Pohrdáte chudými? Pak vězte, že pýcha předchází pád

Autor článku, jenž nese název „Narodil jsem se do zlaté kolébky, chudinou pohrdám a nestydím se za to“, na konci přiznává, že se nejedná o jeho vlastní názor a rozhodně ho nekritizuji za to, že příběh nejmenovaného člověka zveřejnil. Ba naopak, děkuji, že jste nám ukázal, jaké lidi zrodila éra porevoluční tržní ekonomiky.

Osobě, která přepsaná slova vypustila z pusy, bych ráda sdělila jedno: Pýcha předchází pád. A ne, neříkám to proto, že bych Vám záviděla. Taky by se dalo říct, že pocházím z „lepších“ poměrů, na rozdíl od Vás si ale toho, co mám, umím vážit a uvědomuji si, že nic není samozřejmost. A právě proto píšu tuto reakci.

Autor ve svém článku píše, že vybudoval firmu při studiu a že by se obešel i bez podpory rodičů. Milý pane podnikateli, přestaňte nám prosím laskavě věšet bulíky na nos, jo?

Hlavním argumentem zastánců kapitalismu je, že je každý svého štěstí strůjcem. Zvláštní, že to tvrdí právě ti, kteří měli onoho štěstí dostatek už od narození. Kdysi dávno jsem chodila na soukromou ekonomickou střední školu, kde do nás hustili to samé - pohádkové příběhy velikánů, jako byli například Steve Jobs a Steve Wozniak, kteří poté, co prodali mikrobus a programovatelnou kalkulačku za 1 350 dolarů, vybudovali v garáži nyní jednu z nejúspěšnějších firem. Jenomže už nejsou „zlatá sedmdesátá“, v případě České republiky „devadesátá.“

Trh je enormně nasycený. A když nějaký maloměstský vynálezce přijde se sebevíc geniálním nápadem, většinou se neprosadí, protože mu patent ukradne nebo okopíruje někdo, kdo sice neumí myslet, ale zato postrádá morálku a umí prodat. Drobné živnostníky tak likvidují nadnárodní korporace, které drtí kvalitu kvantitou, protože zákazník slyší primárně na cenu a nechá se opít dobře promyšleným marketingem. A tak šikovná módní návrhářka stejně nakonec přenechá provozovnu koncernu, jenž zaplavil Evropu tričky na jedno použití, která ušily v zemích třetího světa děti, zatímco majitel bohatne na maržích v řádech tisíců procent.

Jediná šance, jak se dneska v něčem prosadit, je zkrátka mít provoz firmy z čeho financovat a rvát peníze do reklamy. A to si jen tak nějaký student nemůže dovolit. Ano, může si na rozjezd podnikání půjčit, ale dost možná se pak dostane do velkých ztrát a potom už jen celý život splácí, zatímco se mezitím objeví nějaký privilegovaný mamánek, kterému celou společnost zatáhl bohatý tatínek a má plnou pusu keců o tom, jak každý může rozjet firmu. Nemůže. Není to jen „o dřině“, je to primárně o penězích.

Osoba tvrdí, že firmu vybudovala během studia. Ehm, sama nebo ji někdo budoval za ni? Protože založit obchodní společnost a zajistit jí základní marketing byla moje maturitní práce, tudíž jsem si to v trochu zjednodušené formě vyzkoušela. Nedokážu si představit, že bych měla tuto činnost provádět reálně s rizikem ztráty a ještě během toho studovat prezenčně vysokou školu.

Momentálně studuji elektrotechniku a přiznám se, že volného času mi zas tolik nezbývá. Snažím se co nejvíce plnit úkoly průběžně a nic nenechávat na poslední chvíli, i tak během posledního zkouškového období čas na jiné věci, než-li školu, téměř neexistoval. Během semestru je to sice klidnější, takže si najdu i nějaký ten den na napsání a publikaci článku, ale nedokážu si představit, že bych měla vyřizovat prodeje, vytvářet reklamní kampaně, balit zboží a mnoho dalšího. Nejsou to minuty, ale hodiny každodenní práce. Jestli někdo podniká při studiu, tak buď pořádně nestuduje a nebo zkrátka má někoho, kdo většinu věcí zařizuje za něj, protože prostě disponuje prostředky na to, aby zaplatil lidi.

Studium je navíc náročné nejen časově, ale i finančně. Ubytování nebo dojíždění, stravování atd. totiž není zadarmo, ale to si často ti, kteří se narodili se zlatou lžičkou v puse, neuvědomují. Proto, vážený pane podnikateli, vaši spolužáci, kteří neměli takové štěstí se narodit do zámožné rodiny, pracují v McDonaldu, aby studentské náklady utáhli.

A tady se dostáváme do začarovaného kruhu chudoby, za nějž si podle ekonomického mentora, na nějž tu reaguji, můžou příslušníci neprivilegované většiny sami. Vyvraťme si to na konkrétním příkladu, který jsem si sice vymyslela, nicméně má reálný základ.

Byl jednou jeden kluk, říkejme mu třeba Kuba. Kubův táta Petr zkoušel ve zlatých devadesátých letech rozjet podnikání, právě proto, aby svou budoucí rodinu zabezpečil a ochránil před chudobou, v níž vyrůstal v době komunismu. Petr začal skutečně od nuly a na rozjezd podnikání si tehdy musel půjčit. Zprvu se opravdu dařilo. Mezitím si Petr se svou přítelkyní Kateřinou vzali hypotéku a koupili malý byt, čímž získali stabilní střechu nad hlavou a nic nebránilo tomu, aby na svět přišel malý Kubík. Jenomže krátce po tom, co Kuba vykoukl z mámina břicha, vtrhla na český trh nadnárodní korporace, která Petrovi přebrala veškeré zákazníky. Ač se Petr snažil jak mohl, stejně nakonec jeho předtím prosperující firma skončila v likvidaci a Petr s Kateřinou přestali být schopní splácet závazky. Nakonec přišli i o byt a museli si znovu najít podnájem. I tak se jim z Kuby povedlo vychovat slušného a sebevědomého člověka, ač jim rvalo srdce, že mu nemohou dopřát vše, co by chtěl. To ale Kubu naopak posílilo, protože si byl odmala vědom toho, že nic nedostane zadarmo. Na základní škole objevil lásku k programování a jelikož měl skvělé známky, nic mu nebránilo v tom, začít po maturitě studovat obor Informační technologie na Masarykově Univerzitě v Brně. Tedy, skoro nic. Ceny energií i potravin kvůli politické situaci v posledních letech vzrostly nehorázně a Jakubova rodina jakžtakž přežívala. A protože Kuba byl pro své studium zapálený a navíc věděl, že IT specialisté mají pohádkové mzdy, ve snaze porazit svou chudobu skončil kde? No na brigádě v Mekáči. A tam obsluhoval váženého pána podnikatele z minulého článku, který se mu vysmál do očí, neboť pracující třídou pohrdá. Vždyť on si Kuba za tu chudobu přeci může sám, respektive za to může Petr s Kateřinou, protože mu nedali miliony na rozjezd firmy.

Příběh o Petrovi a Kateřině tedy jasně ukazuje nesmyslnost tvrzení, že chudí lidé se nesnaží, v „nuzných“ poměrech žijí dobrovolně a následně schválně vychovávají své děti tak, aby šly v jejich stopách. Myslím si, že většina rodičů se snaží zajistit svým dětem co nejlepší budoucnost, a to i na úkor sebe. Ovšem v perexu jsem se zmiňovala, že s některými věcmi v článku souhlasím. Konkrétně s tím, že by rodiče namísto kupování zbytečností měli raději investovat do vzdělání dítěte.

Jsem, stejně jako osoba z původního článku, z rodiny, která se mě od prvopočátku snažila vést ke vzdělávání a vždy jsem za to byla velice vděčná. Moje máma mi odmalička hodně četla knížky a do školky už jsem šla s tím, že jsem uměla číst, psát i počítat, navíc vzhledem k tomu, že táta díky své práci pobýval v cizině, se u nás zakořenila i angličtina, kterou mě naši učili už jako batole, takže se takřka stala skoro mým druhým mateřským jazykem. Občas dokonce přemýšlím v angličtině, aniž bych si to uvědomovala.

Zároveň mám ale tetu se dvěma dcerami, která je právě ten druhý typ, o němž autor mluvil. Holky nikdy moc k učení nevedla, natož k angličtině, vždyť přeci „žijeme na vesnici, k čemu by to potřebovaly, že? Ať je to naučí ve škole, tady to stojí hrozný prachy.“ Na druhou stranu ale holkám hojně nakupuje tisíce zbytečností, povětšinou na e-shopech z Číny, načež se diví, že jsou sestry tak rozmazlené, neumí se podělit a stěžuje si, kolik výchova dítěte stojí peněz. Zkrátka ta starší má panenku za tisícovku, druhá ji chce taky, tak se koupí další, hlavně ať už je to „uječené děcko konečně spokojené a na chvíli zavře zobák“.

Jsem si plně vědoma, že jako malá jsem měla takřka vše, na co jsem si vzpomněla a zpětně si říkám, že nejmíň bez poloviny věcí bych se klidně obešla. Ovšem i tak mě naši vedli k tomu si ujasnit priority a taky uvažovat nad hodnotou věcí. Tedy ne, nekoupili mi každou kravinu, jen proto, že už ji měli všichni ve škole, a podobně. Když jsem kdysi přišla domů s tím, že holky nosí na tělocvik výhradně značkové oblečení a porovnávají mezi sebou, jestli je lepší Adidas nebo Nike, zatímco se mě ptají, proč na mé bundě není žádné logo, máma mi položila jednoduchou otázku: „A ty si myslíš, že to, že na tom je nějaké logo, znamená, že je to lepší nebo kvalitnější?“ Pokrčila jsem rameny, načež mi máma řekla: „Ve skutečnosti se to všechno vyrábí ve stejné fabrice v Číně, jen na to nalepí značku a pak to draze prodají. A nechceš bejt přece úplně stejná, jako všichni kolem, ne?“ Co si budeme, touhle větou mi máma krásně vysvětlila, jak funguje kapitalismus a globalizace. Taktéž se nic nevyhazovalo a když se náhodou něco rozbilo, nová věc se koupila až když to nešlo opravit. Tohle byly jedny z několika důvodů, proč ze mě nejspíš vyrostl minimalista, který nepovažuje materiální bohatství za aspekt úspěchu a nesoudí člověka podle toho, co má na sobě, jaký drží v ruce mobil a neptá se, jakým autem přijel.

Teta je ale pravý opak. Všimla jsem si, že u nich na vesnici funguje jakési soupeření facebookových „mamynek“, které se neustále předhání v tom, kdo své ratolesti udělá větší a dražší oslavu narozenin a podobně, přičemž aby ušetřily, nakupují v čínských internetových obchodech a vůbec jim extrémně nízké ceny nepřijdou v ničem podezřelé. Zároveň si ani neuvědomují, že chlubením se fotografiemi kvantitativního Ježíška na sociálních sítích si nepřímo zvou domů zloděje. To, že ale s něčím životním stylem nesouhlasím, mě rozhodně neopravňuje k tomu jím pohrdat.

To, nač chci ale touto reakcí primárně poukázat, je fakt, že nic není věčné. Dostává mě, že si pan podnikatel a příslušník zlaté mládeže vůbec neváží onoho daru, který od života dostal a neuvědomuje si, že o něj taky může přijít, stejně jako „náš“ Petr s Kateřinou. Proti argumentu, že neúspěšné podnikání je zcela zapříčiněno neschopností podnikatele, majitele nebo výkonného ředitele, bych ráda zmínila, že i již zmiňovaný Apple se v devadesátých letech zmítal v krizi a dokonce to i vypadalo, že zkrachuje. A nejen onen počítačový gigant, vždyť kolik bylo podnikatelských subjektů, které se z výsluní zřítily rovnou střemhlav do bankrotu. Většinou k tomu stačilo opravdu málo, jako změna politické situace, příchod konkurence nebo krach dodavatele. Ale jestli pán úspěšně podniká a skutečně tomu rozumí, pak by měl mít vypracovanou takzvanou SWOT analýzu, včetně neovlivnitelných hrozeb. Zajisté si uvědomuje i to, že chod firmy může být ohrožen také například stávkou zaměstnanců, takže být jím bych vážila slova, než začnu kdekoliv prohlašovat, že pohrdám pracujícími lidmi. Bez dělníků by žádná firma nebyla a Vy byste tak maximálně čmáral na stěnu v jeskyni.

Naše společnost má problém s tím, že vše bere jako samozřejmost a neváží si toho, co má, dokud nedostane od života pořádný kopanec. A to zdaleka neplatí jen pro peníze, ale i třeba zdraví, rodinu, svobodu, mír a další nemateriální hodnoty. Znám spoustu lidí s náběhem na vážnou nemoc, kteří i tak holdují alkoholu nebo rozmazlené spratky plné nenávisti toužící po návratu nacismu. Nesnažím se samozřejmě zabíhat do žádné duchovní filozofie, ale chci poukázat na to, že každé životní rozhodnutí včetně neurvalých slov je riskantním krokem a můžeme ho v budoucnu litovat.

Karma je zdarma.