Článek
Od národního parku jsem čekala něco úplně jiného. V hlavě jsem měla představu klidné procházky po dřevěných lávkách nad vodou, ticho přerušované jen šuměním vodopádů a hlavně – méně lidí než v turisticky přetížených Plitvicích. Nejela jsem navíc v hlavní sezóně, ale až v září. Právě tehdy jsem doufala, že bude situace o něco klidnější. Bohužel nebyla.
Hned na začátku se to začalo kazit. V Lozovacu nám autobus ujel doslova před nosem.Mezitím vznikala další fronda na nový autobus, který ještě ani nedorazil. Čekat se mi vážně nechtělo, takže jsme se rozhodli jít pěšky. Cesta ke vstupu není nijak složitá ani záludná, ale rozhodně bych doporučila pevnější boty. Není to úplně procházka po promenádě. Když jsem dorazila na začátek vyhlídkového okruhu, čekala jsem první pohled na vodopády. Místo toho mě praštil do očí dav lidí. Hlava na hlavě. V tu chvíli jsem se vážně zarazila a přemýšlela, jestli se prostě neotočit a nejít zpátky, klidně i za cenu vyhozeného vstupného. Dřevěné chodníčky, které mají návštěvníky vést nad tyrkysovou vodou, se změnily v chaotickou pěší zónu připomínající nákupní centrum v sobotu odpoledne.
Nejhorší moment přišel na jedné z lávek. Přítel si chtěl udělat alespoň jednu fotku – potůček, průzračná voda a na větvičce krásná vážka. Udělal krok stranou, abychom nikoho nezdržovali. Jenže smůla. Prkno na lávce se lehce pohnulo a ve stejnou chvíli po druhé straně šla starší paní z Německa. Zakopla a spadla. Upřímně – měla štěstí, že neskončila ve vodě. Fotka samozřejmě nebyla. Místo toho jsme pomáhali paní vstát a omlouvali se, i když šlo o kombinaci nešťastné náhody a očividně ne úplně ideálního stavu lávek. Čekali jsme aspoň trochu pochopení, ale paní se začala hlasitě rozčilovat německy a její skupina – převážně další důchodci – se okamžitě přidala. Za námi se mezitím začal tlačit další proud lidí a během pár vteřin jsme stáli uprostřed doslova lidské zácpy. Nervózní hlasy ze všech stran. Po dalších omluvách jsme raději pokračovali dál.
Když jsem platila vstupné, které se v sezóně vyšplhá až k 25 eurům na osobu, původně mi to nepřišlo nijak přehnané. Říkala jsem si, že za národní park je to asi normální. Zpětně mi ale přišlo, že jsem ty peníze zaplatila hlavně za stání v davu. A v tomhle kontextu už ta částka vysoká je. Navíc koupání pod vodopádem, které bývalo velkým lákadlem, je už několik let zakázané. Ochranu přírody chápu, ale v kombinaci s přelidněním to na mě působilo jako další hřebíček do rakve. I když je pravda, že ve vodě by se tam stejně nejspíš nedalo hnout.
Celý výlet se tak smrskl na pár fotografií vodopádu, který je bez debat nádherný, ale jeho obdivování si musíte doslova vybojovat v tlačenici. Pokud Krku přesto chcete navštívit, vyhněte se hlavní sezóně – a klidně i několika týdnům po ní. Možná pomůže brzké ráno, ale při mé návštěvě to bohužel nefungovalo. Počítejte také s cenou za parkování. Součástí vstupného je i plavba lodí do Skradinu – ta byla příjemná a upřímně patřila k lepším částem dne. Osobně bych ale spíš doporučila hledat menší a méně známá místa v Dalmácii. Příroda je tady krásná, o tom žádná, ale množství lidí a silný komerční ruch její kouzlo podle mě úplně potlačují. Místo klidu a obdivování přírody to byl spíš závod v hromadné turistice. V Chorvatsku existují klidnější národní parky - jen nejsou tak známé.
Například Národní park Paklenica nedaleko Zadaru je ideální pro ty, kdo mají rádi pohyb a hory. Je to ráj pro horolezce a turisty, nabízí krásné výhledy na Velebit, strmé skalní stěny, borové lesy i jeskyně. Turistická zátěž je tu rozložená po celé síti stezek, takže i v sezóně můžete jít dlouhé hodiny a nepotkat davy lidí. Je to fyzicky náročnější, ale o to klidnější místo.
Velmi klidný je také Národní park Risnjak v oblasti Gorski kotar nedaleko Rijeky. Je určený hlavně těm, kdo hledají ticho a divokou přírodu. Žijí tu rysi, medvědi i vlci a patří k nejméně navštěvovaným parkům v Chorvatsku. Husté lesy, pramen řeky Kupy a horský masiv vytvářejí krajinu, která připomíná spíš Alpy než Jadran. Často máte pocit, že jste tam úplně sami. Doporučuji okruh k prameni Kupy nebo výstup na Veliki Risnjak – za dobrého počasí je vidět až na moře.
Za zmínku stojí i Národní park Severní Velebit. Je známý krasovými útvary a nádhernými výhledy na moře a okolní ostrovy. Pokud se sem vydáte, projděte si aspoň část Premužićovy stezky – je nenáročná, bezpečná a nabízí jedny z nejkrásnějších panoramat v Chorvatsku.
Zdroje:
vlastní zkušenosti
https://www.np-risnjak.hr/
https://np-paklenica.hr/hr/
https://www.np-krka.hr/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Skradin
