Článek
Odmalička mě zajímala fyzika a technika. Pak jsem si „odkroutila“ čtyři roky na střední ekonomické škole, abych zjistila, že jsem se kdysi dávno nemýlila. Teď studuji obor zaměřený na elektrotechniku a informatiku a světe div se, jsem konečně šťastná. Ovšem babička soptí, a tak každou návštěvu slyším o tom, jak jsem zklamala. Proč? Protože diskuzní kroužek důchodců usoudil, že zkrátka ženě kondenzátor do ruky nepatří.
Jak se nešťastná ekonomka dostala k obvodům
Už jako malá jsem louskala knížky o vědě a chtěla jsem být nejprve chemikem, poté jaderným fyzikem. Ze základky jsem kvůli šikaně utekla na nižší gympl, kde jsem ovšem měla zase problémy jak se spolužáky, tak i některými učiteli a opět jsem změnila školu. I přesto, že mi matikář a kantorka informatiky ničili život, mě to do té kybernetiky zkrátka táhlo. Jenomže bylo mi patnáct, a i rodiče mi tehdy řekli, že bude lepší, když prostě nastoupím na „jednodušší a pro holku vhodnější obor, jelikož nějaký strojírenský roboti by mě stejně nebavily.“ Tak jsem si vybrala alespoň ekonomku se zaměřením na informační technologie.
Jelikož jsem přišla z gymnázia, očekávalo se ode mě, že prostě budu dokonalá, zapálená a všechno mi půjde na první dobrou. V prváku to ještě celkem šlo, i nějaké ty kamarádky jsem si našla, ale vztahy ve škole zničil covid a mně už v pololetí začalo docházet, že se budu muset hodně překonávat (a trochu přetvařovat). Během toho jsem se ještě chytla špatné party, namočila se do několika průšvihů, ze kterých mě dostal až rozchod s přítelem a znovu vzbuzená láska k počítačům.
Za to částečně mohl i předmět vývoje webových stránek, který byl sice fajn, ale mně zkrátka bylo jasné, že nechci celý život „přesouvat widgety v Elementoru (grafický editor).“ A marketing s managementem mi dopomohly akorát k tomu ještě víc nesnášet korporace. Hnusila se mi představa, že budu „celý den sedět v zatuchlém kanclu v lodičkách a vymýšlet, jak co nejlíp oškubat chudáka zákazníka.“
Nakonec jsem to v tom „ukdákaném“ holčičím kolektivu maloměstské soukromé školy, co se dokázal měsíce hádat kvůli barvě maturitní šerpy, přežila až do maturity, přičemž jsem psychicky vyhořela a následně mámě vrazila do ruky maturitní vysvědčení se slovy: „Hm, dobrý, no, naučila jsem se, že úředníci a korporáty pěkně kradou a je kolem toho hodně papírování. Už to nechcu ani vidět, ať se v tom hrabe někdo jinej. Jdu na elektru.“
Babička jako kariérní poradce
Zatímco máma mé rozhodnutí respektovala, hlavně ať už jsem konečně spokojená, babička se s tím ani po několika měsících nesmířila. Nakonec jsem sice skončila jinde, ale prvně jsem plánovala nastoupit na VŠB do Ostravy. Babiččina slova tehdy byla: „Proč proboha do Ostravy? Vždyť budeš tak daleko od rodičů, Nikolko to nejde!“ To jsem ještě celkem chápala, jenže pak z ní vypadlo: „Nechceš jít do Plzně?“ Tohle mě už zarazilo. Plzeň je totiž od mého trvalého bydliště dál než zmiňovaná Ostrava. Když jsem se babičky zeptala, jestli jí to dochází, odvětila jen: „Ale jsou tam práva.“ „Jenže já nechci studovat práva,“ namítla jsem, „já chci programovat mikročipy.“
Babička tehdy jen pokrčila rameny. „No tak jo no,“ řekla. Jenže pak přišlo na lámání chleba alias zápis. Babi totiž nepočítala s tím, že to myslím vážně a na elektru fakt nastoupím. Sice jsem nešla do Ostravy, Fakultu právnickou v Plzni jsem ale měla na triku okamžitě.
„To chceš jako jezdit každý den vlakem?“ zhrozila se babička, „v Plzni bys mohla na kolej.“ „To v Ostravě taky. Tehdy jsi mi to ale právě kvůli kolejím rozmlouvala,“ odvětila jsem, „schválně jsem šla blíž, abych mohla bydlet doma.“ „No jo, ale v Ostravě je to něco jinýho,“ bránila se babička, „Ostrava je nebezpečná.“ „Vážně?“ nadzvedla jsem nevěřícně obočí, „neříkáš to náhodou jen proto, že to nebyly práva?“ Babička zavrtěla hlavou. Samozřejmě, že opak byl pravdou.
Ráda kreslím a když si babi povšimla jednoho z mých obrazů ze ZUŠ, okamžitě dostala nový nápad. „Hele, Niki, ty tak pěkně maluješ, nechceš zkusit nějakou uměleckou?“ „Asi ne,“ odpověděla jsem, „je to pro mě dobrý koníček, ale těžko se tím člověk uživí. Zato technici jsou na trhu žádaní. Kreslit můžu ve volném čase.“ „Když myslíš,“ povzdechla si babička.
Netrvalo dlouho a babičku znovu osvítil duch kariérního poradenství. „Víš, mě tak bolí zuby, já bych potřebovala zubařku,“ řekla, „Niki, proč jsi nešla na zubní lékařství?“ „Protože nechci lidem čučet do pusy,“ vypadlo ze mě zcela spontánně. Bylo mi totiž jasné, kam tato debata povede. „No a co jiná medicína, tebe by nelákalo být doktorka?“ naléhala. „Ani ne,“ pokrčila jsem rameny.
„To je škoda, vždyť jsi tak chytrá, ty bys na to měla,“ povzdechla si babi. „To si nemyslím, v biologii jsem na gymplu rozhodně neperlila,“ namítla jsem, „je to sice hezké pomáhat lidem, ale není to nic pro mě.“ „A co by tě teda bavilo?“ otázala se babička. Na to samozřejmě dostala jasnou odpověď: „Programování a sestavování robotů. Proto to taky jdu studovat.“ Babi odvětila povzdechem.
Dvojitá rána aneb jaký otec taková dcera
Už to vypadalo, že se s tím babička smíří. Koneckonců, není to poprvé. Mého tátu by kdysi ráda viděla v oboru kuchař/číšník, ani nemám tušení proč, ovšem vím, že jí do toho tehdy hodila vidle paní třídní učitelka a babiččin syn tak odešel studovat elektrotechniku. A aby toho nebylo málo, teď jí do toho „zblbne“ ještě vnučku. Holku. No to přeci nejde! Babi musí ještě zkusit poslední šanci.
„A nechtěla bys být paní učitelka?“ otázala se opatrně, „pedagogických fakult je v Čechách dost, ne?“ „Ježišimarja, co bych dělala na pajdáku?“ zhrozila jsem se, „babi, ty vyloženě nechceš, abych šla na tu elektru, že?“ „Ne, ne, já jen, že ty jsi taková upovídaná, ty bys to těm dětem tak hezky vykládala,“ odpověděla babička. Snažila se to „zakamuflovat,“ ale já věděla, kam zas vítr vane. „Babi, já vím, ale já nerada pracuju s lidmi, radši s čísly,“ řekla jsem jí.
„No, tak ekonomka, ne?“ vypadlo okamžitě z babičky, „koneckonců, tu jsi studovala.“ „Právě, a proto v tom pokračovat nechci,“ odsekla jsem, jelikož už jsem začínala být pěkně naštvaná. „Tak když nechceš pokračovat, tak běž do práce, aspoň něco vyděláš a přispěješ do domácnosti.“ Touhle větou mě babička už fakt rozpálila. A nejen mě, i moji mámu. Ta se do toho vložila a zeptala se babičky, proč bych neměla chodit na výšku, když už jsem přijatá a zapsaná. Na to babička odvětila, že má skvělého známého, který by mě zaměstnal a že bych mohla pracovat v bance. Pane Bože, jestli něco fakt nesnáším, tak jsou to banky.
„Když může studovat, tak ať studuje ne?“ namítla máma, „odmaturovala s vynikajícíma výsledkama, byla by škoda se na to vykašlat.“ (Díky mami) „A proč teda nešla na práva do Plzně?“ namítla babička a opět jsme byli na začátku. „Babi, přestaň!“ už jsem bouchla, „mně je úplně jasný, o co ti jde, řekni mi jeden jedinej důvod, proč nechceš, abych šla studovat elektru?!“ No a na to babi jenom suše odpověděla: „Jsi žena.“
Ano, to je opravdu dobrý důvod pro zahození svých snů a zase se někde trápit. Takže ze mě vypadlo jen: „No a?“ „No, prostě je to obor pro kluky, tam ženská nemá co dělat,“ vysvětlila babička, „budeš tam určitě jediná holka.“ A já opět jen: „No a?“ „Stačí, že to dělá tvůj tatínek. Najdi si chlapa, co ti vymění žárovku a radši se nauč vařit, ať jsi aspoň k něčemu užitečná,“ řekla babička, čímž mě jako feministku vytočila do nebeských výšin a já už se neudržela. „Babi, ale tady se nemění žárovky, tohle je vysoká škola,“ namítla jsem, „tady budu programovat. A programování, víš, to se dělá hlavou, ne tím, co mám ‚v kalhotách.‘ Žena má úplně stejný mozek jako muž a jestli podle tebe zvládnu práva, tak proč bych nezvládla elektru?“ Já vím, přehnala jsem to.
Proč nemůžeš být jako „ta Slávkova?“
Počátky na výšce, přiznávám, byly těžké. Chyběly mi znalosti z fyziky, kterou jsem na střední měla jen v prváku a najednou na mě padly derivace, integrály a všemožné zákony související s proudem a napětím. Chvílemi jsem i přemýšlela, že skončím, ale naštěstí jsem to nevzdala, a nakonec jsem překvapila i samu sebe, že jsem úspěšně prošla prvním semestrem s velice dobrým průměrem známek. Ovšem ani to babičce nestačilo.
Babi má jednoho kamaráda, říkejme mu třeba Slávek, jehož rady jsou pro ni svaté a později jsem se dozvěděla, že to byl on, kdo vymyslel tu blbost s Právnickou fakultou v Plzni, neboť babička (nejen) s ním mou kariéru důkladně konzultovala. Tento pán má vnučku, ani nevím, jak se jmenuje, zato neustále slyším, jak je báječná a dokonalá, neboť studuje soukromou střední školu ekonomickou, má skvělé známky a pobírá stipendium.
To, že jsem v podstatě vychodila to samé, jako momentálně studuje ona, přičemž střední škola funguje úplně jinak než univerzita, si babi zkrátka nenechá vymluvit. A tak od počátku svého studia slyším: „Ach, Nikolko, proč nemůžeš být jako ta Slávkova?!“ Naposled mi volala, že slečna ekonomka pojede na výlet do zahraničí, protože studuje vynikající školu, která jí to umožní, zatímco já se zahrabala na nějaké „bezvýznamné učírně“ mezi kabely a zničila celé rodině budoucnost.
Holka nebo kluk, proudu je to fuk
LED diody svítí, rezistory kladou odpor, nicméně ne vůči mně, a dokonce ani PLC (programovatelný logický automat) nevyhodí na displeji připojeného počítače hlášku: „Jsi ženská, nesahej na mě!“ Prostě i technika chápe, že genderové stereotypy jsou blbost. Člověku to ale asi nemá smysl vysvětlovat.
Stejně jako si moje babička z matčiny strany nenechá vymluvit nesmyslné konspirační teorie, druhá babi od táty prostě taky musí být v něčem tvrdohlavá. A nejen ona. Už více lidí mi řeklo, že jsem se zbláznila, ať mažu do kuchyně, že jsem na tu školu šla stejně jen „kvůli mužské pozornosti“ a kdoví co. Ve všech případech je třeba to brát jedním uchem tam a druhým ven. Já jsem se svým rozhodnutím nadmíru spokojená.
Kromě součástek mám kolem sebe takřka samé skvělé lidi a konečně jsem nabyla pocitu, že někam „zapadám.“ Na rozdíl od střední asi žádný předmět nepovažuju za „nutné zlo“ a nevadí mi trávit hodiny učením ani cestou ve vlaku.
Z toho plyne jedna věc. Nikdy se nenechte rozhodit okolím a běžte si za svými sny. A teď už budu muset končit. Volá mi babička. No to zas bude…
