Článek
Není to tak dávno, co jsem sepsala poměrně dlouhý článek o zákazu mobilů na vsetínských školách, v němž jsem přemýšlela nad zaostalostí centrálně řízeného školství. Dnes jsem ovšem narazila na jednu úvahu v deníku Echo24, v níž autorka vyjadřuje antipatii ke zrušení strhávání známek za pravopis ve Šlesvicku-Holštýnsku. Samozřejmě, němčina je v Německu úřední jazyk, takže pravopis je poměrně důležitý, ovšem o to víc tato reforma dokazuje, jak zbytečné je bazírování na něm pro nás Čechy, co se tuto řeč učí jakožto nerodilí mluvčí.
Ze své zkušenosti mohu říci, že perfekcionismus je zabijákem úspěšnosti. Šest let jsem se plácala v kruhu, nakonec stačil jeden seminář, abych mohla říci, že umím německy.
Sechs Jahren und kein Ergebnis
Jazyk našich sousedů jsem se začala učit v osmé třídě, tehdy jsem ještě chodila na víceleté gymnázium. Ještě pořád mám doma tu velkou, tlustou, tyrkysovou učebnici s názvem „Sprechen Sie Deutsch?“, ve které jsme pořád něco vyplňovali. Taktéž jsme se neustále museli učit slovíčka nazpaměť, z nichž se pak psaly testy a ústně zkoušelo. Mimo to byly ještě písemky na gramatiku a ústní zkoušení vypadalo víceméně tak, že jste si měli sepsat článek o nějakém tématu a ten učiteli zpaměti odrecitovat.
A právě to byl problém. Po dvou letech intenzivního učení jazyka jsem si v Německu sotva dokázala objednat jídlo v restauraci. Zato jsem skvěle uměla zazpívat písničku o tom, jak si nějaký Ferdi Eintopf vaří polévku z kočky. (A pamatuju si ji doteď.) Z kvarty jsem však odešla na střední školu, kde se s němčinou začínalo od začátku. Jelikož to byla soukromá škola, co se všude vytahovala, jak je zaměřená na jazyky, doufala jsem, že na tu slibovanou maturitní úroveň B1 opravdu dosáhnu. Velké houby, přátelé.
Jestli tahle škola něco opravdu uměla, tak to byl marketing, ale na slibované kvalitní vzdělávání už se jaksi zapomínalo. Výuka jazyků fungovala úplně stejně, jako předchozí gymnaziální „šprtýrung“, a ještě ke všemu se od prváku počítalo s tím, že všichni budeme maturovat z angličtiny, takže němčina, stejně jako matematika, byla odsunuta na druhou kolej. Alespoň mi to tak přišlo.
Hlavní bylo potěšit paní ředitelku a školní inspekci dostatečným počtem známek, takže se každý týden zkoušelo, psaly testy a vyplňovala učebnice, avšak to nejdůležitější chybělo – konverzace. Mimo secvičené rozhovory přesně dle osnov učebnice a náhodnou otázku typu „Jaké je dnes počasí?“ žádné reálné mluvení v německém jazyce neprobíhalo. Není tedy divu, že jsem po maturitě přijela do Rakouska a slovo ze mě skoro nevypadlo.
Náhodný obrat na vysoké škole
Kde byl po celou tu dobu zakopaný pes jsem zjistila až na vysoké škole, kde jsem si, víceméně proto, abych vyplnila místo v rozvrhu, zapsala volitelný kurz, jehož cílem bylo získat úroveň B1. Tedy tu, již jsem měla dosáhnout na SŠ, avšak stěží jsem doufala, že splňuji alespoň předpoklad A2. Hned první hodinu na nás vedoucí semináře spustila plně německy. A požadovala, abychom s ní konverzovali. Vytvořit odpověď na zcela obyčejnou otázku pro mě byl poměrně nadlidský výkon, jelikož jsem sice uměla perfektně složit větu dle gramatických norem, než jsem ji ale ze sebe dostala, trvalo to věčnost. To ale zdaleka nebyl problém pouze u mě.
Ihned jsme se tedy všichni shodli, že je třeba začít pilovat mluvení. Od té doby probíhaly semináře tak, že se primárně mluvilo, mluvilo a mluvilo, na gramatické chyby nás vedoucí semináře upozornila později jen drobnou výtkou. Byl to zkrátka styl „hodit do vody a plav“. Žádná pečlivá příprava dopředu, překlad a recitace, prostě jsme se museli naučit reagovat na situace přirozeně. Nic nepřekládat, ale rovnou vytvářet, tedy v onom jazyce myslet a neorientovat se na chyby. To zahrnovalo i fakt, že když jste zrovna nevěděli dané slovíčko, museli jste ho nahradit. Pokud jste měli trochu času, dalo se si ho rychle „vygooglit“, což bylo na SŠ zakázané, faktem ale je, že tato „krizová“ slovíčka jsem si zapamatovala nejvíce. V krajních případech jste se ale samozřejmě mohli zeptat vyučující. Zároveň ale nechyběly pracovní listy, poslechy, psaní. Taktéž jsme se skupinově zapojili do mezinárodního projektu se zahraniční univerzitou, což znamenalo na dálku vytvořit projekt a komunikovat u toho pouze německy.
Ač jsem si od volitelného předmětu z počátku neslibovala víc, než že se naučím pár nových slov a možná více porozumím německým písničkám, po ukončení semestru jsem byla velice překvapena. V Rakousku jsem plně pochopila obsah zelené vlny v rádiu a naprosto plynně konverzovala s hoteliérkou, která mě víceméně pochválila, že mám vynikající němčinu. A to jsem ve svých větách nasekala několik chyb, zejména v rodech „der, die, das“. Tahle zkušenost mě poté vedla k tomu němčinu nezavrhovat, ale nadále se vzdělávat, zlepšovat a nyní si ani ne dva roky od maturity čtu v originále Friedricha Nietzscheho.
Chybami se člověk učí
Důvod, proč tento článek sepisuji není, že bych se chtěla vytahovat, ale snažím se poukázat na to, proč mnoho lidí říká, že se učilo cizí řeč na základní nebo střední škole a neumí nic. Faktem totiž je, že jste se neučili jazyk, ale pouze teorii jazyka. Předpokládá se totiž, že ho kromě poznámky v životopise nevyužijete. Jak jsem již psala v minulém článku, nižší školství pouze vychovává poslušné dělníky, takže efektivita učení ustupuje splnění norem.
Jen pro srovnání, na střední jsme měli němčinu 4× týdně. Vzhledem k tomu, že jedna vyučovací hodina trvala 45 min (nebo alespoň měla) a na jeden školní rok připadá cca 32 vyučovacích týdnů, pak se jednalo o 5 760 minut učení se jazyka za rok a tedy 23 040 minut od prváku do maturity. A to nepočítám čas strávený nad domácími úkoly. Oproti tomu časová dotace pro vysokoškolský předmět činila 120 min, odečtu-li přestávku (a mé pozdní příchody z důvodu přebíhání celého města), jsme na nějakých 90 minutách za týden. Lekcí bylo 13, což znamená, že na VŠ jsem se učila německy zhruba 1 170 min. To je cca pětina času středoškolského vzdělávání za jeden rok.
Jenomže zatímco na vysoké se celý seminář zabýval jazykem, na střední spoustu času zhltlo zkoušení, testy, kontrola domácích úkolů nebo jiné „pracovní“ povinnosti učitele. Především se ale kladl důraz na to, co je špatně, a žáci si pak obavami z chyb vsugerují neustále přemýšlení nad pravopisnou a gramatickou správností, než nad jazykem samotným. Byli jste zvyklí, že musíte použít přesně to jedno slovíčko z učebnice, jinak je to špatně, i když je to dobře. Tedy, napadlo vás „das Auto“, ale v seznamu slovíček dané lekce, který jste se museli nabiflovat přes noc, bylo „der Personenwagen“, takže učitel vaše „das Auto“ počítal jako chybu, ačkoliv se jedná o synonymum.
Známky, hodnocení, kárání a přesně stanovený řád jsou dle mého názoru nepřítelem vzdělání. Chcete-li se naučit cizí jazyk, tak abyste ho dokázali používat, je třeba naučit se v něm myslet. Ideálně, když to dojde až do té fáze, že do jazyka přepnete, jakmile ho uslyšíte, a ani si neuvědomujete, že je to cizí jazyk. Ano, je třeba se učit i gramatiku a pravopis, bez toho to nejde. Ale pamatujte, že není tak důležitý, jako vás to učili ve škole a chyba neznamená selhání. Ani místní vám za to hlavu neutrhnou, ba naopak, budou rádi, že máte snahu se s nimi domluvit jejich jazykem. Složit větu je mnohem cennější, než dvě minuty zírat, přemýšlet, potit se a nakonec ji stydlivě říci gramaticky správně. Většinou to totiž dopadne tak, že ji neřeknete vůbec a rodilý mluvčí vás začne doplňovat nebo (jestliže umí) rovnou nahodí: „Do you speak english?“
Pokud se učíte jazyk sami, je podle mě nejlepší cesta najít si nějakého rodilého mluvčího nebo člověka, co onou řečí běžně mluví a bavit se s ním, jelikož jedině tak získáte cenné konverzační zkušenosti, které vám žádná učebnice ani audio kurz nenabídne.
