Z otce rodiny se stal pedofil: jak moc nás může změnit mozkový nádor

Otázka, odkud se bere naše morálka, patří k nejstarším tématům filozofie i neurovědy. Vnímáme ji jako součást osobnosti – jako jakýsi vnitřní kompas, který řídí naše rozhodování, chování i hranice toho, co považujeme za přijatelné. Moderní neurobiologie však ukazuje, že tento morální kompas není oddělenou, nemateriální složkou člověka, jak si jej někdy idealizujeme, ale vzniká z činnosti konkrétních mozkových sítí, které lze popsat, narušit i změnit. To, co považujeme za stabilní jádro osobnosti a tím i za nás samotné, je výsledkem biologických procesů v mozku, které mohou být v extrémních případech zásadně ovlivněny nemocí nebo strukturálním poškozením, zejména v čelních lalocích.

V některých případech pak nejde jen o jemné změny nálady nebo chování, ale o výrazný posun v tom, jak člověk vyhodnocuje sociální situace, jak reaguje na impulzy a jaké hranice považuje za nepřekročitelné. Právě čelní laloky hrají klíčovou roli v kontrole impulzů, plánování i schopnosti potlačit nevhodné chování, které je v dané společnosti vnímáno jako nepřijatelné.

Když je tato rovnováha narušena, může se změnit nejen způsob rozhodování, ale i samotný charakter prožívání sebe sama. A právě na tomto pozadí je možné porozumět následujícímu případu, který by jinak působil zcela nevysvětlitelně.

Tento dnes již klasický případ, publikovaný v roce 2003, popisuje čtyřicetiletého muže, který byl do té doby psychicky zdráv, žil ve stabilním manželství a pracoval jako učitel. Nikdy neprojevoval sexuální zájem o děti ani se nedopustil jakéhokoli sexuálně nevhodného jednání.

Během roku 2000 se jeho chování začalo nápadně měnit, přičemž začal stále častěji vyhledávat pornografické materiály zaměřené na děti a dospívající a postupně se u něj rozvinul sexuální zájem o děti. Současně se začal chovat impulzivněji i v dalších oblastech sexuálního života. Přestože si uvědomoval, že jeho jednání je nepřijatelné a trestné, opakovaně říkal, že své impulzy nedokáže ovládnout – okamžité uspokojení bylo podle jeho vlastních slov silnější než schopnost se zastavit. Nakonec se dopustil sexuálního obtěžování své nevlastní, v té době předpubertální dcery.

Za tento skutek byl odsouzen a zahájil léčbu zaměřenou na zvládání sexuálních impulzů, současně mu byla nasazena hormonální terapie ke snížení pohlavního pudu. Nicméně ani hrozba vězení nebo probíhající léčba však nevedly ke zlepšení stavu a nevhodné sexuální chování přetrvávalo i během terapeutického programu.

Krátce před nástupem do výkonu trestu však muž vyhledal nemocnici kvůli silným bolestem hlavy. Následující den se přidaly potíže s chůzí a rovnováhou, a proto byl vyšetřen neurologem. Kromě poruchy chůze lékaři zjistili i další známky postižení čelních laloků, kdy pacient měl výrazné potíže s kreslením jednoduchých obrazců a jeho písmo se stalo téměř nečitelným.

Magnetická rezonance následně odhalila rozsáhlý nádor v pravé orbitofrontální kůře čelního laloku. Tato oblast mozku hraje klíčovou roli v kontrole impulzů, vyhodnocování důsledků vlastního jednání a přizpůsobování chování společenským normám.

Po chirurgickém odstranění nádoru došlo k výraznému zlepšení: ustoupily neurologické obtíže, psaní i kreslení se zlepšilo a současně vymizelo také patologické sexuální chování. O několik měsíců později však došlo k recidivě nádoru a spolu s jeho růstem se začaly vracet i změny v chování, které po druhé operaci opět ustoupily.

Právě časová souvislost mezi růstem nádoru, vznikem příznaků, jejich ústupem po operaci a opětovným návratem při recidivě nádoru představuje jeden z nejsilnějších důkazů, že příčinou změny osobnosti bylo poškození orbitofrontální kůry. Zároveň je třeba zdůraznit, že pacient neztratil schopnost rozlišovat správné od nesprávného a dobře věděl, že jeho jednání je morálně nepřijatelné i trestné. Selhávala však funkce čelních laloků odpovědná za exekutivní kontrolu chování, zejména schopnost potlačit impulzy a převést morální rozhodnutí do skutečného jednání.

Tento případ se stal jedním z nejznámějších důkazů, že morální chování nezávisí jen na tom, zda člověk ví, co je správné a co špatné. Aby se podle toho také dokázal chovat, musí umět ovládnout své impulzy, předvídat důsledky svého jednání a přizpůsobit své chování společenským pravidlům. Jak už bylo zmíněno, na tom se významně podílejí právě čelní laloky našeho mozku.

Dnes se předpokládá, že nádor pravděpodobně nevytvořil nový sexuální zájem o děti, ale poškodil mozkové oblasti, které za normálních okolností tlumí nevhodné impulzy a umožňují člověku ovládat vlastní chování. To postupně vedlo k rozvoji patologického sexuálního chování.

Je však důležité zdůraznit, že podobné případy jsou mimořádně vzácné. Ojediněle byly popsány také u některých pacientů s frontotemporální demencí (o té jsem psal zde) nebo jinými onemocněními postihujícími spánkové laloky. Naprostá většina lidí s pedofilní poruchou žádný nádor mozku nemá.

Mnohem častějším důsledkem poškození čelních laloků jsou změny osobnosti. Člověk se může stát impulzivnějším, hůře zvládat své emoce, jednat bez rozmyslu nebo ztratit společenské zábrany. U jiných pacientů se naopak objevuje apatie, ztráta motivace, nezájem o okolí nebo emoční otupělost. Rodina často popisuje, že se jejich blízký „stal úplně jiným člověkem“, přestože jeho paměť nebo inteligence mohou zůstat dlouho zachovány.

Význam těchto případů proto nespočívá v tom, že by vysvětlovala vznik pedofilie obecně. Ukazuje především, jak zásadní roli hraje mozek při utváření naší osobnosti, sebeovládání i morálního rozhodování. Připomíná, že to, co považujeme za naše nejhlubší „já“, je mnohem těsněji spojeno s fungováním mozku, než si většina z nás uvědomuje nebo připouští.

Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

Zdroje

Burns JM, Swerdlow RH. Right orbitofrontal tumor with pedophilia symptom and constructional apraxia sign. Arch Neurol. 2003;60(3):437-440. doi:10.1001/archneur.60.3.437

Tenbergen G, Wittfoth M, Frieling H, et al. The Neurobiology and Psychology of Pedophilia: Recent Advances and Challenges. Front Hum Neurosci. 2015;9:344. Published 2015 Jun 24. doi:10.3389/fnhum.2015.00344