Článek
Setkávám se s argumentem, že se mám tak, jak se mám, jenom díky tomu, že jsem se narodil do bohaté rodiny, zatímco jiní se rodí do chudších poměrů. Inu, může to být jeden z faktorů, který zapříčinil, že jsem se měl dobře už jako malý. Ale to, jak se mám nyní, je moje zásluha. I kdybych se narodil jako chuďas, udělal bych vše pro to, aby takové období netrvalo déle, než by bylo nezbytně nutné. Já jsem se prostě pro chudobu nenarodil.
Naše rodina je úplně běžná, otec s matkou a dvě děti, z nichž jedno jsem já. Otec celý život pracoval tak, aby nás dokázal zajistit a nic nám nechybělo. Začátky pro něj nebyly jednoduché a často musel pracovat dlouhé hodiny s minimem odpočinku. Teprve po několika letech se jeho podnikání dostalo do bodu, kdy už spíše sklízí své ovoce, aniž by musel vynakládat tolik úsilí. Jak často říká, nikdy by si nepořídil děti, kdyby jim nemohl dopřát vše, co by potřebovaly. A já jsem rád, že k tomu tak přistupoval. Podle mě by si člověk neměl děti pořizovat, pokud jim nebude schopen zajistit cokoliv.
Nejdřív se narodila moje sestra, já jsem se narodil o rok později. Už odmala jsme žili ve zlaté kolébce. Maminka s námi byla doma, do práce chodit nemusela, protože otec nás dokázal zajistit všechny. I přesto k nám docházela i chůva, aby toho na mámu nebylo zbytečně moc. Někdo by naši výchovu nazval volnou, ale naši rodiče dobře věděli, že pokud z nás má něco být, musíme mít prostor k tomu, abychom se mohli rozvíjet. Takže nám nic nezakazovali a cokoliv jsme chtěli, to jsme měli. Mohli jsme zkoušet všechno možné, nic nám nestálo v cestě.
To je další bod, kterým se chudí lidé odlišují od nás bohatších. Mají pocit, že jen tvrdou výchovou a dřinou z jejich potomků vyrostou slušní a úspěšní lidé. Ale tím je jen svážou a zamezí jim v rozletu. Kdyby jim radši dopřáli to, co bylo dopřáno nám a nechali by svoje děti, ať si najdou svoji cestu, prokážou jim větší službu než nějakou výchovou. Chudí lidé tak v podstatě jen vychovávají další chudé lidi. Jen výjimky se dokážou vymanit z tohoto vzorce a nastoupit na jinou cestu, která je zavede za bohatstvím.
Měli jsme řadu kroužků a zajistili nám i rodilé mluvčí, kteří k nám docházeli domů a s pomocí kterých jsme se přirozeným způsobem učili cizím jazykům, což v dnešní době považuji za naprostou nezbytnost. Kdyby rodiče chtěli, aby jejich děti byly co k čemu, tak jim zajistí kvalitní výuku alespoň anglického jazyka. Ale to ne. To je radši vezmou do zoo, koupí jim zmrzlinu, nový telefon, ale do jazyka neinvestují. Často argumentují finanční náročností, ale kdyby spočítali všechny zbytečnosti, které svým potomkům koupí, pak by se nejspíš divili, kolik peněz vyhodili v podstatě za nic.
Pokud by si teď někdo představil, že jsme chodili z kroužku do kroužku a celé dny trávili studiem, tak by se mýlil. Měli jsme i dost svého volného času. Rozdíl byl v tom, že jsme měli možnosti, jak část svého času trávit smysluplně. Ne nadarmo se říká, že děti sají vědomosti jako houby a co se nenaučí v dětském věku, to se pak dohání jen těžko a s mnohem větší potřebou úsilí. Spousta rodičů si myslí, že jejich děti doženou vzdělání později na školách, ale to je omyl. Samozřejmě jsou jedinci, kteří se studiu věnují natolik, že ve studovaném oboru mohou být dobří. Většina studujících se ale snaží studiem nějak proplout, ideálně získat tituly a pak doufají, že najdou super místo za spoustu peněz. A diví se, že tomu tak nebývá.
Už jako malé nás otec učil podnikat. Za domácí práce nám platil, ale zároveň po nás chtěl, abychom vymýšleli způsoby, jak získané peníze rozmnožit. Pokud jsme nic nevymysleli, vždy nám část úspor na konci měsíce sebral. Naši spolužáci ve škole to nechápali. Řada z nich dostávala stabilní kapesné, se kterým si mohli dělat, co chtěli. Někteří si šetřili, jiní ho během chvíle utratili. Nikdo z nich ale nikdy nepřemýšlel nad tím, že by ty peníze využil k něčemu, co by jim později přineslo ještě větší hodnotu. A v tom vidím další problém chudých. Většinou se spoléhají na stabilní příjem, obvykle ze zaměstnání. Někteří jsou spořivější a tak žijí nuzným životem, ale aspoň mají v případě nouze kam sáhnout. Jiní svoji mzdu bez rozmyslu rozhází a ke konci měsíce už živoří, v horším případě si musí i půjčovat, aby vystačili do dalšího termínu. A tak si žijí v tomhle rytmu a ani je nenapadne, že by mohli něco změnit. A tenhle svůj kolotoč pak předají svým dětem. Jak se jejich děti mohou něčemu naučit, když ani jejich rodiče neprokážou snahu vystoupit ze zajetých kolejí? Jak mohou od svých dětí chtít něco, co jim nejsou schopni ukázat?
Svoje zkušenosti z dětského podnikání jsem později zúročil při studiu, kdy jsem si založil svoji vlastní firmu. Zatímco někteří spolužáci spoléhali na podporu svých rodičů a jiní se dřeli v marketu za kasou nebo ve fastfoodu pro pár mizerných korun, já jsem vložil svoje úspory do začátku podniku, zpočátku jsem tomu věnoval veškerý volný čas a už po roce jsem se mohl s klidem věnovat studiu, zatímco firma mi začala sama vydělávat. Na konci studia jsem firmu s velkým ziskem prodal a začal podnikat v jiném oboru. Opět jsem část majetku investoval do začátku podniku, druhou část jsem použil jako zdroj peněz pro každodenní život, abych si mohl dovolit oslovit prestižní firmu a požádat o možnost stáže, kterou budu vykonávat zdarma a odměnou mi bude možnost získávat zkušenosti z prostředí top podniku. Moje firma začala postupně vydělávat a já mezitím sbíral cenné zkušenosti.
Po roce jsem si mohl ze zisku ze své firmy dovolit koupit vlastní byt. Zároveň jsem měl za sebou rok ve skvělé firmě, kde jsem se naučil víc než za celé své dosavadní studium. Když se vyskytla možnost jít pracovat do její zahraniční pobočky, neváhal jsem ani minutu. Náš český rybníček není špatný, ale když se nepodíváme za hranice, je náš rozhled strašně omezený. Což je další chyba většiny průměrných lidí - zůstanou zalezlí ve své ulitě.
Dnes mám několik firem, jak tady v Čechách, tak i v zahraničí. Mojí hlavní prací je dohlížet na to, aby fungovaly tak, jak bych si představoval. Přesto neusínám na vavřínech a sleduji situaci na trhu, abych byl schopen využít nových příležitostí, protože ustrnout na jednom místě je jedna z největších chyb. Svět se neustále mění a my musíme být v pohybu, abychom nezačali zaostávat.
Narodil jsem se do dobrých podmínek. Ale nebyl jsem línej a od počátku jsem pracoval na tom, abych se sám zabezpečil. Abych nežil tzv. z ruky do huby, nemusel se nikoho o nic doprošovat, na nikom nebyl závislej. A až si jednoho dne budu chtít pořídit děti, budu vědět, že jim budu moci poskytnout cokoliv, co budou potřebovat.
Chudí lidé si za svoji situaci mohou většinou sami. Kdyby jim jejich situace nevyhovovala, tak s tím něco udělají. Většina z nich je ale spokojená na své hromádce hnoje, mohou si na všechno stěžovat a litovat se. A svůj životní vzorec pak předají svým dětem, které budou nakonec stejně chudé, jako byli jejich rodiče. Vystoupit ze své komfortní zóny totiž vyžaduje odvahu, disciplínu a vůli. A to někdy bolí.
Proto nemám pro chudé příliš pochopení. Je to jejich volba a životní styl. Tak ať pro nás pracují, když jim to vyhovuje.
Anketa
Jako autor se neztotožňuji s názorem člověka, jehož příběh jsem s jeho svolením zveřejnil. Přesto jej v mnoha bodech považuji za zajímavý a něco stojí jistě za zamyšlení. Můžeme jako rodiče ovlivnit budoucí život našich dětí do té míry, že z nich vychováme úspěšné lidi (alespoň v tom finančním ohledu), nebo ne? A můžeme naše děti naučit jinému přístupu k životu, přestože my sami jsme tento styl výchovy nedostali od našich rodičů? A je to úspěch, když se nám podaří vychovat člověka, který se o sebe sice dokáže postarat, ale jiné lidi hodnotí podle jejich majetku a zajištění?
