Článek
Pozitivní nebo všední informace se rychle vytratí, zatímco ty špatné se nám často vrací na mysl déle, než bychom si přáli. Neznamená to, že je s námi něco v nepořádku, nebo že bychom byli od přírody pesimisté. Ve skutečnosti je to důsledek přirozeného nastavení našeho mozku.
Ten se totiž během evoluce nevyvíjel tak, aby nás činil šťastnými, ani proto, aby věrně ukládal každý detail a událost našeho dne. Jeho hlavním úkolem bylo včas rozpoznat nebezpečí a zareagovat na cokoli, co mělo nějaký význam pro přežití. Proto se formoval tak, aby rychle třídil informace a přednostně si všímal těch, které mohly být životně důležité.
Z tohoto pohledu mají informace o nebezpečí, tragédiích, katastrofách nebo kriminalitě mnohem vyšší váhu než zprávy o běžných událostech. Negativní informace tedy automaticky přitahují více pozornosti, protože odpovídají na základní biologickou otázku, zda se v našem prostředí neděje něco, na co je třeba reagovat. Tento sklon, známý jako negativní zkreslení (negativity bias), označuje systematickou tendenci mozku věnovat negativním podnětům více pozornosti, silněji na ně emočně reagovat a lépe si je pamatovat než podněty pozitivní nebo neutrální. Nejde o chybu myšlení, ale o adaptační výhodu vyplývající z evolučního tlaku na včasnou detekci hrozeb.
A právě tady vzniká zvláštní paradox moderní doby. Náš mozek totiž nedokáže spolehlivě rozeznat, zda je hrozba skutečná, jako když na člověka kdysi vyběhl šavlozubý tygr, nebo jen zprostředkovaná obrazovkou v podobě alarmujícího titulku. Reaguje na obojí podobným způsobem.
Náš mozek reaguje podle vývojově starých vzorců a jen obtížně odlišuje skutečné hrozby od těch zprostředkovaných.
Na neurobiologické úrovni se na tomto jevu významně podílí amygdala, která rychle vyhodnocuje emoční význam podnětů. Negativní zprávy ji aktivují spolehlivěji než zprávy pozitivní, čímž zvyšují bdělost a připravenost organismu. Současně se aktivují systémy, které posilují pozornost a zapamatování, protože z evoluční perspektivy bylo vždy výhodnější pamatovat si, kde hrozilo nebezpečí, než kde bylo vše v pořádku. Paměť proto funguje selektivně: neukládá realitu jako celek, ale zvýhodňuje informace spojené s určitým emočním významem, což je zjednodušeně zachyceno na obrázku níže.
Zpracování emočně silných podnětů probíhá jako průběžná výměna informací mezi amygdalou, prefrontální kůrou a hipokampem: amygdala rychle zachytí, že může jít o něco důležitého, prefrontální kůra její reakci upravuje a zasazuje do širšího kontextu a hipokampus mezitím posiluje ukládání toho, co má výraznější emoční náboj.
Tento mechanismus také pomáhá vysvětlit, proč mnoho lidí přitahují právě morbidní nebo násilné detaily. Ty představují extrémní formu informace o ohrožení a porušují běžná očekávání, na která je mozek obzvlášť citlivý. Násilné obrazy a popisy aktivují nejen amygdalu, ale i sítě pozornosti a učení, protože mozek se snaží pochopit, co se stalo, proč k tomu došlo a zda by se podobná situace mohla týkat i nás samotných. Fascinace zde obvykle neznamená potěšení z cizího utrpení, ale instinktivní snahu zmapovat hranice nebezpečí.
Zároveň zde hraje roli takzvaný bezpečný odstup. Když totiž sledujeme stresující obsah prostřednictvím médií, nervový systém může prožít silnou emoční reakci, aniž bychom byli skutečně ohroženi. Tento mix stresové aktivace a relativního bezpečí vytváří intenzivní zážitek, který mozek vyhodnocuje jako významný a zapamatovatelný. Neurochemicky se zde prolíná aktivace stresových systémů s okruhy citlivými na nové a neobvyklé podněty, což může vést k tomu, že takový obsah vyhledáváme opakovaně. Ve většině případů to nevypovídá o patologii, ale o tom, jak silně mozek reaguje na extrémní vjemy.
Moderní média tento přirozený sklon mozku pouze zesilují. Negativní obsah, a zejména ten násilný či šokující, bohužel přitahuje pozornost rychleji, udrží ji déle a zvyšuje pravděpodobnost dalšího sledování či sdílení. Algoritmy digitálních platforem jsou optimalizovány na pozornost, a tak přirozeně upřednostňují obsah, který náš nervový systém považuje za biologicky relevantní. Výsledkem je prostředí, ve kterém je mozek opakovaně vystavován silným negativním podnětům, aniž by měl možnost na ně smysluplně reagovat.
Právě zde vzniká problém. Náš nervový systém nerozlišuje přesně mezi skutečným ohrožením okolo nás a tím symbolickým, které sledujeme na obrazovce. Dlouhodobé vystavení negativním a morbidním zprávám může vést ke zvýšené úzkosti, pocitu bezmoci, otupění emocí nebo zkreslenému vnímání reality, kdy svět začínáme považovat za nebezpečnější a hořší, než ve skutečnosti je. Nejde ale o otázku morálky, ale o chronickou zátěž regulačních mechanismů mozku.
Porozumění tomu, proč nás negativní a morbidní zprávy přitahují a proč si je lépe pamatujeme, nám tedy umožňuje nahlížet na vlastní pozornost s větší mírou nadhledu. Fascinace extrémy sama o sobě (ve většině případů) neříká nic zásadního o naší povaze, ale vypovídá především o tom, jak nervový systém pracuje s hrozbami, emocemi a nejistotou. Podstatné tedy není to, že nás takové informace lákají, ale zda nad svou pozorností dokážeme udržet vědomou kontrolu. Pokud totiž tyto podněty začnou zahlcovat prostor, který by jinak patřil běžným zážitkům, vztahům a skutečnému životu, mohou začít narušovat naše vnímání každodenní skutečnosti.
Zdroje:
LeDoux, Joseph. „Rethinking the Emotional Brain.“ Neuron, vol. 73, no. 4, Feb. 2012, pp. 653–676, https://doi.org/10.1016/j.neuron.2012.02.004.
K. Lira Yoon, et al. „Resolving Ambiguity: Negative Interpretation Biases.“ Elsevier EBooks, 1 Jan. 2020, pp. 119–138, https://doi.org/10.1016/b978-0-12-816660-4.00006-4. Accessed 23 May 2024.
Norris, Catherine J., et al. „Negativity Bias in False Memory: Moderation by Neuroticism after a Delay.“ Cognition and Emotion, vol. 33, no. 4, 9 July 2018, pp. 737–753, https://doi.org/10.1080/02699931.2018.1496068.
