Článek
Sociální sítě jsou v dnešní době plné fotek a příspěvků spokojených šťastných rodin. Dětičky jako ze škatulky, maminka krásná a zářící a všichni v obětí hrdého otce. Všude plno celebrit, které se pyšní svými prvorozenými potomky a září na obrazovkách jako spokojené maminky s úžasným tělem už týden po porodu. Kamarádky přitakávají a kývou, jak jsou šťastné, spokojené, jak to zvládají, jak je mateřství neuvěřitelně naplňující, jak je to to nejlepší, co je v životě potkalo. Často je to jedna velká lež, klam. Nejspíš se bojíme uveřejnit pravdu a realitu, protože bychom mohli být okolím souzení nebo dokonce odsouzení. Stále nám velmi záleží na tom, co si o našich životech myslí Ti druzí. A tak dál sledujeme ty spokojené, šťastné příspěvky, a když to tak sami jednou doma nemáme, máme pocit, že jsme selhali. Není to tak!
Já klidně půjdu s pravdou ven i za cenu, že mě bude někdo hodnotit. A třeba to naopak možná i pár z vás povzbudí.
Mám čtyřletého syna a dvojčata kluka a holku rok a půl. Respekt všem maminkám, co mají dětí ještě více. Často se mi stává, že naše rána jsou plná emocí. Málokdy jsou to však emoce šťastné. Po roce a půl mi jaksi dochází optimismus, nadšení, trpělivost, vlastně nevím, co mi ještě nedošlo. Zkrátka je to vyčerpávající a především psychicky. Například dnes ráno.
Po noci, ve které jsem si dala přibližně 8× výskok z postele, protože dvojčata se v noci stále často budí, jsme si dali budíček v šest ráno, i přesto, že dnes nemusíme do školky. Nejdřív jsem zajistila jídlo pro děti, až po jejich snídani jsem šla snídat já. Výjimečně mi neujídali z mé misky. Po jídle jsem dvojčatům sundala pyžama a pleny. Šla jsem pyžama hodit do prádla (byla od jogurtu) a pleny do koše, a když jsem se vrátila, dílo již bylo dokonáno. Na gauči jsem měla od večera složené čisté prádlo včetně peřiny, kterou můj starší nedávno v noci počůral. Peřina se ani neměla šanci dostat zpět do skříně, počůral ji můj mladší. Odnesla to i nepromokavá podložka, kterou jsem nově instalovala na gauč, ale odnesl to i ten gauč. To už jsem nevydržela a propukla v zoufalý pláč. Co to se mnou je? Jsem citlivka! Je to jen čůrání. Čistila jsem gauč a kapající slzy ho současně dezinfikovaly. Nejstarší se mě ptal, proč pláču. Proč asi?! Prádelna je plná, pračka jede nonstop, elektřina je drahá, koupila jsem drahé nepromokavé potahy na gauč, stejně se jim povede vyčůrat vedle. A nejvíc je člověk naštvaný sám na sebe, že jsem jim hned nedala tu čistou plínu. Běžím s oblečením a plenkami do obýváku. Mám ale dvě malé děti a čůralo zatím jenom to jedno. Ale když přijdu, vidím, že i na dceru došla potřeba nejvyšší, avšak má z toho čirou dětskou radost. Zvesela se v tom na naší plovoucí podlaze cáká. Taky slyšíte, že ta plovoucí podlaha teď dostává úplně jiný význam? Utírám čůránky, utírám slzy, když slyším ze záchodu „Hotovo!“. Alespoň ten nejstarší to stíhá na záchod. Umývám počůranou dceru, v rychlosti ji obleču alespoň tričko a ponožky a pospíchám utírat na záchod další věc. Mia zatím došla za námi na WC. Využiji toho, že mám v dosahu krém, a jdu jí namazat ekzém, který má především v oblasti nohou, a jak tak mažu, vypadneme na mé chodidlo hovínko. No jo, já jsem jí ještě nedala plenu…
Maminky, musíme být silné, ale někdy to fakt nejde. Jsme jenom lidi, klidně si pobrečte, klidně si postěžujte, klidně si občas zakřičte a dejte si skleničku vína. Ale pak se zase zvedněte a běžte ty svoje děti obejmout, protože i přesto všechno je bezpodmínečně milujeme. A Jestli se chcete zasmát, můžete si přečíst několik mých dalších příběhů s názvem Život z dvojčaty.
