Článek
Můj předchozí článek o buddhistickém pojetí „ne-já“ a jeho překvapivém souladu se současnou neurovědou vyvolal mnohem živější diskusi, než jsem původně očekával. Objevily se i výtky, že snad buddhismus sám vyznávám a že si tak z neurovědy vybírám jen to, co potvrzuje předem daný duchovní rámec. Tato námitka je vcelku pochopitelná (byť nesprávná), ale míjí se s tím, jak věda funguje. Když se totiž systematicky díváme na to, co dnes víme o fungování mozku, mysli a vědomí, ukazuje se, že některé buddhistické koncepty (překvapivě střízlivé a nemetafyzické) se s těmito poznatky v řadě ohledů překrývají, ačkoli vznikly ve zcela jiném kontextu.
A podobně (pro mnoho lidí) nekomfortní situace nastává i v případě další hluboce zakořeněné intuice, kterou o sobě máme: přesvědčení, že jsme svobodnými aktéry svých činů. Zdá se nám samozřejmé, že se rozhodujeme sami, že bychom „mohli jednat jinak“, a že právě v tom spočívá naše odpovědnost – morální, společenská i duchovní. Tento pocit je natolik silný a samozřejmý, že jej jen málokdy bereme jako hypotézu, kterou by bylo možné zpochybnit. Přesto se v posledních desetiletích hromadí poznatky, které ukazují, že mechanismy rozhodování fungují jinak, než jak je tradiční představa svobodné vůle intuitivně chápe.
Zjednodušeně řečeno: čím lépe rozumíme tomu, jak se rozhodování v mozku skutečně odehrává, tím obtížnější je obhájit tradiční představu svobodné vůle jakožto nezávislé vnitřní síly, která stojí nad fyzikálními a biologickými procesy.
Rozhodnutí se tak neukazuje jako okamžitý akt vědomého já, ale jako výsledek složité souhry převážně nevědomých procesů. Mozková aktivita spojená s přípravou jednání totiž nastává dříve, než se objeví vědomý pocit rozhodnutí, zatímco naše vědomé vysvětlení často následuje až zpětně.
Mozek se rozhoduje dřív než my
Jedním z nejznámějších a nejčastěji diskutovaných příkladů jsou experimenty neurofyziologa Benjamina Libeta z 80. let minulého století. V nich byli účastníci požádáni, aby v libovolný okamžik provedli jednoduchý pohyb (například pohnuli prstem) a zároveň si všímali okamžiku, kdy si vědomě uvědomili úmysl tento pohyb vykonat. Zatímco oni sami měli pocit, že se vždy nejprve rozhodli a teprve poté jednali, měření mozkové aktivity ukázalo něco jiného: specifický vzorec aktivity v motorických oblastech mozku, tzv. readiness potential (přípravný potenciál) se objevoval už stovky milisekund předtím, než si účastníci svůj úmysl vůbec uvědomili.
Data naznačují, že procesy vedoucí k rozhodnutí začínají dříve, než si je uvědomíme. Není tak zřejmé, že vědomé rozhodnutí je tím, co činnost přímo zahajuje, a může spíše fungovat jako její pozdní, dodatečné vysvětlení.
Od té doby byly tyto výsledky mnohokrát diskutovány, kritizovány i zpřesňovány, a samotný Libet se snažil jejich význam interpretovat opatrně. Dnes se většina výkladů shoduje na tom, že část mozkové aktivity spojené s přípravou pohybu probíhá skutečně před vědomým uvědoměním, ale není zcela jednoznačné, zda jde přímo o samotné rozhodnutí, nebo jen o výkyvy, které mohou (ale nemusí) vést k danému činu.
Pozdější metodologicky sofistikovanější studie (následně s využitím funkční magnetické rezonance atp.) ukázaly podobný vzorec i u složitějších rozhodnutí. V některých případech bylo možné dokonce statisticky předpovědět, jaké rozhodnutí člověk učiní několik sekund předtím, než ho vědomě provedl, ale nešlo (zatím) o zcela spolehlivou předpověď.
Proto se tyto výsledky obvykle interpretují tak, že rozhodování začíná dříve, než k němu má vědomí vůbec přístup, ale nikoli, že by vědomí bylo zcela mimo tento řetězec.
V pozdější práci Libet uvádí, že svobodná vůle není pouhou iluzí, avšak její tradiční podoba jako vědomého spouštěče jednání je neudržitelná. Svobodu pak chápe spíše jako omezenou formu vědomé kontroly nad jednáním, nikoli jako jeho původní zdroj.
Nejdřív čin, potom důvod: jak mysl zpětně vysvětluje vlastní jednání
Zvlášť názorný vhled do toho, jak si naše mysl zpětně vysvětluje vlastní jednání, přinášejí experimenty se split‑brain pacienty (v češtině se používá termín syndrom oddělených hemisfér). Jde o lidi, u nichž bylo kvůli nezvládatelné epilepsii chirurgicky přerušeno propojení mezi pravou a levou mozkovou hemisférou, nejčastěji částečným nebo úplným přetětím tzv. kalózního tělesa (mozkového trámce), které je za běžných okolností spojuje. Odhalené kalózní těleso můžete vidět v mém příspěvku zde.
K čemu zde dochází? Určitý podnět může vést k jednání, aniž by měl člověk vědomý přístup k jeho skutečné příčině, přičemž chybějící důvod si pak zpětně vytvoří dodatečným vysvětlením, které zní smysluplně. Typicky se pacientovi krátce ukáže obrázek jen v jedné části zorného pole – například slovo „sníh“, které se kvůli křížení zrakových drah zpracuje pouze v jedné hemisféře mozku. To následně ovlivní jeho chování, třeba si začne oblékat kabát nebo se zvedne, aby šel pro lopatu. Vše proběhne zcela přirozeně a pacient své jednání normálně prožívá. Nesmírně zajímavé je ale to, co se stane pak: když se pacienta zeptáme, proč to udělal, většinou bez zaváhání nabídne smysluplné vysvětlení, třeba že mu byla zima nebo se chystal uklízet.
Toto vysvětlení však nevzniklo jako příčina jednání, ale až dodatečně. Prvotní příčina, tedy krátce zobrazený obrázek, byla zpracována způsobem, který se k vědomému vysvětlení vůbec nedostal. Přesto si pacient myslí, že měl důvod a proto se rozhodl k činu.
Tento jev se označuje jako konfabulace a naznačuje, že náš vědomý pocit „rozhodl jsem se, protože…“ nemusí vždy odpovídat skutečným příčinám jednání, ale může být pouze jeho dodatečně vytvořeném odůvodněním.
Je tedy prokázano, že nemáme svobodnou vůli?
Záleží na tom, co přesně pod pojmem svobodná vůle rozumíme. Pokud máme na mysli běžnou, intuitivní představu (tedy existenci vědomého „já“, které stojí na počátku jednání a z jakési nadřazené pozice jednotlivé činy spouští), pak zde skutečně dochází k jejímu stále častějšímu zpochybňování na základě empirických zjištění.
Je však důležité si uvědomit, že tyto poznatky nezpochybňují samotnou možnost řízení našeho chování nebo osobní odpovědnost. Zpochybněna je spíše představa ústředního vnitřního aktéra, který by naše rozhodování vědomě zahajoval a řídil. Rozhodování se tak spíše nejeví jako jednorázový akt odděleného „já“, ale jako proces rozprostřený v čase, vznikající z nevědomých impulsů, naučených vzorců a emočních reakcí, které jsou teprve následně vědomě vysvětlovány.
Celkový obraz, který z těchto poznatků vyplývá, tedy není obrazem člověka bez svobody, ale obrazem člověka bez pevného rozhodujícího centra. Vědomí zde zřejmě nefunguje jako vnitřní velitel, ale spíše jako systém, který probíhající dění vyhodnocuje a postupně usměrňuje. Pojem svobody se tak spíše posouvá od představy okamžité vědomé volby k dlouhodobějšímu procesu utváření chování bez jediného nadřazeného řídicího bodu.
Co to znamená pro nás?
Když spojíme poznatky o časování mozkové aktivity, omezeném introspektivním přístupu k vlastním rozhodovacím procesům a tendenci mysli vytvářet zpětná narativní vysvětlení, začíná se tradiční představa rozhodování měnit.
Rozhodnutí se pak nejeví jako určitý okamžik, bod v čase, v němž vědomé já vezme řízení do svých rukou, ale jako postupný proces, na jehož konci se objeví pocit: rozhodl jsem se.
To ovšem neznamená, že bychom byli pouhými pasivními roboty, kterým se věci jednoduše dějí. Znamená to spíše, že naše chování je výsledkem dynamické souhry mnoha procesů – biologických, psychologických i sociálních, které se navzájem ovlivňují. Vědomí do této souhry vstupuje, ale ne jako nezávislý dirigent, spíše jako jeden z nástrojů orchestru.
A zde se dostávám k otázce, která bývá pro mnoho lidí ještě citlivější než samotné experimenty, protože se dotýká naší samotné podstaty: pokud svobodná vůle není tím, jak ji běžně intuitivně chápeme, co to znamená pro odpovědnost, morálku a zejména pak pro náboženství?
Na první pohled se může zdát, že jde o zásadní problém. Pokud člověk není nezávislým původcem svých činů v silném metafyzickém smyslu, jak potom můžeme chápat pojmy jako vina, zásluha, hřích nebo pokání? Nepřichází pak náboženská etika (a nejen ona) o své základy?
Tato obava je však spíše spojená s jedním konkrétním pojetím svobody vůle, totiž s představou, že člověk stojí mimo kauzální řetězec příčin a z tohoto nezávislého místa se svobodně rozhoduje. Toto pojetí je typické například pro některé teologické přístupy, například v rámci křesťanství či islámu, kde je morální odpovědnost často spojena s ideou, že člověk mohl jednat jinak (v absolutním smyslu), a je tedy plně odpovědný jako samostatně jednající subjekt.
Existují však i jiné tradice, které pracují s odlišným modelem odpovědnosti. Právě v dříve zmíněném buddhismu například není rozhodování chápáno jako akt nezávislého „já“, ale jako výsledek podmíněných mentálních stavů – návyků, emocí, pozornosti a porozumění, což je v některých ohledech bližší tomu, jak tyto jevy popisuje současná biologie.
V tomto rámci není odpovědnost založena na tom, že bychom byli zcela nezávislými původci svých činů, ale na tom, že určité stavy mysli vedou k utrpení a jiné jej naopak snižují. Důraz se tak přesouvá od otázky „mohl jsem jednat jinak v (absolutním) smyslu?“ k otázce „jaké podmínky vedly k tomu, že jednám tímto způsobem?“.
Z tohoto pohledu neurověda náboženství nutně nepopírá. Spíše ukazuje, že některé formy náboženské odpovědnosti (založené na silně autonomním „já“) jsou hůře obhajitelné než jiné, zatímco tradice, které chápou jednání jako podmíněný proces, jsou s tímto obrazem lidské mysli překvapivě slučitelné.
Závěrem
Zde bych rád zmínil, že smyslem těchto úvah není zpochybňovat něčí víru, ať je jakákoli. Jde spíše o připomenutí, že lidské porozumění světu se v čase proměňuje a zpřesňuje. Příkladem za všechny může být epilepsie, která byla po staletí chápána jako duchovní či démonický problém (v Bibli je chlapec se záchvaty popsán způsobem, jež dnes odpovídá typickému epileptikovi), zatímco nyní víme, že jde o neurologickou poruchu – a právě toto poznání umožnilo skutečnou pomoc a úlevu od utrpení.
Podobně ani současné poznatky o mysli a svobodné vůli nejsou útokem na lidskou důstojnost, ale snahou pochopit ji lépe. Respekt k tradici a otevřenost k poznání se nemusí vylučovat, ale naopak se mohou navzájem doplňovat, pokud jsme ochotni rozlišovat mezi tím, čemu věříme a chceme věřit, a tím, co víme a můžeme potvrdit.
Takže dopřejme si toleranci a buďme féroví: ani věda nenabízí absolutní jistoty, má však mechanismy, které jí umožňují své omyly postupně odhalovat a napravovat.
Pokud se vám moje články líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.
Zdroje
Brass M, Furstenberg A, Mele AR. Why neuroscience does not disprove free will. Neuroscience & Biobehavioral Reviews. 2019;102:251-263. doi:https://doi.org/10.1016/j.neubiorev.2019.04.024
Keller I, Heckhausen H. Readiness potentials preceding spontaneous motor acts: voluntary vs. involuntary control. Electroencephalogr Clin Neurophysiol. 1990 Oct;76(4):351-61. doi: 10.1016/0013-4694(90)90036-j. PMID: 1699728.
Libet B, Gleason CA, Wright EW, Pearl DK. Time of conscious intention to act in relation to onset of cerebral activity (readiness-potential). The unconscious initiation of a freely voluntary act. Brain. 1983;106(3):623-642. doi:https://doi.org/10.1093/brain/106.3.623
Libet, B. (1993), ‚The neural time factor in conscious and unconscious mental events‘, in Ciba Foundation Symposium #174, Experimental and Theoretical Studies of Consciousness (Chichester: Wiley).
Libet, B. (1994), ‚A testable field theory of mind-brain interaction‘, JCS, 1 (1), pp. 119–26.
Spence, S.A. And Frith, C.D. (1999), ‚Towards a functional anatomy of volition‘, Journal of Consciousness Studies, 6, 8–9, pp. 11–29.
Velmans, M. (1991), ‚Is human information processing conscious?‘, Behavioral and Brain Sci., 3, pp. 651–69.
