Článek
Moderní doba si žádá moderní přístupy, a to v každé oblasti, zejména však školství. To ale stále zůstává zaseklé v časech Marie Terezie a namísto toho, aby v dnešní hybridní době plodilo kriticky smýšlející budovatelskou generaci, snaží se dlouhodobě talenty zadupávat a žáci si namísto znalostí odnášejí psychické problémy.
Není ale divu, že tomu tak je. Základní a střední školství se namísto vzdělávání snaží studenty vychovávat k tomu být poslušným občanem, na nic se neptat a slepě poslouchat autoritu. Samozřejmě, respekt a pokora je třeba, ovšem základní morálka není synonymem pro rozumové otroctví. Český a celkově západní systémy sice zdaleka nejsou tak striktní jako například v Japonsku nebo africké Keni, ovšem o efektivitě se zdaleka hovořit nedá.
Efektivní práce? Ne díky. Buzerace je jednodušší
Příkladem výše zmíněných tvrzení budiž právě odevzdávání mobilů ve školách, které bylo nyní zavedeno na Vsetínsku. Mimochodem, o nařízení se zasloužil primárně tamní starosta, kterým je Jiří Čunek z KDU-ČSL, tedy člověk, který v roce 2018 v rozhovoru pro Zlínský deník prohlásil, že gayové a lesby nemají nárok na ochranu od státu. Ale to jen tak na okraj, aby bylo jasné, z čí hlavy tento nesmysl pochází.
Každopádně hned první týden dostali konzervativci brojící za „šťastné“ děti, o jejichž životě ovšem nemají ani páru, facku od reality. Školy, které už dávno předtím nějakou formu zákazu používání telefonů ve školním řádu měly a obešlo se to i bez ponižování a narušování soukromí studentů, neobdržely uskladňovací boxy, které starosta slíbil a pro jednu školu, započítáme-li i bezpečnostní zámky, padlo 323 tisíc korun z veřejného rozpočtu.
Některé školy to tedy, dle článku iDNES, vyřešily následovně. Žáci odevzdají mobil do krabice (moje ajťácké srdce se zhroutilo, když to zacházení s elektronikou vidělo), učitel si odškrtne, že žák odevzdal (Jako vážně?) a pak se o mobily stará asistent pedagoga. (Jako vážně? Podruhé.) Z článku jsem se nedočetla, zda tento asistent vykonává i jinou funkci, avšak dle onoho videa to vypadá, že si škola najímá z veřejného rozpočtu osobu na to, aby zavřela krabici, odnesla ji a za pár hodin zase přinesla.
Inkluze naruby
Jestliže je to ale s tou asistentkou pedagoga tak, jak si myslím, pak se jedná o absolutní plýtvání a pohrdání touto profesí. Asistenti pedagoga slouží primárně k tomu, aby pomáhali žákům, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodnění, nejčastěji zdravotně. Dle výzkumu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy provedeném ve školním roce 2023/2024, až 40 % dotázaných ředitelů škol považuje současný stav počtu asistenčních pracovníků za nedostatečný. Jejich výpovědi nadále dokazují, že je třeba reforma financování asistenční práce, neboť nedostatečné ohodnocení by mohlo vést k poklesu počtu asistentů, což by byl pro znevýhodněné žáky problém.
Inkluze je celkově výzvou, která mohla vést k rovnosti založené na individualitě, ovšem namísto toho selhala na celé čáře. Ze své zkušenosti mohu říci, že je uplatňován pravý opak, tedy srovnání do latě a vyčlenění. Proč? Protože je to prostě jednodušší. Mnoho učitelů totiž nevnímá svou práci jako poslání, ale nucené zlo. Žáci jsou pro ně „fracci“, kteří je obírají o čas. (Tohle nám jedna učitelka dokonce do očí řekla.) Takže nedej bože, když se objeví žák, co vyžaduje něco speciálního. Vím o mnoho lidech s individuálním výukovým plánem, který nebyl dodržován a namísto toho jim pedagogové házeli klacky pod nohy, aby je zkrátka donutili přejít na jinou školu. A stejné je to s těmi mobily. Než se s nimi naučit pracovat, to je raději zakázat. Pak si učitelé ještě natáčí, jak žáci poslušně odevzdávají telefony do krabice, protože vědí, že sami by svůj telefon nedali z ruky. Čím víc „buzerace,“ tím větší mají pocit moci, která jim kompenzuje vnitřní selhání.
Problémy, které je třeba (jednoduše) řešit
Žáci se zdravotním znevýhodněním dost často mobil potřebují. Příkladem jsou třeba diabetici, kteří si skrze aplikaci v telefonu mohou měřit glykémii. Jak se budou takové situace řešit v Čunkově úžasném světě? Takovému dítěti sebrat mobil nemůžete, jenomže když to neuděláte, docílíte toho, že se stane předmětem šikany. Ostatní děti totiž nechápou, jaké je to žít s onemocněním, zato vnímají ony „výhody“, které žák díky svému zdravotnímu stavu má. Věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti.
Šikana mě de facto provázela na třech školách od první třídy do maturity a víceméně zůstávala bez povšimnutí, případně se celá vina svedla na mě, anebo byl tento stav ze strany učitelů vyloženě podporován. A jsme zpět u selhávající inkluze a reálných problémů, které ale nikdo nehodlá řešit, protože neví jak. Ono by totiž bylo potřeba zapojit trochu rozumu a emocí, což je moc složité. Takže proč se raději neorientovat na řešení zbytečností, co školství jen přitíží.
Dalším takovým případem kromě mobilů může být i novela, která umožňuje školám zrušit rozdělené WC. Rozbor onoho opatření by vydal na další článek, avšak zatímco se česká společnost hádá o rovnosti pro smyšlená pohlaví, jsou lidé, kteří by své vlastní přizpůsobené toalety uvítali. A to vozíčkáři. ČT24 ve své reportáživ roce 2021 uvedla, že pouze 40 % škol v ČR je bezbariérových. Peníze na přestavbu škol, aby byly pro tělesně postižené dostupné, ale spíše shání nadace, nežli stát. Na co ho tedy máme? Odpovězte si sami.
Selhávající školství je totiž především vinou centrálního řízení a mrháním veřejného rozpočtu. To se ukázalo například i při příchodu ukrajinských uprchlíků v roce 2022, které stát v rámci „integrace“ nacpal do normálních škol mezi české žáky. Opět to zkrátka bylo nejjednodušší řešení a už nikoho nezajímalo, že si s učiteli ani spolužáky nerozumí. Řešením by samozřejmě bylo otevřít jim vlastní školy, to ale mohl být problém z důvodu nedostatku kvalifikovaných ukrajinsky mluvících pedagogů, nicméně stačilo zajistit přípravnou třídu s intenzivní výukou češtiny. Takhle to funguje v mnoha zemích, například hlásíte-li se jako cizinec na univerzitu v Turecku, musíte prokázat znalosti jazyka studia (angličtina, turečtina, příp. němčina) na minimální úrovni B2, obvykle je ale vyžadována rovnou C1. Pokud v testech neuspějete, čeká vás automaticky roční dorovnávací jazykový kurz. Pomáhat lidem je ale pro náš stát náročné, takže raději nechal školský systém bojovat s jazykovou bariérou a peníze vynaložil na zbraně. Jak prosté.
Nač znalosti, hlavně aby si žáci odnesli trauma
Kdybych měla popsat vše, co jsem během školní docházky zažila, byli bychom tu opravdu dlouho. Možná o tom ale někdy později něco sepíšu, abych tenhle článek doplnila reálnými situacemi. Na závěr tedy asi řeknu jen to, že spíše nežli znalosti, ve mně zanechala nespočet traumat a pocit, že se skutečně vzdělávám, přišel až na vysoké škole.
Konečně mě totiž někdo vedl k tomu přemýšlet a nejen tupě poslouchat a biflovat se nesmysly nazpaměť. Vysoké školy totiž „vychovávají“ manažery a vědce, zatímco nižší stupeň vzdělávání má, jak už jsem řekla, primárně za účel připravit poslušné pracující občany. Proto zde chybí výuka kritického myšlení, finanční gramotnosti nebo třeba právě ona práce s moderní technikou. Zamyslete se: Když nabyde žák podezření, že učitel říká nesmysl, co udělá? Předkládaná fakta si ověří na internetu a s učitelem začne diskuzi. Jakmile se ale k mobilu dostane až po vyučování, už na nějaké „googlení“ zapomene. Zkrátka uvěří tomu, co učitel říká a jako dospělý uvěří hned prvnímu zdroji, který mu informaci předloží.
Stejně, jako jsou dnes dehonestovány mobily, byly v minulosti dehonestovány knihy. Samozřejmě kým jiným než „misomusy“, kteří nečetli. Proč ale mobily namísto zákazu používání rovnou sbírat? Inu, jedině tak si učitel vynutí stoprocentní poslušnost a kult autority bude o to silnější. Znám případ firmy, kde telefony před začátkem pracovní doby odevzdávají na vrátnici dospělí zaměstnanci. A také společnost, co vyvěšuje na tabuli v červených číslech jména lidí, kteří nesplnili 100 % povinností, protože šli v pracovní době například k lékaři. Říkala jsem si, jak je možné, že si to pracovníci nechají líbit, ale zkrátka není divu. Jsou k tomu vedeni odmalička školským systémem, jenž se (ač možná v případě pedagogů nevědomky) snaží zadupávat individualitu, talent a zejména pak samotné vzdělání.
Učíme se totiž, že je třeba se řídit pravidly, i když jsou nesmyslná, plnit úkoly a přijímat hodnocení. Na tento narativ jsme pak zvyklí celý život a vsadím se, že mnoho lidí by na povel zaměstnavatele nebo vládního úředníka klidně vyskočilo z okna.
Nicméně kriticky smýšlející člověk je nepřítelem každého systému. A kriticky smýšlející (pracující) lid představuje doslova katastrofu.
