Článek
Postupem času jsem si však uvědomil, že tento přístup přehlíží kontext, ve kterém tyto koncepty vznikaly – jako metaforický a historicky podmíněný jazyk pro popis pozorovaných fyziologických dějů a vztahů mezi nimi, nikoli jako doslovný biologický model. Ačkoli lze její vysvětlující schémata považovat za zastaralá, samotná pozorování – formovaná stovkami let klinické zkušenosti – zůstávají cenným zdrojem vhledů.
Právě tato pozorování mohou sloužit jako inspirace pro formulaci nových hypotéz a nabídnout alternativní úhly pohledu na regulační mechanismy, které moderní neurověda zatím popisuje jen částečně. To ovšem neznamená alternativu k moderní medicíně v pravém slova smyslu, ale další zdroj podnětů, který lze při kritickém přístupu propojit se současnými poznatky.
Podívejme se na asi nejznámější princip (který z čínské filozofie pronikl i do dalších východoasijských učení), kterým je jin a jang. Ty představují dvě protichůdné, ale vzájemně se doplňující síly, jež jsou spolu v dynamické rovnováze. Přestože tento koncept vznikl před tisíci lety, překvapivě dobře odpovídá tomu, jak dnes chápeme regulaci organismu prostřednictvím autonomního nervového systému.
Autonomní nervový systém řídí základní životní funkce, které neovládáme vědomě, například tedy srdeční rytmus, trávení, termoregulaci nebo reakce na stres. Je tvořen dvěma hlavními větvemi:
- sympatický nervový systém: aktivuje organismus při zátěži. Zvyšuje srdeční frekvenci, krevní tlak, mobilizuje energii a připravuje tělo na výkon – tzv. fight or flight (bojovat nebo utéct) reakci.
- parasympatický nervový systém: umožňuje nám přejít do klidového stavu, zajišťuje trávení, obnovu, tvorbu a ukládání energetických zásob, zpomaluje srdčení tep, rozšiřuje cévy atp.
Oba systémy tak pracují dohromady, ale proti sobě, přičemž jejich poměr (dominance jednoho nad druhým) se neustále v čase mění. Zdraví organismu je pak závislé právě na tom, zda jsou tyto systémy schopné plynule udržovat rovnováhu mezi aktivací a regenerací.
Podobnou analogii nalezneme i přímo v samotném fungování mozku, konkrétně v rovnováze mezi excitačními (dráždivými) a inhibičními (tlumivými) signály. Stejně jako autonomní nervový systém balancuje mezi aktivací a relaxaci těla jako celku, činnost nervových buněk je založena na neustálém vyvažování dvou základních a protikladných principů: vzruchu a útlumu.
Klíčovým excitačním neurotransmiterem (přenašečem) je glutamát, který je zároveň v mozku nejrozšířenější. Díky glutamátu je mozek schopen reagovat na podněty, učit se, vytvářet paměťové stopy a řídit pohyb. V této perspektivě odpovídá glutamát principu jang – aktivní, mobilizující síle, která umožňuje výkon, orientaci v prostředí a přizpůsobování se změnám.
Jeho protiváhou je GABA (kyselina gama-aminomáselná), což je naopak hlavní inhibiční neurotransmiter, který zajišťuje zklidnění nervových okruhů, umožňuje spánek, regeneraci a do určité míry chrání mozek před nadměrným přetížením. V analogii s jin představuje princip klidu, ochrany a obnovy – nikoli pasivitu, ale aktivní udržování stability.
Stejně jako u autonomního nervového systému je i zde klíčové, že tyto dva systémy nefungují odděleně ani ve vzájemném konfliktu, ale v dynamické rovnováze. Převaha glutamátu vede k nadměrné excitaci neuronálních sítí, což se může projevit úzkostí, stresem nebo epileptickými záchvaty. Naopak nadměrná inhibice zprostředkovaná GABA může vést k útlumu, ospalostí, apatii a snížené motivací. Stejně jako u sympatiku a parasympatiku tedy nejde o „čím více, tím lípa“ nebo „jedno nebo druhé“, ale o schopnost plynule regulovat poměr obou složek podle aktuální situace.
Tato analogie ukazuje, že některé tradiční filozofické koncepty nejsou pro současnou vědu pouhým kuriózním dědictvím, ale mohou plnit funkci sjednocujícího rámce. Nabízejí jazyk, který pojmenovává a sdružuje jevy, jež dnes ve vědě studujeme odděleně, v izolovaných oborech, a právě zde se otevírá prostor pro skutečný dialog: tradiční systém poskytuje holistickou mapu vztahů, zatímco moderní neurověda poskytuje konkrétní a experimentálně ověřené mechanismy.
Klíčové proto není ptát se, kde v mozku či těle „sídlí“ jin a jang, ale jak nám tato celostní perspektiva může pomoci lépe porozumět dynamice regulace, rovnováhy a adaptability živých systémů.
