Transfagaraš: Horský ráj všech motoristů, který musíte zažít

Nedávno jsem měla tu možnost svést se po známé rumunské magistrále, kterou proslavil zejména pořad Top Gear, a musím říct, že to skutečně stálo zato.

Státní silnice DN7C, známá pod názvem Transfăgărășan, česky Transfagaraš, je 169 km dlouhá cesta spojující města Sibiu a Pitești, jejíž stavbu zahájil v roce 1969 nechvalně proslulý diktátor Nicolae Ceaușescu. I proto se jí občas přezdívá „Ceaușescuovo šílenství.“ Původně se mělo jednat o jednoproudovou silnici sloužící hlavně pro převoz dřeva z jihu do středu země, která byla se zpožděním slavnostně otevřena 20. září 1974. Asi dva roky poté začala přestavba do nynější podoby. Bohužel, vznik tohoto díla si vyžádal mnoho životů. Oficiální statistiky uvádí 40 mrtvých, některé zdroje ale odhadují až 400 lidských ztrát, a to pouze při stavbě přehrady Vidraru, nad níž silnice vede. Celkově na Transfagaraši najdete 833 mostů, 28 viaduktů a 5 tunelů.

Já a moje rodina jsme se na Transfagaraš dostali v rámci naší cesty z Bulharska, tudíž jsme magistrálu absolvovali během dvou dnů ve směru z jihu na sever. V odpoledních hodinách jsme dorazili do Pitești, kde se nachází oficiální počátek silnice DN7C, po níž jsme pokračovali přes Curtea de Argeș, což je asi poslední větší město na trase. Velice doporučuji zde zastavit a doplnit palivo do nádrže, jelikož při prudkém stoupání rapidně vzroste spotřeba a čerpací stanici v horách nenajdete. Poslední, tedy alespoň dle odhadu navigace, by měla být SAS Eco Energy v předposlední vesnici Căpățânenii Pământeni, další následuje až po cca 100 km na druhé straně hor.

V těchto místech ještě Transfagaraš vypadá jako zcela obyčejná státní silnice. Jakmile jsme ale projeli skrze poslední vesnici, přišla překvapení. Zatímco v údolí celý den svítilo sluníčko, v horách nás chytl silný liják. Silnice se začala klikatit a aut ubývalo. Netrvalo dlouho a narazili jsme na prvního medvědího obyvatele, co si jen tak seděl v silnici. Ano, v rumunských horách je přítomnost medvědů běžná. Řidiči nemusí panikařit, ovšem v zalesněných oblastech dejte pozor, abyste nějakého chudáka chlupáče nesrazili. Zároveň, dle tvrzení jedné místní obyvatelky hor, zrovna v této době mají samice mláďata a bývají velice agresivní, tudíž je třeba se vyvarovat jakémukoliv blízkému kontaktu s nimi. Tedy pěší túry v těchto místech můžete rovnou zavrhnout a uvidíte-li medvěda, obzvláště medvědici s medvídětem, raději zůstaňte v autě.

Medvědích partiček jsme během cesty potkali ještě několik. Mezitím ustal déšť a na chvíli jsme zastavili na parkovišti přímo na vrcholu přehrady Vidraru. Toto místo se nachází za tunelem a je poměrně oblíbenou zastávkou. Najdete zde pár stánků se suvenýry, co ale skutečně nadchne je pohled přímo dolů do přehrady. (Tedy pokud nejste jako já a nedělá se vám špatně z výšek).

Během chvilinky se ale zase rozpršelo, a tak jsme znovu nasedli do auta. Aby toho nebylo málo, cestu nám zatarasilo ovčí stádo, které hnali dva bačové v pláštěnce po silnici neznámo kam. Objet je byla celkem prekérka, ale lidskému doprovodu za pomoci psích strážců se nakonec povedlo nahnat ovce do pravého pruhu a všichni řidiči z obou směrů v pořádku projeli. Situace se tedy obešla zcela bez újmy jak na autě, tak na příslušnících ovčí blokády a brzy jsme odbočili na jakousi lesní stezku, která nás zavedla k horskému penzionu, kde jsme přespali.

Nutno podotknout, že po celé trase naleznete nespočet možností ubytování, záleží tedy na vašich preferencích a schopnostech auta. Lesní penzionek zaručí bezkonkurenční noční ticho a čistý horský vzduch, ovšem bez náhonu na všechny čtyři kola bychom se k němu horko těžko dostávali. Jo a taky tu měli psy, aby odradili medvědy, kteří se tu v noci potulují. :) Pokud tedy nejste dobrodruzi, zřejmě vás spíše potěší nějaký hotel či apartmán mezi Pitești a Căpățânenii Ungureni.

Další den jsme vyjeli na tu „skutečnou“ část Transfagaraše. Jakmile ustoupí les, naskytne se vám pohled na celé pohoří. Projíždíte jednu ostrou zatáčku za druhou a užíváte si jedinečnou rumunskou horskou přírodu, která je z každého úhlu úplně jiná. To se ale těžko za monitorem představuje, to se prostě musí zažít na místě.

V nejvyšším bodě magistrály narazíte na turistické středisko, kde se nachází několik restaurací, stánky se suvenýry a rozsáhlá parkoviště, která jsou ovšem placená (momentálně 10 RON/hodina, což je cca 50 Kč). U některých restaurací se ale dá parkovat zdarma. V celém areálu až na pár vyjímek je možné platit kartou. Taktéž se můžete projít okolo jezera Balea a z vyhlídkových míst se vám naskytne jedinečný pohled na celou silnici.

Po asi dvou hodinách jsme se vypravili dál, ještě chvíli si užívali horské průsmyky, poté lesní cestu, kde se sem tam objevil medvědí kolega a nakonec se z DN7C stala opět úplně normální silnice, která kousek za městem Cârțișoara skončila vyústěním skrze kruhový objezd do silnice E68.

Plánujete-li se taktéž vydat do Rumunska si Transfagaraš vyzkoušet, je třeba říci, že silnice je obvykle otevřena od konce června do začátku listopadu, podle místních je ale prý v plánu posunout datum zahájení sezóny již na konec května. Co se kvality asfaltu týče, jezdí se tu lépe než na některých českých silnicích. Mimochodem, většina trasy je omezena maximální rychlostí 40 km za hodinu, ale Rumuni…no, řekněme, že kdo někdy v Rumunsku byl, tak ví, že pro většinu mají značky spíše orientační význam. :)

Čím tedy do hor vyrazíte, je úplně jedno. Během cesty jsme potkali mnoho rodinných SUV i menších osobních aut, někteří nadšenci ale do horských hřebenů vytáhli s vytuněnými nízkými sporťáky upravenými pro drift a mimo to jsem potkala chlápka v mé oblíbené Mazdě MX-5, která je v motoristických kruzích často označovaná právě jako „ideální autíčko na blbnutí do zatáček.“

Nechyběli ani fanoušci jednostopých vozidel, kteří si samozřejmě rozhodli užít zatáčky horského průsmyku na motorce. A dokonce jsme zde potkali i pár cyklistů. Osobně si myslím, že vyjet sem na kole je, dovolím si říct, šílenství. Ani ne tak kvůli náročnosti trasy a stoupání, ale zejména přítomnosti medvědů. Zatímco z hlučných motorů aut mají medvědi respekt, unavený cyklista se těžko hladové medvědici ubrání, ačkoliv je fakt, že zatím potrava s helmou na hlavě nakonec na vrchol hory dojela. (Achjo, já si prostě ty své vtípky neodpustím).

Kdo chce poznat Rumunsko, Transfagaraš by rozhodně neměl vynechat. A kdo je posedlý zatáčkami jakbysmet. Pokud vás tedy neodradily zmínky o medvědech a jiných patáliích v tomto článku, rozhodně doporučuji neváhat a jet.

Článek byl zpracován na základě vlastních prožitků a případných rozhovorů s místními obyvateli. Teoretické informace pochází ze zdroje Wikipedie.