Jedno vědomí, nebo dvě? Rozdělení mozku jako výzva pro představu jednotného „já“ i duše

Na úvod je třeba říct, že chirurgické zákroky, které tyto otázky otevřely, neměly s výzkumem vědomí nic společného. Kalosotomie se prováděla především u pacientů s těžkou, na léčbu nereagující epilepsií, u nichž se epileptická aktivita šířila mezi oběma mozkovými hemisférami. Tomuto šíření bylo možné zabránit přerušením hlavního spojení mezi oběma polovinami mozku, kterým je kalózní těleso (corpus callosum, můžete vidět níže), mohutný svazek přibližně 200 milionů nervových vláken, kterými spolu mozkové hemisféry komunikují.

Samotná operace skutečně často výrazně omezila epileptické záchvaty a zlepšila tak kvalitu života pacientů. Když je však neurovědci začali podrobně zkoumat pomocí speciálně navržených experimentů, narazili na překvapivý jev. Některé výsledky naznačovaly, že po kalosotomii mohou obě hemisféry v určitých situacích zpracovávat informace do značné míry nezávisle.

Stav po kalosotomii se označuje jako split-brain syndrom (který budu dále v textu používat), doslova syndrom rozděleného mozku, ačkoli v češtině používáme označení syndrom oddělených hemisfér. Nejde o nemoc, ale o soubor zvláštních projevů vznikajících tím, že levá a pravá hemisféra už nemohou běžným způsobem sdílet informace.

Za normálních okolností si mezi sebou nepřetržitě vyměňují obrovské množství informací. Levá hemisféra je u většiny lidí dominantní pro zpracování řeči, zatímco pravá má významnou úlohu například při rozpoznávání tváří, zpracování prostorových vztahů, melodie a některých aspektů emočního významu podnětů. Díky vzájemné komunikaci prostřednictvím corpus callosum a dalších spojů se jejich činnost za normálních okolností integruje do jednotného prožívání světa.

Nejznámější experimenty využívaly uspořádání zrakového systému, kdy je třeba vědět, že levé zorné pole je zpracováváno pravou hemisférou, zatímco pravé pole levou.

Pokud se pacientovi na zlomek sekundy zobrazilo slovo „KLÍČ“ pouze v levém zorném poli, obvykle odpověděl, že nic neviděl. Levá hemisféra, která je u většiny lidí dominantní pro jazykové funkce, totiž tuto informaci vůbec nedostala. Když byl ale požádán, aby levou rukou nahmatal mezi několika předměty ten správný, téměř samozřejmě vybral právě klíč. Pravá hemisféra tedy podnět dokázala zpracovat a podle něj řídit chování – jen jej pacient nedokázal slovně popsat.

To samo o sobě naznačuje, že pravá hemisféra může v některých situacích zpracovávat smyslové informace bez toho, aby k nim měla přístup levá hemisféra. Ještě podivnější byly pokusy, při nichž každá hemisféra dostala jinou informaci.

V jednom z nejslavnějších experimentů viděla levá hemisféra obrázek kuřecího pařátu, zatímco pravá zasněženou krajinu. Pacient měl následně vybrat související obrázky. Pravá ruka, ovládaná levou hemisférou, ukázala na kuře. Levá ruka, řízená pravou hemisférou, zvolila lopatu.

Pak ale přišla ta nejzajímavější část experimentu. Pacient byl dotázán, proč vybral právě lopatu. Levá hemisféra, která byla u tohoto pacienta dominantní pro řeč, odpověděla, že lopata je potřeba k odklízení sněhu.

Ve skutečnosti však lopatu vybrala pravá hemisféra, která viděla zasněženou krajinu. Levá hemisféra o této informaci nevěděla, přesto vytvořila vysvětlení, které jí dávalo smysl. Místo aby jednoduše přiznala, že příčinu nezná, nevědomky si vytvořila příběh, který zapadal do dostupných informací.

Právě tento jev přivedl neurovědce Michaela Gazzanigu k myšlence takzvaného interpreta neboli vypravěče. Podle této hypotézy levá hemisféra vytváří souvislý příběh o tom, proč jednáme. Když jí část informací chybí, může nevědomky doplnit vysvětlení tak, aby naše chování dávalo smysl. Pocit, že přesně víme, proč jsme něco udělali, tak nemusí vždy odrážet skutečné příčiny našeho jednání: náš mozek může někdy zpětně vytvořit příběh, který nám dává smysl.

Ještě zajímavější byly případy, kdy se zdálo, že každá hemisféra sleduje své vlastní záměry. Někteří pacienti popisovali, že si pravou rukou zapínali košili, zatímco levá ji vzápětí rozepínala. Jiní jednou rukou otevírali dveře, zatímco druhá je zavírala. Jeden pacient se snažil pravou rukou vytáhnout kalhoty nahoru, zatímco levá je stahovala dolů. Existují dokonce popisy situací,kdy levá ruka odstrčila předmět, po kterém pravá právě sahala.

Tyto projevy se označují jako intermanuální konflikt, čili konflikt rukou. V některých případech se překrývají se syndromem cizí ruky, nejde však o totožné poruchy. Přesto vytvářejí silný dojem, že každá hemisféra může v některých situacích sledovat vlastní cíle a řídit odlišné jednání.

Další experimenty ukázaly, že pravá hemisféra umí mnohem více, než se dlouho předpokládalo. Dokáže rozpoznávat známé tváře, rozumět některým slovům a jednoduchým jazykovým sdělením, rozlišovat emoce, řešit prostorové úlohy nebo plánovat pohyb. Někteří pacienti například levou rukou bez problémů sestavili složitou skládačku, přestože nebyli schopni popsat, co vlastně skládají.

V jiných pokusech byla pravá hemisféra schopna jednoduchými gesty odpovídat na otázky typu ano-ne. Výsledky naznačovaly, že pravá hemisféra dokáže porozumět některým otázkám a neverbálně vyjádřit odpověď.

Právě tyto experimenty vedly některé neurovědce k odvážné hypotéze: pokud každá hemisféra dokáže samostatně vnímat, rozhodovat se, učit se a řídit chování, není možné, že po kalosotomii existují v jednom mozku dvě oddělená vědomí?

Na první pohled tomu mnohé výsledky nasvědčují. Každá hemisféra může mít přístup k informacím, které ta druhá nemá, a v některých situacích může samostatně řídit chování nebo reagovat odlišně. Za normálních okolností jejich vzájemná komunikace pomáhá integrovat tyto procesy do jednotného prožívání. Po přerušení corpus callosum se tato integrace může za určitých podmínek narušit.

Dnes je ale situace považována za složitější, než se zdálo v době prvních experimentů Rogera Sperryho a Michaela Gazzanigy. Moderní studie ukazují, že většina pacientů se split-brain syndromem funguje v běžném životě překvapivě normálně. Obě hemisféry totiž nejsou propojeny pouze prostřednictvím corpus callosum. U některých pacientů zůstávají zachovány další dráhy umožňující alespoň omezený přenos informací mezi oběma stranami mozku. Výzkum navíc ukazuje, že určitou roli mohou hrát i alternativní cesty přes hlubší struktury mozku. Jejich význam však není zcela objasněn a rozhodně nenhrazují rozsáhlou komunikaci, kterou za normálních okolností zajišťuje corpus callosum.

Navíc se mozek dokáže do určité míry adaptovat a pacienti mohou využívat nové strategie, jak pracovat s informacemi dostupnými oběma hemisférám.

Mnoho nejdramatičtějších projevů se ukáže především při pečlivě připravených laboratorních experimentech, které záměrně brání tomu, aby se informace dostaly z jedné hemisféry do druhé. V běžném životě však pacienti mohou využívat jiné strategie a zachované formy komunikace, takže jejich potíže nemusí být na první pohled patrné.

To však nic nemění na tom, že split-brain syndrom představuje jednu z největších výzev pro naše intuitivní chápání vědomí. Ukazuje, že pocit jednotného „já“ nemusí být tak samozřejmý a nedělitelný, jak se na první pohled zdá, a že k jeho vzniku pravděpodobně přispívá koordinovaná činnost mnoha propojených mozkových systémů.

Kalosotomie proto není důkazem existence ani neexistence duše. Je ale silným argumentem proti představě, že vědomí je jednoduchá, nedělitelná entita. Spíše naznačuje, že vědomí vzniká jako dynamický proces, v němž spolupracují specializované mozkové systémy. Když se jejich vzájemná komunikace naruší, může se za určitých podmínek narušit i jednota našeho prožívání a jednání.

Možná tedy nemáme jedno nedělitelné „já“, ale mozek, který za normálních okolností dokáže vytvořit velmi přesvědčivý pocit jednotné mysli (ostatně, naše já je pouhá důmyslná iluze). Anebo je vědomí i po rozdělení mozku stále jednotné a pouze naše vnímání, rozhodování a jednání se za určitých okolností rozdělí do dvou paralelních linií? To zatím jednoznačně nemůžeme říct.

Na tomto místě si dovolím lehce filozofickou odbočku pro zamyšlení, nikoli jako útok na věřící či na víru v duši. Pokud bychom si však duši představovali jako nějakou nedělitelnou podstatu, která je skutečným zdrojem našeho vědomí a našeho „já“, pak split-brain syndrom tuto představu poněkud komplikuje. Přerušení hlavního svazku nervových vláken totiž může způsobit, že dvě části téhož mozku začnou pracovat do značné míry nezávisle, vnímat různé informace a dokonce řídit odlišné jednání.

Pokud by přitom naše vědomí bylo nějakým způsobem spojeno s duší (pokud bychom teoreticky předpokládali její existenci) , nabízí se otázka: proč by její jednotný projev měl být tak úzce závislý na fyzickém propojení mozku? Výzkum split-brain syndromu na tuto otázku neodpovídá, ale rozhodně ji činí mnohem těžší.

Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

de Haan EHF, Corballis PM, Hillyard SA, et al. Split-Brain: What We Know Now and Why This is Important for Understanding Consciousness. Neuropsychol Rev. 2020;30(2):224-233. doi:10.1007/s11065-020-09439-3

Lopez, A. A layered unity model of split-brain consciousness. Philos Stud 182, 2159–2190 (2025). https://doi.org/10.1007/s11098-025-02339-3

Pinto Y, de Haan EHF, Lamme VAF. The Split-Brain Phenomenon Revisited: A Single Conscious Agent with Split Perception. Trends Cogn Sci. 2017;21(11):835-851. doi:10.1016/j.tics.2017.09.003