Článek
Část roku vždy trávím s rodinou v jednom z větších měst na západě Turecka nedaleko Istanbulu a vždy, když se odsud vrátím, vyslechnu si od „českých Pepíků“, kteří nikdy nevytáhli paty z domu, případně si do Turecka zaletěli tak akorát na předraženou dovolenou, během níž nevystrčili nos z hotelového komplexu, podrobnou analýzu toho, jak takový turecký život vypadá.
Například nedávno jsem se dozvěděla, že prý tam každý den jíme koblihy s medem. Kdosi, kdo tam byl, si na to dotyčnému stěžoval. No, nevím, jestli si onen stěžovatel náhodou nespletl letadlo a namísto do Turecka neletěl na nějakou předvolební kampaň Andreje Babiše, jelikož já si obvykle chodila na snídani kupovat „Simit“ (tradiční turecké pečivo) a na koblihu nikde nenarazila. Dokonce ani když jsem přespávala v hotelu. To ale zdaleka není tak hrozné, jako mýty o turecké kultuře a islámu.
Dlouhodobě škodlivý obraz (nejen) v českých médiích
Moje babička, která žije typickým stereotypním maloměstským životem a stále nemůže rozdýchat například to, že jsem se jako žena rozhodla jít studovat elektrotechniku, mi minule řekla: „No, nejezděte do takových divokých zemí, proboha, vždyť tam je to samý šátek, všude islám, všichni mají nože a bomby, někdo tě tam, Nikolko, unese a znásilní.“ Samozřejmě, že jsem babičce ihned začala popisovat realitu „našeho“ města a vysvětlila jí, jak to bylo s reformami Mustafy Kemala Atatürka. Ne, babička prostě nevěřila. „Ale prosím tě, vždyť já vím, jak to tam vypadá, v televizi to ukazujou furt.“
Ach ta televize. Ta je prostě svatá, stejně jako dovolenkáři z Horní Dolní, a můžete mluvit do dubu. Nejhorší je, že babička není jediná, kdo mi něco takového řekl a svůj názor si nenechal vymluvit. Pravda je ale taková, že Turecko je skutečně rozmanité. Na ulicích běžně potkáte ženu zahalenou v nikábu (většinou se ale jedná o přistěhovalce) a proti ní kráčí slečna v krátkých kraťasech a tričku s odhaleným břichem. Liší se východ i západ, avšak oficiálně se stále jedná o sekulární stát, tedy neexistuje zde žádné „centrální“ náboženství. A stejnou mediální blamáží je ona obávaná „psí genocida.“
Masakr domácích mazlíčků jako britská senzace
V poslední době už ale burky a koblihy ustoupily, teď se raději o životě v Turecku nezmiňuji z důvodu, že by mě nejspíše ukamenovali aktivističtí vegani, kteří kvůli novele zákona o ochraně zvířat vyhlásili mezinárodní bojkot všeho tureckého. Převážně britská a evropská média ji totiž prezentují stylem „Bububu, zlý Erdoğan vraždí štěňátka“. No úplně vidím toho prezidenta, jak běhá po ulicích tureckých měst se samopalem a bezhlavě střílí vše, co štěká. Už čekám opravdu jen na to, kdy sociální sítě obletí zpráva, že turecká vláda prodává zabité psy do Číny, kde si z nich vaří „štěkanátky“.
Fajn, konec srandy. Ti, co čtou můj blog delší dobu, vědí, že jsem člověk, který nenávidí násilí a rozhodně by tedy neschvaloval žádné ubližování jakýmkoliv živým tvorům. Bez ohledu na to, co si myslím nebo nemyslím o Erdoğanově vládě, se mi hned nabízí otázka, na niž by se snad prvně měl zeptat každý aktivista, a to „Co tam ti psi vůbec dělají? A jakým způsobem žijí?“ Inu, pojďme si rozebrat pár faktů.
V celém Turecku pobíhají zhruba 4 miliony toulavých psů, kteří se na ulici dostávají úplně stejně, jako v každé jiné zemi. Nevhodný dáreček k narozeninám, no, však víte. V Turecku bohužel nebylo se psy zacházeno dobře již v dobách Osmanské říše, kde se jich snažili všemožně zbavit a zdokumentované případy masového vyhlazování existovaly až do počátku nového milénia. V roce 2004 však zavedla tehdejší vláda zákon, který nařizoval lokálním správním orgánům „zachraňovat“ toulavá zvířata tím způsobem, že je odchytí, podrobí vyšetření, při čemž budou naočkována, odčervena a tak dále, načež je zase vrátí zpátky. Psům se obvykle ještě nastřelil do ucha sledovací čip. Mnoho takových jsem v ulicích města potkala.
O psy se pak primárně starají místní, sekundárně správní orgány a humanitární organizace. Program ale nefungoval tak, jak by měl, a spoustu psů potkal velice zlý osud, což vyvolalo nejeden protest. Ono už samotné nechávání psů na ulicích je dle mého názoru špatné. Zvířata se většinou pohybují v odlehlých místech. Stejně jako v Praze, i v tureckých městech uvidíte moderní čtvrti amerického stylu, stačí ale odbočit a ocitnete se v páchnoucí uličce plné odpadků, kde možná narazíte i na neskutečné odpornosti, které se sem dostaly z vyhlášených noblesních restaurací a stavenišť, jelikož v poslední době se zde enormně rozmáhá výstavba bytových komplexů a hotelů. Psům tedy nezbývá nic jiného, než v tom nepořádku chodit sem a tam, hledat jídlo a snažit se po celý den přežít v neskutečném horku. V tureckých ulicích navíc vládnou auta, což činí psí život daleko složitějším a nebezpečnějším.
Podle turecké vlády také přibylo útoků psů na lidi (i lidí na psy). Mnoho zvířat setrvávajících v takovýchto podmínkách je totiž nakaženo vzteklinou případně jinými chorobami. Novela původního výše zmíněného zákona si tedy klade za cíl tohle změnit a zajistit bezpečnost jak lidským obyvatelům, tak samotným psům.
Masakr? A mohla bych ho vidět?
Zjednodušeně řečeno, podle nového zákona by měla být toulavá zvířata umísťována do útulků. Jedna věc je ale teorie a druhá praxe. Obavy z usmrcování přináší hlavně fakt, že počet toulavých psů v Turecku mnohonásobně převyšuje počet míst v útulcích. Ovšem už se jaksi nezmiňuje, že v rámci onoho zákona jsou obce povinny do roku 2028 vyčlenit část svého rozpočtu pro výstavbu nových zařízení a udržování těch stávajících, konkrétně by se mělo jednat o 0,5 % u standardních měst, v případě metropole 0,3 %. Pokud však budou reálné náklady obce vyšší, 40 % finančních prostředků převyšujících tento rámec poskytne Ministerstvo financí.
Nadále tento předpis přenáší zodpovědnost za opuštěná zvířata Provinčním výborům pro ochranu zvířat, kterým na provoz a výstavbu útulků taktéž vláda poskytne část finančních prostředků. Majitelé psů a koček budou nově povinni registrovat své mazlíčky do systému a pokuta za opuštění zvířete se zvyšuje z 2 000 ₺ na 60 000 ₺ (Poznámka: Jedna Turecká lira momentálně odpovídá 0,66 Kč). Zároveň má být také posílena spolupráce správních orgánů s dobrovolnickými organizacemi a u každého zvířete musí být striktně vymezeno, zda má či nemá vlastníka. Nějak tedy postrádám ono právo „masakru.“
Scestné kontroverze totiž zřejmě vyvolala věta, že „Psi, kteří trpí bolestmi, jsou nevyléčitelně nemocní nebo představují zdravotní riziko pro člověka, budou utraceni“. Takto část znění uvádí například web One green planet a některé organizace za práva zvířat. Je pro mě těžké to posuzovat a nějak citlivě o tom psát, inu, ať se každý zamyslí sám, zda je to správné. Vidíme ale, že právo „zabíjet“ psy, se týká pouze těch, pro něž samotné je život utrpením. Zbytek by se měl (snad) dočkat adopce.
Dvojí metr aneb „čí je to politika?“
Kritici tvrdí, že zákon turecké bezpečnosti ani právům zvířat nic nepřinese a je jen plytkým aktem Erdoğanovy politické kampaně. Tedy trochu buransky řečeno: „Ať drží pusu a vypadá to, že něco děláme“. To je dost možná pravda. Jak jsem totiž řekla, jedna věc je teorie a druhá praxe. Uvidíme v budoucnu, zda se život tureckých psů nějak zásadně změní, anebo bude legislativa opět selhávat tak, jako tomu dle některých bylo doposud. Každopádně jediné, co chci tímto článkem docílit, je přinést objektivní pohled přímo z tureckých ulic.
Kdykoliv se totiž někde objeví nějaká emocemi nadupaná zpráva pocházející z politických kruhů, je třeba se vnitřně zeptat na otázku, kdo z toho má prospěch. Co si budeme, Turecko není úplně zemí jdoucí s narativem západních států, a tak se nějaké to očernění „hodí.“ Zajímavé je, že tyhle zprávy rozšiřuje zrovna Británie, která má eutanazii opuštěných psů uzákoněnou v mnohem drastičtější podobě než nově Turecko. Podle zpravodaje Türkiye Today musí být britští psi očipováni a v případě ztráty dohledáni majitelem. Jestliže se tak nestane, bude opuštěný mazlíček okamžitě utracen. Minulý rok navíc Spojené království zakázalo chov tzv. Amerického bullyho, protože příslušník tohoto psího plemena zabil ženu a dítě. Ptám se: Proč proti tomu nikdo neprotestuje? Jak to, že se nepíše o „vrazích psů“ v Británii? Odpovězte si sami.
Lidé mají příliš velkou potřebu věřit médiím a vytvářet si vlastní zkreslenou realitu světa. Stejně, jako koluje nespočet mýtů o Turecku, si někteří naprosto hloupě líčí život třeba v Rusku, Jižní Americe, afrických státech či USA. Je třeba si ale uvědomit, že každá mince má dvě strany a ideálně se řídit heslem: „Nesuď, dokud nepoznáš.“ Pro zaryté „Helenky a Pepíky z Horní Dolní“, kteří jsou ale příliš líní si ověřovat informace z vícero zdrojů, bych ještě na závěr ráda řekla, že tenhle článek není placenou propagandou turecké ani žádné jiné vlády a opravdu, ale opravdu, nemám nic proti psům. Tož zatím. „Güle, güle.“
Zdroje:
Základní otázky a odpovědi ohledně stávajících práv zvířat v Turecku: https://www.studycountry.com/wiki/are-dogs-protected-in-turkey
Turecká legislativa na ochranu zvířat platná v roce 2021: https://www.haytap.org/tr/chris-green-summary-of-turkish-animal-laws-pending-legislation
Shrnutí nových změn v zákoně: https://www.turkiyetoday.com/turkiye/turkiye-enacts-stricter-animal-protection-law-35466/
Znění vládního příkazu k eutanazii a kritika: https://www.onegreenplanet.org/animals/turkeys-new-stray-dog-law-sparks-controversy/
