda dnes nabízejí odpovědi podložené experimenty a daty, přičemž některé jejich závěry pozoruhodně připomínají myšlenky z buddhistické tradice.

Proč nám štěstí nevydrží aneb co je hédonická adaptace

Po většinu moderní historie panovalo přesvědčení, že štěstí je především výsledkem příznivých životních okolností. Lepší práce, vyšší příjem, hezčí dům, dražší auto, více úspěchů a společenského uznání – to vše mělo člověka postupně přibližovat ke spokojenému životu. Výzkumy posledních desetiletí však ukazují, že realita je složitější. Psychologové hovoří o hédonické adaptaci, tedy o přirozené tendenci člověka zvykat si na nové životní okolnosti. Emoce vyvolané pozitivní změnou postupně slábnou a to, co zpočátku přinášelo výraznou radost, se stává běžnou součástí každodenního života. Jakmile je jedna touha naplněna, často ji nahradí další cíl, další přání nebo další očekávání. Místo trvalé spokojenosti se tak člověk snadno ocitá v nekončícím koloběhu nových tužeb. To, co ještě včera působilo jako splněný sen, se brzy mění v nový normál. Většina lidí tento proces zná z vlastní zkušenosti: dlouhou dobu po něčem touží, ale jakmile to získají, pocit uspokojení postupně vyprchá a život se vrátí do obvyklých kolejí.

Právě zde se objevuje zajímavá paralela s buddhistickým pohledem na lidskou mysl. Buddha učil, že významným zdrojem lidského utrpení není jen nedostatek věcí samotný, ale především lpění (připoutanost) k vlastním představám, očekáváním a touhám. Moderní věda samozřejmě nepotvrzuje náboženské doktríny, ale když psychologové a neurovědci zkoumají, proč jsou lidé navzdory nebývalému blahobytu často nespokojení, docházejí k závěrům, které jsou s některými buddhistickými postřehy pozoruhodně v souladu.

Pozornost a bloudění mysli

Dalším překvapivým zjištěním, které s tímto fenoménem úzce souvisí, je role samotné mysli v tom, jak štěstí prožíváme. Ukazuje se, že rozhodující není jen to, co se nám v životě děje, ale především to, kam se v daný okamžik ubírá naše pozornost. Když se mysl toulá – ať už k minulosti, budoucnosti nebo k úplně jiným věcem – lidé mají tendenci hodnotit své rozpoložení jako méně šťastné, než když jsou plně ponořeni do toho, co právě dělají.

Tento jev je překvapivý hlavně tím, jak je rozšířený. Bloudění mysli není výjimečný, ale běžný stav. V průběhu dne se naše pozornost neustále odklání od přítomnosti a vytváří vnitřní scénáře, obavy i očekávání. A právě v tomto mentálním prostoru často vzniká nespokojenost, ačkoli v daném okamžiku člověk nečelí žádné bezprostřední hrozbě ani problému. Všichni to známe: sedíme doma v teple, nic zásadního nám nechybí, ale v hlavě si přehráváme nepříjemný rozhovor z minulého týdne nebo se stresujeme kvůli něčemu, co se možná ani nestane.

Z neurovědeckého pohledu je tato tendence spojována s činností mozkových sítí, které se aktivují ve chvílích, kdy nejsme zaměřeni na konkrétní úkol (síť výchozího režimu). Mozek tak přirozeně přepíná mezi vnějším světem a vnitřním dialogem, který však není vždy neutrální – často je spíše kritický, hodnotící nebo zaměřený na to, co by „mělo být jinak“.

Právě zde se opět objevuje zajímavé propojení s buddhistickou praxí všímavosti. Ta nestojí na potlačování myšlenek, ale na schopnosti všimnout si, kam se mysl právě ubírá, a vracet ji zpět k přítomnému okamžiku. Moderní výzkumy meditace ukazují, že tento trénink pozornosti může mít měřitelné dopady na vnímání stresu i subjektivní pohodu.

Zajímavé je, že nejde o změnu „vnějšího života“, ale o změnu vztahu k vlastní zkušenosti. A právě to je moment, kde se vědecký pohled začíná překvapivě přibližovat starým duchovním tradicím – aniž by je nutně potvrzoval nebo vyvracel.

Ještě hlubší vrstvu celého problému odhaluje neurověda, která se zaměřuje na to, jak mozek vůbec vytváří motivaci. Klíčovou roli zde hraje dopamin – neurotransmiter, který se v populární literatuře někdy nepřesně označuje jako „hormon štěstí“. Ve skutečnosti je úzce spojen především s motivací, učením a zpracováním očekávání odměny, spíše než s vlastním prožíváním radosti.

Zajímavé je, že dopaminový systém často reaguje silněji na očekávání a předvídání odměny než na samotné dosažení cíle. Mozek nás tak doslova tlačí dopředu k dalším cílům, dalším odměnám a dalším očekáváním. Jakmile ale cíle dosáhneme, intenzita této odezvy obvykle rychle klesá. Podobný pocit zažíváme například před dovolenou, koupí vysněné věci nebo důležitou životní událostí, kdy očekávání bývá někdy intenzivnější než samotný zážitek.

Tento mechanismus je z evolučního hlediska velmi užitečný – nutí nás jednat, zkoumat, přežívat a zlepšovat své podmínky. Z pohledu subjektivního štěstí má tento mechanismus jeden důležitý důsledek: pocit uspokojení bývá často dočasný a motivace se postupně přesouvá k novým cílům.

A právě zde se objevuje to, co někteří psychologové označují jako paradox štěstí. Čím více ho přímo sledujeme a snažíme se ho dosáhnout, tím více se nám může vzdalovat. Štěstí se tak začíná jevit spíše jako vedlejší produkt určitých stavů mysli než jako přímý cíl, kterého lze dosáhnout.

Tento paradox není jen filozofickou úvahou. V experimentech se ukazuje, že lidé, kteří jsou silně zaměřeni na to, aby byli šťastní, hodnotí své emoce často hůře než ti, kteří se soustředí na samotnou činnost nebo přítomný okamžik. Přílišná snaha o štěstí tak může paradoxně zvyšovat nespokojenost.

Pokud spojíme všechny tyto poznatky dohromady – hédonickou adaptaci, bloudění mysli i paradox touhy – začíná se rýsovat poměrně konzistentní obraz. Nejde o to, že by moderní svět lidem objektivně bránil, aby byli šťastni. Spíše se zdá, že samotné mechanismy lidské mysli fungují způsobem, který neustále vytváří nové přání, nové porovnávání a nové očekávání.

Štěstí tak není pevný stav, ale spíše proměnlivý proces, který je citlivý na to, kam směřuje naše pozornost a jaký vztah máme k vlastním touhám. A právě zde se moderní výzkum začíná přibližovat k velmi staré myšlence – že problém utrpení nemusí být ve vnějších okolnostech, ale v samotném způsobu, jakým mysl reaguje na zkušenost.

Buddha učil, že významným zdrojem lidského utrpení je připoutanost k vlastním touhám a neustálá snaha získat to, co nemáme, udržet si to, co máme rádi, a zbavit se toho, co je nám nepříjemné. V tomto pohledu není problémem život jako takový, ale způsob, jakým se mysl vztahuje ke svým přáním, očekáváním a zkušenostem. Jinými slovy, často netrpíme jen kvůli tomu, co se nám děje, ale také proto, že si přejeme, aby se to dělo jinak – aby lidé jednali podle našich představ, aby se věci vyvíjely podle našich plánů nebo aby život vypadal lépe, než právě vypadá.

Tento princip se silně projevuje i v našem vztahu k materiálnímu světu. Z buddhistického pohledu však problém nespočívá ve věcech samotných, ale v našem lpění na nich a v očekávání, že nám mohou poskytnout něco trvalého. Všechny věci jsou však pomíjivé – podléhají změně, stárnutí a zániku, a proto od nich nelze očekávat trvalé štěstí ani bezpečí.

Z dnešního pohledu je fascinující, že moderní psychologie a neurověda (byť zcela odlišným jazykem a metodami) docházejí k podobnému obrazu: lidská spokojenost není jednoduchým důsledkem vnějších podmínek, ale výsledkem toho, kam směřujeme svou pozornost, co od života očekáváme a po čem toužíme. Dva lidé mohou mít velmi podobné životní podmínky, přesto se jeden cítí spokojený a druhý nešťastný. Rozdíl často nespočívá jen v tom, co mají, ale také v tom, na co se soustředí a s čím se srovnávají.

Neznamená to, že by věda potvrzovala duchovní učení v náboženském smyslu. Spíše opět ukazuje, že některé staré introspektivní postřehy mohou být překvapivě kompatibilní s tím, co dnes dokážeme měřit a experimentálně ověřovat. A možná právě zde se otevírá nejzajímavější otázka celého tématu: ne jak štěstí dosáhnout, ale spíše jak změnit způsob, jakým ho vůbec hledáme.

Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

Becker S, Bräscher AK, Bannister S, et al. The role of hedonics in the Human Affectome. Neurosci Biobehav Rev. 2019;102:221-241. doi:10.1016/j.neubiorev.2019.05.003

Hofmann SG. The Pursuit of Happiness and Its Relationship to the Meta-experience of Emotions and Culture. Aust Psychol. 2013;48(2):94-97. doi:10.1111/ap.12004

Liang Shi, Jiangzhou Sun, Xinran Wu, Dongtao Wei, Qunlin Chen, Wenjing Yang, Hong Chen, Jiang Qiu, Brain networks of happiness: dynamic functional connectivity among the default, cognitive and salience networks relates to subjective well-being, Social Cognitive and Affective Neuroscience, Volume 13, Issue 8, August 2018, Pages 851–862, https://doi.org/10.1093/scan/nsy059