Článek
Když se řekne buddhismus, mnoho lidí si vybaví meditující mnichy, ticho a jakýsi vzdálený duchovní svět. Abychom ale pochopili, odkud toto učení pochází, stojí za to připomenout jeho zakladatele. Podle tradice se Siddhártha Gautama narodil před více než 2 500 lety na území dnešního Nepálu jako princ, obklopený bohatstvím a pohodlím. Přesto ho tížila otázka utrpení: proč lidé stárnou a podléhají nemocem, a proč štěstí, které si myslíme, že máme, nakonec vždycky zmizí. Opustil palác a vydal se žít velmi jednoduchý, střídmý život plný odříkání, aby se mohl soustředit na hledání odpovědí. A po dlouhých dnech a nocích rozjímání dospěl k hlubokému porozumění životu (a utrpení) a dosáhl stavu, který se nazývá osvícení. Tak se stal Buddhou, „probuzeným“.
Původní Buddhovo učení je překvapivě střízlivé a možná až znepokojivě konkrétní. Neopírá se o víru v jednoho stvořitelského boha ani nepřisuzuje bohům zásadní roli při vysvětlení lidského utrpení. I když se v tradičních textech objevují různé nadpřirozené bytosti, i ty podléhají stejným zákonům proměnlivosti a kauzality jako my. Těžiště učení tak neleží v nadpřirozenu, ale v pozorování vlastní zkušenosti. Právě zde se ukazuje, že buddhistický pohled na mysl a současná neurověda popisují tentýž jev, jen odlišným jazykem. Na tomto místě je dobré připomenout, že buddhistická intuice se již dříve ukázala jako překvapivě přesná: představa, že mysl je průběžně utvářena zkušeností, byla přímo potvrzena objevem neuroplasticity, o čemž jsem psal již dříve.
Jedním z klíčových pojmů raného buddhismu je anattá, často překládaná jako „ne-já“ nebo „neexistence trvalého já“. Tím Buddha poukazoval na to, že to, co běžně nazýváme a chápeme jako „já“, není ve skutečnosti žádná pevná, neměnná entita. Když se podíváme hlouběji, najdeme jen neustále se měnící procesy: tělesné vjemy, pocity, myšlenky, vzpomínky, impulzy. Nic z toho není trvalé, nic z toho nelze ukázat a říct „tohle jsem já, tohle je moje podstata“.
Tato myšlenka má ještě jeden důležitý důsledek. Buddha neučil, že existuje nějaké trvalé „já“, které by přetrvávalo po smrti. Zároveň ale neříkal, že po smrti vše jednoduše končí. Podle jeho učení pokračuje spíše proud příčin a následků – podobně jako když plamen jedné svíčky zapálí další. Není to tentýž plamen, ale ani úplně jiný. Stejně tak podle buddhismu nepřechází žádná neměnná duše, ale pokračuje proces, který je podmíněný našimi činy, myšlenkami a zkušenostmi.
A právě tento „proud procesů“ se Buddha snažil popsat konkrétněji. Rozpracoval ho do pěti složek bytí – tělesnosti, cítění, vnímání, mentálních procesů a vědomí. Každá z nich se neustále mění. Přesto máme sklon se s některou z těchto složek ztotožnit a považovat ji za své trvalé „já“.
Problém je, že na těchto proměnlivých stavech a procesech lpíme. Když jsme šťastní nebo úspěšní, chceme, aby to trvalo věčně, a jsme zklamaní, když to tak není. U nepříjemných prožitků naopak chceme, aby co nejrychleji zmizely, a trápíme se, když přetrvávají nebo se vracejí. Právě v tomto lpění viděl Buddha hlavní zdroj lidského utrpení. A jaký je vůbec důvod tohoto lpění? Většina z nás (i podvědomě) předpokládá existenci nějakého trvalého „já“, které by si mohlo ony příjemné stavy udržet a nepříjemným se vyhnout.
Pro mnoho z nás pak může tato myšlenka – tedy že žádné trvalé „já“ neexistuje – znít paradoxně nebo až nepříjemně. Jsme zvyklí chápat sami sebe jako stále pokračující příběh, jako někoho, kdo „je pořád tentýž“, a vůbec nepochybujeme o tom, že „já“ včera jsem ten samý jako „já“ dnes. Jenže současná neurověda tuto zkušenost zpochybňuje, přičemž její opakovaně potvrzená zjištění jsou přitom s buddhistickým učením o „ne-já“ v překvapivé shodě.
V první řadě, a to není asi pro nikoho překvapením, náš mozek neobsahuje žádné centrum nebo konkrétní strukturu, kde by naše „já“ sídlilo. Zkuste si na chvíli všímat, co se právě teď děje ve vaší mysli. Objeví se myšlenka, pak pocit v těle, pak vzpomínka, pak zase nic… Všechno přichází a odchází, není žádný pevný bod, žádný pozorovatel, který by to všechno řídil.
Mozek totiž funguje jako dynamická síť procesů, kdy žádný z nich není sám o sobě „já“, podobně jako žádný nástroj v orchestru netvoří hudbu sám. Hudba vzniká teprve tehdy, když nástroje hrají společně a koordinovaně. Různé oblasti mozku se aktivují podle kontextu, nálady, situace. To, co prožíváme jako jednotné vědomí, je výsledek souzvuku mnoha současně se odehrávajících dějů, které spolu zrovna ladí…takový orchestr bez dirigenta.
Proč nám to ale připadá, jako by tam nějaký dirigent přece jen byl, a proč máme ten silný pocit (až přesvědčení), že my jsme stále my, že naše „já“ je pořád stejné?
Z velké části za to může paměť, protože náš mozek neustále propojuje právě probíhající okamžik s tím, co si pamatuje z minulosti. Díky tomu vzniká pocit trvání a návaznosti, tedy zdání, že existuje někdo, kdo tu byl včera a je tu i dnes.
Lidé s těžkou amnézií ztrácejí nejen vzpomínky, ale často i pocit kontinuity vlastního já. Když nemají přístup k minulosti, nemají ani pocit, že existuje nějaké trvalé „já“, které existuje napříč časem. Protože bez paměti dochází k porušení naší identity, s určitým zjednodušením tak můžeme říct, že do značné míry jsme (my) naše vzpomínky. Ale pozor, vzpomínky jsou nespolehlivé, proměnlivé a pokaždé, když si na ně vzpomeneme, trochu je přepíšeme. Je to trochu jako kdybychom si pouštěli film, kde by se po každém shlédnutí změnilo pár drobností…a příště už sledujeme mírně odlišnou verzi, aniž bychom si toho všimli.
Zvlášť zajímavý je koncept tzv. default mode network (síť výchozího režimu), což je síť oblastí mozku, která se aktivuje, když nejsme zaměřeni na konkrétní úkol a přemýšlíme sami o sobě. Třeba když si vzpomínáme, co jsme včera řekli na poradě špatně, plánujeme zítřejší nákup, představujeme si, co si o nás myslí kolegové, nebo si jen tak vyčítáme, že jsme zase nešli cvičit. Na této aktivitě se podílejí například zadní cingulární kůra (foto případně zde), jeden z hlavních uzlů této sítě, nebo hipokampus, který se podílí na práci s pamětí a pocitu časové kontinuity.
Právě tato síť je spojená s vytvářením našeho životního příběhu, našeho narativního já. A co je důležité: její aktivita se výrazně snižuje během meditace. Tedy přesně během té praxe, kterou buddhismus rozvíjel po staletí. Když meditujeme a učíme se všímat si přítomného okamžiku, mozek tuto síť ztiším a s ní i ten neustálý vnitřní monolog o tom, kdo jsme, co jsme měli a co bude.
To je dobré, protože právě tento vnitřní monolog často způsobuje stres, úzkost a nespokojenost. Když neustále přemítáme o minulosti nebo se obáváme budoucnosti, naše mysl je napjatá, a na to reaguje i tělo. Zklidnění sítě výchozího režimu znamená, že mozek si odpočine od neustálého sledování „já“, a my můžeme zažít pocit klidu a propojení s tím, co se děje právě tady a teď. Jinými slovy, meditace nám pomáhá oslabit pevně zakořeněný pocit trvalého „já“ a zároveň objevit lehkost přítomného okamžiku.
Neurověda tedy dnes přináší důkazy, které podporují Buddhovo staré zjištění: náš pocit pevného já je do značné míry konstrukce, a když ji zklidníme, ubývá také našeho trápení.
To ovšem neznamená, že Buddha „předběhl neurovědu“ v doslovném smyslu. Jeho přístup spočíval v systematickém pozorování vlastní zkušenosti zevnitř, nikoli v měření vnějších projevů. Neurověda naopak zkoumá mechanismy zvenčí, pomocí experimentů a měření. Přesto se oba přístupy v jednom bodě potkávají: v rozptýlení intuitivní představy pevného, neměnného já.
Pokud se vám moje články líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.
Zdroje
Autor je neurovědec.
Dahl CJ, Lutz A, Davidson RJ. Reconstructing and deconstructing the self: cognitive mechanisms in meditation practice. Trends Cogn Sci. 2015 Sep;19(9):515-23. doi: 10.1016/j.tics.2015.07.001. Epub 2015 Jul 28. PMID: 26231761; PMCID: PMC4595910.
Davidson, Richard, and Antoine Lutz. „Buddha’s Brain: Neuroplasticity and Meditation [in the Spotlight].“ IEEE Signal Processing Magazine, vol. 25, no. 1, 2008, pp. 176–174, https://doi.org/10.1109/msp.2008.4431873.
Zhang, J., Ping, X., Chen, W. et al. Beyond substantiality and illusion: the problem of the self in Buddhist constructivism. Humanit Soc Sci Commun 11, 312 (2024). https://doi.org/10.1057/s41599-024-02746-7
