Článek
Lidé, kteří prožili zkušenost blízké smrti, často popisují intenzivní a fantastické zážitky – jasné světlo, pocit oddělení od těla a pozorování dění kolem sebe, hluboký pocit klidu a sounáležitosti, setkání s blízkými a podobně. Mnozí mluví o tom, že během chvíle viděli celý svůj život, často s pocitem, že každá událost a rozhodnutí mělo svůj hlubší smysl, a prožili mimořádně silné emoce. Takové prožitky mají na jedince často hluboký dopad, kdy nejlépe zdokumentovaná je duchovní transformace - mnozí dříve ateisté či materiálně orientovaní lidé získávají víru, více se zaměřují na duchovní hodnoty a přestávají upřednostňovat hmotné statky (Behzadi et al., 2025).
Věda přistupuje k zážitkům blízké smrti naturalisticky, tedy jako k jevu vznikajícímu v mozku za extrémních podmínek. Základním předpokladem je, že i tyto mimořádné zkušenosti lze vysvětlit pomocí známých biologických, neurochemických a psychologických mechanismů. V tomto rámci vznikla řada teorií, které se snaží jednotlivé rysy těchto prožitků zasadit do fungování lidského mozku a těla v situacích ohrožení života.
Tyto teorie však zatím nedokáží popsat zážitky blízké smrti jako ucelený jev, protože každá vysvětluje pouze určitou část této zkušenosti, nikoli její celek. Na první pohled by se mohlo zdát, že je stačí jednoduše spojit dohromady a dostaneme úplné vysvětlení : jedna teorie vysvětlí tunel se světlem, jiná pocit klidu, další zážitek oddělení od těla a podobně. Problém je ale v tom, že tyto teorie nevznikly jako části jednoho společného obrazu a každá z nich vychází z jiných předpokladů a popisuje jiný stav mozku – často takový, který si s ostatními navzájem odporuje.
V následujících odstavcích se proto zaměřím na ty hlavní z nich, které se snaží zážitky blízké smrti vysvětlit. Na to, co objasňují, ale i na jejich slabá místa a otázky, na něž zatím nenabízejí uspokojivou odpověď.
1. Hypoxie - nedostatek kyslíku v mozku
Jednou z nejčastěji uváděných teorií je hypoxická teorie, podle níž jsou zážitky blízké smrti důsledkem nedostatku kyslíku v mozku v situacích, jako je srdeční zástava nebo těžké trauma. A skutečně, hypoxie může vést k poruchám vnímání, zúžení zorného pole, vzniku světelných vjemů či halucinací, což se dává do souvislosti s popisy tunelu nebo jasného světla. Problémem této teorie je ale fakt, že typickými projevy nedostatku kyslíku jsou spíše zmatenost, dezorientace, neklid a zhoršení kognitivních funkcí, což je zcela odlišné od jasně prožívaných, často klidných a strukturovaných zážítků, jež si navíc pacienti velmi živě vybavují. Na tento rozpor poukázala řada výzkumů (Greyson, 2015). Druhým zásadním nedostatkem je skutečnost, že v provedených výzkumech byly u pacientů s těmito zážitky zjištěny hladiny kyslíku normální (Klemenc-Ketis et al., 2010) nebo dokonce zvýšené (Parnia et al., 2001). Dnes je tedy hypoxie považována spíše za možné vysvětlení některých dílčích prvků celého jevu, nikoli za mechanismus, který by dokázal objasnit jeho celkový charakter.
2. Hyperkapnie - zvýšená hladina oxidu uhličitého
Dalším často zmiňovaným vysvětlením je hyperkapnie, k níž může docházet například při selhání dýchání. Tento stav je spojován se změnami vědomí, neobvyklými vjemy a pocity neskutečnosti. Opět je však typicky provázen spíše nepříjemnými projevy, jako jsou úzkost, panika a zmatenost. Navíc ani dostupná data nejsou v tomto ohledu jednoznačná: některé studie uvádějí souvislost se zvýšenou hladinou oxidu uhličitého, jiné naopak s poklesem nebo žádnou měřitelnou změnou (Greyson, 2015). Podobně jako v případě hypoxie tak hyperkapnie může vysvětlit některé dílčí aspekty těchto prožitků, nikoli zkušenost jako celek.
3. Psychedelický účinek DMT
Jedno z často zmiňovaných vysvětlení vychází z podobnosti zážitků blízké smrti se silnými psychedelickými stavy. Dimethyltryptamin (DMT) je látka obsažená například v ayahuasce (tradičním amazonském nápoji s psychedelickými účinky) a je chemicky příbuzná psilocybinu z lysohlávek. Lidé, kteří tyto látky užili, často popisují prožitky velmi blízké zkušenostem na prahu smrti: oddělení od těla, vstup do „jiné reality“, setkání s bytostmi, intenzivní emoce i hluboké životní vhledy. Z této podobnosti vychází představa, že v extrémních situacích ohrožení života by mohl mozek uvolnit DMT a tyto stavy vyvolat.
Ačkoli dnes víme, že mozek skutečně DMT produkuje, jeho množství je velmi malé a pravděpodobně nestačí k vyvolání silných psychedelických zážitků (Nichols, 2017). Dosud také neexistují přímé důkazy, že by lidský mozek během život ohrožující situace dokázal DMT uvolnit dostatečně rychle. Navíc, aby DMT opravdu ovlivnilo vědomí, muselo by se po uvolnění rychle dostat do těch částí mozku, které řídí vnímání a emoce, a to v dostatečně vysoké koncentraci, což je dále komplikováno skutečností, že se v těle rychle rozkládá. Z toho důvodu je velice málo pravděpodobné, že by endogenní DMT (tj. produkované přímo v lidském těle) samo o sobě mohlo způsobit zážitky blízké smrti.
Další faktory
Kromě výše uvedených hlavních teorií se na charakteru zážitků blízké smrti mohou podílet i další faktory. Například neurochemické změny v mozku, jako je zvýšení hladiny endorfinů nebo enkefalinů, mohou navozovat pocit klidu, bezpečí či euforie a mírně zkreslovat vnímání reality. Podobně mohou změny hladin neurotransmiterů, například serotoninu a dopaminu, ovlivnit emoce a intenzitu prožitky. Problémem však zůstává, že tyto látky spíše zážitky modulují, nikoli vyvolávají, a nedokáží vysvětlit strukturovanost zážitků ani vizuální a tělesné vjemy.
Další doplňující faktor představují poruchy ve specifických částech mozku, například tempoparietálních spojení (tedy spojení spánkového a temmeního laloku - fotografie této oblasti na mém Instagramu) a thalamu, které mimojiné ovlivňují vnímání sebe sama v prostoru a času. Jejich narušení může vést k pocitu oddělení od těla nebo ke změněnému vnímání reality. V laboratorních podmínkách se stimulací těchto oblastí podařilo podobné prožitky vyvolat, kdy dotyční popisovali, že „plují nad svým tělem a pozorují se z výšky“ (Bos et al., 2016). Zároveň řada studií skutečně ukazuje, že tyto tzv. mimotělní zkušenosti vznikají při narušení spolupráce smyslových center v pravé mozkové hemisféře, která zajišťují vnímání polohy a pohybu těla (Blanke a Diugez, 2009). Tyto nálezy však vycházejí spíše z jednotlivých případů než z rozsáhlých studií a navíc se jedná o prožitky jednodušší a méně komplexní než u zážitků blízké smrti, které obvykle zahrnují i silnou emoční a existenciální složku.
Další roli mohou hrát také mechanismy související se spánkem a sněním, zejména jevy podobné tzv. intruzi REM spánku do bdělosti, kdy se prvky snění mohou částečně promítnout do bdělého vědomí. Tyto stavy jsou spojovány s velmi živými obrazy, pocitem neskutečnosti a někdy i s intenzivními emocemi. I zde však platí, že se nejedná o ucelený mechanismus, který by dokázal objasnit jejich typickou strukturu a dlouhodobý transformační dopad.
Přirozeně se rovněž uvažuje o vlivu psychologických a kognitivních faktorů, jako jsou očekávání, kulturní představy o smrti nebo zpětná rekonstrukce vzpomínek. Mozek má totiž přirozenou tendenci dávat extrémním a chaotickým stavům smysl, a může tak některé prožitky dodatečně uspořádat do soudržného a smysluplného „příběhu“. Skeptici často upozorňují na to, že lidé mohou v těchto krajních stavech vidět to, co očekávají – tedy že obsah zážitků může být (a skutečně je) ovlivněn kulturním prostředím, náboženskou výchovou nebo osobními představami o smrti a posmrtném životě. Jinými slovy, mozek si v neobvyklém stavu vědomí může sáhnout po obrazech a motivech, které jsou mu důvěrně známé.
Tento argument však naráží na skutečnost, že mnoho lidí popisuje své zážitky jako velmi jasné a strukturované už v okamžiku jejich prožívání, nikoli až zpětně, a navíc se v základních rysech podobné motivy objevují i u osob z odlišných kultur nebo u lidí, kteří žádná konkrétní očekávání neměli.
Závěrem
Současná věda dokáže nabídnout několik dílčích vysvětlení zážitků blízké smrti, žádné z nich však zatím nedokáže tento jev objasnit jako celek. Jednotlivé mechanismy mohou vysvětlit určité prvky těchto prožitků, ale ne jejich jasnou strukturu, intenzitu ani hluboký a dlouhodobý dopad na život lidí, kteří je zažili. Zážitky blízké smrti tak zůstávají otevřenou otázkou, která ukazuje nejen limity našeho současného porozumění mozku, ale i potřebu dalšího výzkumu vědomí v extrémních podmínkách.
Zdroje:
Behzadi, Hajar, et al. „The Intertwining of Death and Life: A Hermeneutic Phenomenological Investigation of Near-Death Experiences among Coma Survivors.“ BMC Psychology, vol. 13, no. 1, 29 Sept. 2025, https://doi.org/10.1186/s40359-025-03447-9.
Blanke O., Dieguez S. Leaving body and life behind: out-of-body and near-death experience. The Neurology of Consciousness, (eds. Laurcys S., Tononi G.) pp 303–325, Elsevier 2009.
Bos, Eelke M., et al. „Out-of-Body Experience during Awake Craniotomy.“ World Neurosurgery, vol. 92, Aug. 2016, pp. 586.e9–586.e13, https://doi.org/10.1016/j.wneu.2016.05.002.
Greyson, Bruce. „Western Scientific Approaches to Near-Death Experiences.“ Humanities, vol. 4, no. 4, 9 Nov. 2015, pp. 775–796, https://doi.org/10.3390/h4040775.
Klemenc-Ketis, Zalika, et al. „The Effect of Carbon Dioxide on Near-Death Experiences in Out-of-Hospital Cardiac Arrest Survivors: A Prospective Observational Study.“ Critical Care, vol. 14, no. 2, 2010, p. R56, https://doi.org/10.1186/cc8952.
Nichols, David E. „N,N-Dimethyltryptamine and the Pineal Gland: Separating Fact from Myth.“ Journal of Psychopharmacology, vol. 32, no. 1, 2 Nov. 2017, pp. 30–36, https://doi.org/10.1177/0269881117736919.
Parnia, Sam, et al. „A Qualitative and Quantitative Study of the Incidence, Features and Aetiology of near Death Experiences in Cardiac Arrest Survivors.“ Resuscitation, vol. 48, no. 2, Feb. 2001, pp. 149–156, https://doi.org/10.1016/s0300-9572(00)00328-2. Accessed 27 Nov. 2019.
