Mikroplasty v mozku: šokující objev byl zřejmě chyba. Co doopravdy dnes víme?

Pravděpodobně každý z nás zahlédl v loňském roce senzační titulky o tom, že se vědcům podařily najít mikroplasty v lidském mozku. Zprávy šokovaly veřejnost i odborníky - plastové částečky pronikající do našeho ústředního orgánu, hromadící se v průběhu let a u pacientů s demencí dokonce v až desetkrát vyšší koncentraci. Studie z prestižního časopisu Nature Medicine hovořila o tom, že průměrný mozek může obsahovat tolik plastu, kolik váží celá plastová lžička. Znělo to jako jeden z nejvýznamějších a nejděsivějších objevů dekády.

Jako každý přelomový objev, i tento se musel a musí podrobit zkoušce ohněm, tedy kritické revizi ze strany dalších výzkumníků. A ta přinesla nečekaný závěr: naměřené hodnoty mohou být zkreslené samotným složením mozkové tkáně, která je bohatá na tuky.

Hned na úvod je třeba říct, že nejde o žádné konspirace ani o útok na vědu jako takovou.Právě naopak, je to ukázkový příklad toho, že věda nestojí na neměnných dogmatech, ale na trvalém prověřování vlastních závěrů. V tomto případě skupina odborníků upozornila na zásadní metodologické nedostatky, a jejich argumenty rozhodně stojí za pozornost (zvlášť pro nás, kteří se pohybujeme ve světě neurověd a víme, jak ošidná dokáže být analýza mozkové tkáně).

Zároveň bych zde rád uvedl bod, který se v médiích často ztrácí: odborná kritika v žádném případě nepopírá problém mikroplastů a jejich přítomnosti v našich tělech. Řada studií, které používaly odlišné metody, opakovaně prokázala mikroplasty v placentě, cévách nebo plicní tkání.

Pojďme se na danou studii podívat trochu zblízka. Mezinárodní tým vedený toxikologem Matthewem Campenem z University of New Mexico analyzoval pitevní vzorky mozkové tkáně (konkrétně frontální kůry) desítek zemřelých osob. Jejich cílem bylo zjistit, zda se ve vzorcích nacházejí drobné částečky plastu, a pokud ano, z jakého jsou materiálu a kolik jich tam je. Použili proto metodu, při níž se vzorek zahřeje na velmi vysokou teplotu bez přístupu kyslíku. Pokud obsahuje plasty, rozpadnou se při zahřátí na typické chemické látky, které pak přístroj zachytí, oddělí a podle jejich charakteristického chemického podpisu určí, o jaký druh plastu jde. Ze síly naměřeného signálu lze navíc spočítat i jeho množství.

V tomto případě převažoval polyethylen, tedy nejběžnější plast, z něhož se vyrábějí například igelitové tašky nebo obaly. Podle elektronového mikroskopu šlo přitom většinou o pouhým okem neviditelné nanočástice o velikosti kolem 0,2 mikrometru.

Výsledky byly skutečně překvapivé. V mozkové tkáni nalezli autoři koncentrace plastů výrazně vyšší než v játrech či ledvinách týchž osob. Zatímco v jiných orgánech se množství plastu pohybovalo v nižších jednotkách mikrogramů na gram tkáně, v mozku to bylo v některých vzorcích až kolem 4800 mikrogramů na gram. To znamená, že zhruba 0,5 % hmotnosti odebrané mozkové tkáně tvořily mikroplasty. Pokud bychom tuto koncentraci přepočetli na celý orgán, dostaneme se k oné často citované hmotnosti plastové lžičky (tedy přibližně 5–7 gramů).

Autoři navíc porovnávali vzorky z různých let a zdálo se, že koncentrace plastů v mozku v čase rostou – u vzorků z roku 2024 naměřili o polovinu víc než u vzorků z roku 2016. A konečně, u lidí s diagnostikovanou demencí (zejména u Alzheimerovy choroby) byly hodnoty výrazně vyšší, což logicky nastolilo otázku, zda mezi přítomností plastu a neurodegenerativními procesy nemůže být nějaká souvislost.

Právě tato čísla (tedy 0,5 % hmotnosti mozku, rostoucí trend a dramaticky vyšší hodnoty u demence) z ní udělala jednu z nejcitovanějších a nejdiskutovanějších prací posledních let. Na první pohled působila jako přesvědčivý důkaz, že mikroplasty se skutečně ve velké míře hromadí v našich mozcích.

Brzy po zveřejnění se však proti závěrům studie postavili někteří odborníci s námitkami k použité metodologii. Mezi nimi i Dušan Materić z Helmholtzova centra pro výzkum životního prostředí v Německu, který se sám věnuje detekci mikroplastů. Jeho výhrady nejsou plané – zpochybňují samotný způsob, jakým autoři plasty ve vzorcích identifikovali a kvantifikovali.

Materić a jeho kolegové loni v listopadu publikovali v časopise Nature otevřený dopis, kde upozornili na dva zásadní metodologické problémy. S prvním se potýká každý, kdo dnes zkoumá mikroplasty: jsou totiž všude. Vzorky mozkové tkáně se odebírají na pitevnách a operačních sálech, které jsou doslova napěchované plasty - od částí nástrojů přes ochranné pomůcky až po obaly a syntetické textilie. Mikroplasty se navíc běžně vznášejí ve vzduchu, přičemž stačí pohyb personálu v syntetickém oblečení a do prostoru se uvolňují mikroskopická vlákna, která mohou dopadnout i na analyzovaný vzorek.

Bez přísných postupů a kontrol tak hrozí, že výzkum nebude měřit jen skutečný obsah plastů ve zkoumané tkáni, ale započítá do výsledků i plasty pocházející z okolního prostředí.

Druhá výhrada je pro neurovědce obzvlášť palčivá. Výše popsaná metoda, kterou Campenův tým použil, je sice velmi citlivá a umí zachytit i stopová množství látek, má ale také známou slabinu: při zahřívání vzorku může tuk vytvářet chemický signál, který přístroj vyhodnotí právě jako polyethylen, tedy běžný plast. A lidský mozek je přibližně ze šedesáti procent tvořen tukem.

Jinými slovy, pokud se s touto vlastností metody dostatečně nepočítá, může část tukové tkáně vypadat při měření jako plast, i když jím není. Právě na to Materić upozorňuje velmi ostře: „Ten článek o mikroplastech v mozku je vtip,“ uvedl. „Víme, že tuk může vytvářet falešně pozitivní výsledky pro polyethylen. A mozek je z velké části tvořen tukem.“

Kritici dokonce spekulují, že zdánlivý nárůst plastů v čase by mohl mít triviální vysvětlení – nemusí odrážet rostoucí znečištění, ale rostoucí míru obezity v populaci. Prostě čím víc tuku v mozku, tím silnější falešný signál.

Autoři původní studie se samozřejmě brání. Matthew Campen připouští, že obor je zatím stále plenkách a metody se musí dále zpřesňovat, ale trvá na tom, že jejich snímky skutečně ukazují částečky plastu v tkáních. Navíc v březnu 2025 vyšla v Nature Medicine oprava, kde sami autoři opravili záměnu snímků z mikroskopu. Podle nich šlo o neúmyslnou chybu, která nemění závěry studie, ovšem kritici to oprávněně vnímají jako další důkaz nedůslednosti.

Aby toho nebylo málo, podobné pochybnosti se objevily i u dalších studií, například u výzkumu spojujícího mikroplasty v krčních tepnách s vyšším rizikem infarktu. Tam kritici namítají, že autoři neprovedli kontrolní měření přímo na operačních sálech, kde se vzorky odebíraly.

Současný spor tak není o tom, zda v našich tělech mikroplasty jsou, ale o tom, kolik jich je skutečně v mozku, o jaké typy plastů jde a zda naměřené hodnoty odpovídají realitě, nebo jsou zkreslené použitou metodou. Na základních faktech se však všichni zúčastnění shodují: výroba plastů se od 50. let zvýšila dvěstěkrát, mikroskopické částice plastů se dnes nacházejí prakticky všude a chemické látky přidávané do plastů (ftaláty, bisfenoly) mají prokazatelně negativní vliv na zdraví.

Experimentální studie na myších skutečně naznačují růzé mechanismy, kterými mikroplasty mohou ovlivňovat mozek. V jedné z nich, publikované v loňském roce, byly myším injekčně podány velmí drobné plastové částečky, které byly předem označené fluorescenční barvou (aby pod speciálním mikroskopem svítily). Díky tomu mohli vědci v reálném čase sledovat, jak se částice pohybují krevním oběhem a co dělají v mozku živého zvířete.

Zjistili, že některé plastové částice byly pohlceny imunitními buňkami v krvi. Ty se pak v nejtenčích mozkových cévách zasekly a dočasně omezily průtok krve, což u myší vedlo ke zhoršení pohybu a výsledků v některých testech.

Je ale důležité vysvětlit, proč se výsledky z myší nedají jednoduše přenést na člověka. Nejde jen o to, že myš má samozřejmě menší mozek, ale o to, jak se liší funkce celého organismu.

Mozkové cévy myši jsou užší a kratší, krev jimi proudí jinou rychlostí a imunitní systém reaguje odlišně než u člověka. Buňka naplněná plastem se tak může v drobné myší kapiláře zaseknout snáze než v lidské. Zvířata mají také rychlejší metabolismus a jiný způsob, jak tělo cizorodé částice zpracovává a odstraňuje.

Navíc v experimentu dostaly myši mikroplasty přímo do žíly, čímž se obešly přirozené ochranné a čistíci mechanismy těla (například střeva, játra nebo plíce, které by jinak mohly část částic zachytit). To je zásadní rozdíl oproti tomu, jak se lidé s mikroplasty setkávají v reálném životě.

Proč tedy na oné přesnosti tolik záleží? Protože každá přehnaná a později vyvrácená studie nahrává do karet těm, kterým vyhovuje problém plastů bagatelizovat. Jak poznamenali někteří další výzkumníci a publicisté, nekvalitní studie by mohly pomoci lobbistům plastikářského průmyslu zlehčovat známá rizika znečištění životního prostředí plasty. Čím více senzačních titulků, tím snáze pak někdo může mávnout rukou a odbýt je, že si výzkumy stejně protiřečí.

Takže nejde o to, zda mikroplasty v těle jsou. Jde o to vědět s jistotou, kolik jich je a co skutečně způsobují. A k tomu potřebujeme co nejpřesnější data, nikoli bombastické titulky.

Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

Campen, Matthew J., et al. „Reply To: Challenges in Studying Microplastics in Human Brain.“ Nature Medicine, 13 Nov. 2025, https://doi.org/10.1038/s41591-025-04046-2.

Mallapaty, Smriti. „Microplastics Block Blood Flow in the Brain, Mice Study Reveals.“ Nature, 23 Jan. 2025, www.nature.com/articles/d41586-025-00178-0, https://doi.org/10.1038/d41586-025-00178-0. Accessed 23 Jan. 2025.

Monikh, Fazel A, et al. „Challenges in Studying Microplastics in Human Brain.“ Nature Medicine, 13 Nov. 2025, www.nature.com/articles/s41591-025-04045-3, https://doi.org/10.1038/s41591-025-04045-3.

Nihart, Alexander J., et al. „Bioaccumulation of Microplastics in Decedent Human Brains.“ Nature Medicine, vol. 31, no. 31, 3 Feb. 2025, www.nature.com/articles/s41591-024-03453-1, https://doi.org/10.1038/s41591-024-03453-1.