Jak fungují sny: proč jsou při horečce bizarní, jak vzniká lucidní snění a co jsou falešná probuzení

Můj starší článek, v němž jsem vysvětloval fungování snů a proč v nich mnohdy selhávají zdánlivě jednoduché věci jako běh nebo křik, měl značnou odezvu v podobě vašich komentářů. Právě tam se objevilo několik zajímavých otázek, postřehů a témat, která mi posloužila jako inspirace pro to, na jaké jevy se v tomto textu zaměřit.

Když člověka skolí horečnaté onemocnění, není to samozřejmě jen o bolestech hlavy, zimnici a rozhozeném spánku. Mnozí si pak z takových nocí pamatují sny, které jsou často výrazně odlišné od jejich běžného snění: neobvykle živé, chaotické a bizarní, někdy silně emočně nabité či nepříjemně vtíravé. Mohou na nás působit jako zvláštní vedlejší efekt nemoci, jako by horečka sny nějak měnila nebo zesilovala. Ve skutečnosti ale tyto sny spíš odrážejí to, jak se snění promění ve chvíli, kdy mozek funguje v nestandardních, krajních podmínkách.

Během horečky totiž nedochází jen ke zvýšení tělesné teploty, ale i ke změnám v neurochemii a v dynamice mozkových sítí. V takovém stavu je pro mozek obtížnější udržet stabilní režim fungování, který za normálních okolností pomáhá třídit a usměrňovat naše vnitřní obrazy a myšlenky. Jinými slovy, mechanismy, jež běžně zajišťují u snů alespoň základní soudržnost, začínají být nespolehlivé.

Výsledkem je, že se do snového obsahu snadněji promítají útržky vzpomínek, tělesné pocity i silnější emoční prožitky, aniž by byly pevně poskládané do nějakého uceleného příběhu. Mozek přitom dělá totéž co vždy (tedy snaží se vytvořit alespoň zdánlivě smysluplnou simulaci reality) jenže pracuje s méně stabilními vstupy a slabší kontrolou. Právě proto mohou být sny při horečce tak bizarní: ne proto, že by vznikaly jiným způsobem, ale proto, že jejich běžná vnitřní regulace je narušená.

Zajímavé je, že podobný efekt se netýká jen obsahu snů, ale i jejich struktury. Často působí méně souvisle, scény se střídají rychleji, a přechody mezi situacemi jsou ještě méně logické . Mozek je v podstatě v takové situaci mnohem méně důsledný v hlídání toho, zda na sebe jednotlivé prvky navazují, a více spoléhá na volné asociace a momentální aktivaci sítí spojených s pamětí a emocemi.

Sny při horečce tak nejsou zvláštním typem snů v tom smyslu, že by používaly jiné mechanismy. Spíše jde o situaci, kdy se běžný snový systém ocitá v jiných fyziologických podmínkách, a právě to stačí k tomu, aby se výrazně změnil náš výsledný zážitek.

Jen pro zajímavost lze dodat, že například v dílech amerického spisovatele Clarka Ashtona Smithe se opakovaně objevuje motiv horečky jako stavu, který prostřednictvím změněného vnímání umožňuje citlivějším jedincům nahlédnout mimo běžnou realitu. Tento literární obraz je pozoruhodný i proto, že do určité míry připomíná jiný fenomén na pomezí bdění a snění, a to lucidní snění, kterému se budu věnovat níže.

Lucidní sen je takový sen, ve kterém si člověk uvědomí, že sní. Někdy jde jen o krátký okamžik uvědomění, jindy o plnohodnotný zážitek, ve kterém je možné sen v menší nebo větší míře ovládat: vědomě měnit prostředí, zkoumat chování postav nebo se jen pohybovat snovým dějem. Potřeba otestovat hranice snu a vlastní kontroly nad dějem je přirozená - mnohdy si lidé chtějí prostě „zablbnout“.

Z neurovědeckého hlediska nejde o samostatný typ snění, ale spíše o hybridní stav mezi běžným sněním a bdělým vědomím. V typickém REM spánku, kdy většina živých snů vzniká, je aktivita oblastí mozku spojených s kritickým myšlením a sebereflexí (zejména prefrontální kůry) relativně utlumená. To je jeden z důvodů, proč nám ve snech i absurdní věci přijdou přirozené a normální, a po probuzení si mnohdy říkáme, jak jsme tomu mohli věřit.

V lucidním snění se tato rovnováha částečně posouvá. Do snového režimu se začínají zapojovat mozkové sítě, které jsou jinak typické pro bdělý stav – zejména ty, které souvisejí se sebereflexí a schopností uvědomovat si vlastní mentální procesy. Mozek tak stále vytváří snový svět, ale zároveň k němu přidává určitý odstup: sen dál běží, zatímco část vědomí si začíná uvědomovat, že jde o sen.

Důležité je, že lucidita nepředstavuje ostrý přechod mezi sněním a bděním. Nejde o situaci, kdy by se člověk ve snu ocitl v plně bdělém vědomí. Spíše vzniká křehká rovnováha: část mozku dál funguje ve snovém režimu, zatímco jiná si začíná uvědomovat povahu právě probíhajícího zážitku. Právě tento přechodový stav vytváří typický moment uvědomění, často provázený překvapením nebo náhlým zvýšením pozornosti, která může sen na chvíli stabilizovat, ale stejně snadno ho i ukončit.

Zajímavé je, že lucidní snění se často objevuje spontánně ve chvílích, kdy je spánek lehčí nebo fragmentovaný, případně při mikroprobuzeních během REM fáze. Existují ale i techniky, které tuto pravděpodobnost zvyšují – například pravidelné testování reality během dne nebo vědomé zaměřování pozornosti na to, zda člověk zrovna sní. Mozek si tyto vzorce pak částečně přenáší i do snového stavu a zvyšuje tak šanci, že si nesrovnalosti ve snu všimne.

Lucidní snění tak není oddělený svět, ale spíše moment, kdy se běžně utlumená kontrola reality do snového systému částečně vrátí, a na krátkou dobu umožní, aby si mozek uvědomil, že prožívá svou vlastní simulaci.

Mezi nejvíce matoucí snové zážitky patří falešná probuzení, kdy má snící člověk naprosto přesvědčivý pocit, že se probudil. Otevře oči, vnímá své okolí, může vstát z postele, zkontrolovat mobilní telefon nebo začít dělat běžné ranní věci. Teprve s odstupem času, případně při dalším „probuzení“, si uvědomí, že se po celou dobu nacházel ve snu , což může vést i ke krátké nejistotě, zda je současná realita už skutečná.

Zajímavé na tomto jevu je, že nejde jen o obyčejnou snovou scénu, ale o poměrně přesnou simulaci samotného probuzení. Mozek nevytváří pouze prostředí, ale reprodukuje celý známý scénář: typickou podobu ložnice, tělesné pocity spojené s ranním stavem i automatické chování, které máme s probuzením zažité.

Právě kvůli tomu se ve falešném probuzení obvykle neřeší skutečné tělesné potřeby stejným způsobem jako v realitě, například návštěva toalety. I když může sen obsahovat motiv koupelny nebo WC, nejde o reakci na aktuální stav těla, ale o další součást naučené a mozkem simulované ranní rutiny. Informace z vnitřních orgánů jsou totiž během spánku do velké míry odfiltrované a mozek pracuje hlavně s vlastní simulací, nikoli s reálným tělesným stavem.

Teprve pokud je fyziologický signál dostatečně silný (typicky při plnějším močovém měchýři nebo při přechodu k probuzení) může tuto snovou simulaci narušit a vést k opravdovému probuzení. Do té doby však falešné probuzení funguje jako uzavřený mentální scénář, který se řídí spíše očekáváním než skutečnými tělesnými signály.

Falešná probuzení se obvykle vysvětlují jako stav, kdy se snová aktivita (nejčastěji během REM spánku) částečně překrývá s aktivací systémů spojených s bdělostí. Mozek se tak ocitá v přechodovém režimu: část jeho procesů už vytváří realistický scénář bdělosti, zatímco jiné oblasti stále fungují v módu snění. Výsledkem je velmi přesvědčivý pocit, že spánek právě skončil.

Důležitou roli zde hraje také práce s očekáváním. Probuzení je totiž vysoce stereotypní a opakovaný vzorec chování, který má silnou paměťovou stopu. Právě proto jej mozek dokáže poměrně snadno spustit i uvnitř snu, kdy jednoduše zrekonstruuje známý scénář, aniž by došlo ke skutečné změně stavu vědomí.

Falešná probuzení mohou být jednorázová, někdy se však objevují v sérii, kdy člověk zažije několik zdánlivých „probuzení“ za sebou, z nichž každé působí stejně reálně jako to předchozí. V takových případech se snový systém dostává do zvláštní smyčky mezi simulací reality a její kontrolou, která se opakovaně sama obnovuje, přičemž tento stav může být značně nepříjemný a matoucí.

Zajímavé je, že falešná probuzení často souvisejí i s lucidním sněním. Zvýšená míra uvědomění může paradoxně vést k tomu, že se mozek více zaměřuje na otázku, zda už je člověk vzhůru, a právě tato zesílená kontrola reality může vytvořit podmínky pro simulaci probuzení uvnitř snu.

V konečném důsledku tak falešná probuzení ukazují, že probuzení samo o sobě není jen fyzickou změnou stavu mozku, ale i naučeným mentálním scénářem, který je mozek schopen velmi přesvědčivě reprodukovat, a to dokonce i ve chvíli, kdy ke skutečnému probuzení vůbec nedošlo.

Zde je vhodné dodat, že falešná probuzení se častěji objevují u stavů, které narušují kontinuitu spánku a přechody mezi sněním a bděním. Patří sem zejména úzkostné stavy, dlouhodobý stres, nespavost nebo poruchy cirkadiánního rytmu. Ve všech těchto případech je spánek mělčí, fragmentovanější a mozek častěji osciluje mezi různými stavy vědomí, což vytváří příznivé podmínky pro vznik falešných probuzení.

Společným jmenovatelem všech těchto jevů je to, že sny (ať už při horečce, lucidní nebo spojené s falešnými probuzeními) nejsou chaotickou poruchou vědomí, ale citlivým odrazem toho, v jakých podmínkách mozek právě funguje.

Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

Baird B, Mota-Rolim SA, Dresler M. The cognitive neuroscience of lucid dreaming. Neurosci Biobehav Rev. 2019 May;100:305-323. doi: 10.1016/j.neubiorev.2019.03.008. Epub 2019 Mar 14. PMID: 30880167; PMCID: PMC6451677.

Fasiello E, Scarpelli S, Gorgoni M, Alfonsi V, Galbiati A, De Gennaro L. A systematic review of dreams and nightmares recall in patients with rapid eye movement sleep behaviour disorder. J Sleep Res. 2023 Jun;32(3):e13768. doi: 10.1111/jsr.13768. Epub 2022 Oct 31. PMID: 36316953.

Oldoni AA, Bacchi AD, Mendes FR, Tiba PA, Mota-Rolim S. Neuropsychopharmacological Induction of (Lucid) Dreams: A Narrative Review. Brain Sci. 2024 Apr 25;14(5):426. doi: 10.3390/brainsci14050426. PMID: 38790404; PMCID: PMC11119155.