Článek
V Indii je třetí oko spojováno s ajna čakrou, a představovalo centrum duchovní intuice a vnitřního poznání. V buddhismu a taoismu sloužilo jako symbol probuzené mysli a vnímání vyšších pravd. Podobnou funkci mělo i Horovo oko v Egyptě, symbol ochrany, moudrosti a duchovního vidění. Ve středověkém okultismu a alchymii se třetí oko objevovalo jako metafora vnitřního pohledu a schopnosti poznat skryté principy světa.
Tak rozsáhlá a dlouhodobá tradice vzbuzuje otázku, zda za dávnou představou o ‚vnitřním oku‘ stojí i biologický základ – některé souvislosti věda již odhalila, jiné však stále zůstávají záhadou.
Od duchovna k vědě
Zatímco ve středověku přetrvává pojetí vnitřního oka jako nástroje duchovního poznání nezávislého na našich smyslech, v novověku dochází k zásadnímu posunu, kdy se mystická symbolika začíná spojovat s lidskou anatomií. V 17. století se René Descartes snažil vypátrat konkrétní místo, kde se propojuje mysl a tělo, přičemž svou pozornost zaměřil na šišinku mozkovou (jinak epifýza či glandula pinealis). Měl k tomu z tehdejšího pohledu dobré důvody: šišinka je jako jedna z mála mozkových struktur nepárová, je tedy pouze jedna, je uložena přibližně uprostřed mozku a zároveň se nevědělo, jaká je její funkce.
Je pozoruhodné, že v úvodu zmíněné Horovo oko nápadně připomíná oblast thalamu a okolních struktur, včetně šišinky (ta by se v pomyslném oku nacházela ve vnitřním koutku), pozorovaných v podélném řezu mozkem.
Podélny řez mozkem - ilustrace a snímek MR ukazující podobnost s Horovým okem.
Této podobnosti si všimli až moderní anatomové, ale nemáme žádné důkazy o tom, že by o ní staří Egypťané věděli či se jí dokonce inspirovali. Někteří autoři (ReFaey et al., 2019) však věří, že tomu tak bylo. Fotografii skutečného řezu mozkem s označenou šišinkou můžete vidět v mém Instagramovém příspěvku - nemusí být vhodné pro každého.
Nicméně, Descartovo pojetí šišinky zůstalo spíše filozofickou spekulací. V následujících stoletích se šišinka považovala za nevýznamnou, někdy dokonce zakrnělou součást mozku, což se změnilo až na počátku 20. století. Postupně bylo zjištěno, že jde o aktivní žlázu s vnitřní sekrecí (patří tedy mezi endokrinní orgány) s vlivem na pohlavní dozrávání a řízení biologických rytmů.
Skutečný průlom pak přišel s objevem hormonu melatoninu, který vzniká především v šišince. Ukázalo se, že jeho tvorba se řídí světelnými podmínkami: ve tmě melatoninu přibývá, zatímco za světla jeho hladina klesá. Šišinka tedy reaguje na světlo, ale protože je ukrytá hluboko v mozku, získává informaci o tom, zda je den či noc, nepřímo prostřednictvím očí a navazujících mozkových struktur.
Starobylé představy nebyly náhodné
Přestože dávné představy o třetím oku nevycházely z anatomického poznání, je pozoruhodné, jak často se jejich popisy dotýkají toho, co jsme o šišince zjistily moderním zkoumáním. Třetí oko nebylo chápáno jako smyslový orgán, ale jako místo vnitřního vnímání, které se aktivuje při odpoutání pozornosti od vnějšího světa. A právě tato podmínka, čili útlum vnějších podnětů, hraje klíčovou roli i v činnosti šišinky, jejíž aktivita roste ve tmě, tedy v čase spojeném s klidem, kdy vliv okolí přirozeně oslabuje.
Zajímavá paralela se nabízí i ve vztahu k tzv. otevření třetího oka, jež bývá spojováno se ztišením, spánkem a s metodami, které k těmto podobám vnitřního soustředění vedou, například meditací. Právě šišinka se totiž podílí na řízení přechodů mezi bděním a spánkem a vytváří podmínky pro snění — tedy pro okamžiky, kdy se vnitřní obrazy objevují nezávisle na smyslovém vnímání.
Mnohá učení popisují vnitřní vnímání jako něco původně přirozeného a otevřeného, co se v průběhu života oslabuje neustálým proudem vnějších podnětů. Tato představa získává pozoruhodnou symbolickou paralelu ve skutečnosti, že v šišince dochází s přibývajícím věkem k postupnému vápenatění, přičemž vzniklé usazeniny se označují jako mozkový písek (acervulus cerebri). Jde o přirozenou změnu, která se v různé míře objevuje téměř u každého, přesto však nápadně rezonuje s motivem zakrytí vnitřního zraku, který se v duchovních textech objevuje opakovaně.
V souvislosti s vápenatěním šišinky se často objevují úvahy o možném vlivu fluoridu, téma, které bývá ve veřejném prostoru někdy zjednodušováno nebo zneužíváno. Některé vědecké studie naznačují (např. Chlubek a Sikora, 2020), že šišinka může hromadit fluorid a že jeho vyšší množství se v některých pozorováních spojuje s větším ukládáním vápenatých usazenin a s nižší tvorbou melatoninu. Šišinka je totiž velmi dobře prokrvená a fluorid má přirozenou tendenci vázat se na vápník, takže se může zachytávat právě tam, kde se tyto usazeniny tvoří. To ale ještě neznamená, že by fluorid tyto změny sám vyvolával - je stejně dobře možné, že se v šišince hromadí až důsledkem již probíhajícího vápenatění, nikoli jako jeho původní příčina. Jeho skutečná role zatím zůstává předmětem aktivního výzkumu.
Vrátíme-li se ke starobylým představám, pak i motiv světla, tak častý v symbolice třetího oka, nachází svou analogii v biologii. Jak jsem uvedl výše, šišinka sama světlo sice nevnímá, ale její činnost je na něm zásadně závislá. Světlo zde však nefunguje jako zdroj obrazu, nýbrž jako signál, který určuje rytmus vnitřního života (světlo-tma). I v duchovních tradicích bývá třetí oko spojováno spíše s „osvícením“ ve smyslu porozumění než s viděním v doslovném slova smyslu.
Na závěr je třeba říct, že tyto paralely samy o sobě nepředstavují potvrzení starobylých představ v biologickém smyslu. Přesto však stojí za uznání, že dávné kultury dokázaly s pozoruhodnou přesností pojmenovat určité základní rysy lidské vnitřní zkušenosti, a právě v tomto ohledu nejsou jejich obrazy ani nahodilé, ani zcela mylné.
Zdroje:
Autor je neurovědec.
Belay, Daniel Gashaneh, and Misganaw Gebrie Worku. „Prevalence of Pineal Gland Calcification: Systematic Review and Meta-Analysis.“ Systematic Reviews, vol. 12, no. 1, 6 Mar. 2023, https://doi.org/10.1186/s13643-023-02205-5.
Chlubek, Dariusz, and Maciej Sikora. „Fluoride and Pineal Gland.“ Applied Sciences, vol. 10, no. 8, 22 Apr. 2020, p. 2885, https://doi.org/10.3390/app10082885.
ReFaey, Karim, et al. „The Eye of Horus: The Connection between Art, Medicine, and Mythology in Ancient Egypt.“ Cureus, vol. 11, no. 5, 23 May 2019, https://doi.org/10.7759/cureus.4731.
