Článek
I přes můj dojem, že se dvojčat rodí stále více, pořád působíme jako taková malá kuriozitka, když se objevíme někde na veřejnosti. Lidé nakukují do kočárku, ptají se na všechno možné i nemožné. Tradičně jestli to máme v rodině. TO v rodině fakt nemáme, ale někdo musí být první, že? Dokonce zda jsou z umělého. Ne paní, to máme ze sexu. Nakonec empaticky dodají, že je to jistě náročné. No tak high climbing to sice není, ale po horách zase nelezete 24/7.
Pobavilo mě jedno takové podobné setkání v zoo. Narazili jsme tam na paní staršího věku. Dali jsme se do řeči. Dozvěděla jsem se, že je babičkou dvojčat, TAKY holčiček. To jsem trochu zpozorněla, jelikož já mám páreček, kluka a holku. Ovšem většina lidí si myslí, že všechny mé děti jsou holčičky, včetně 4letého Filipa. Všechny děti totiž měly tou dobou dlouhé vlasy. Dvojčata byla tematicky oblečená do zebřích overalů, tudíž podle oblečení se dalo jen těžko usuzovat. Proto mám pro tyto roztomilé omyly pochopení, a tak paní říkám, že my máme páreček. Ona však pokračuje ve svém monologu:
„No jo, ale koukám, že ta jedna holčička je trochu větší než ta druhá.“
„Ano, ta větší holčička je kluk.“
„A taky má ta jedna světlejší vlásky, tak to je od sebe asi poznáte.“
„Jo jo, poznám, ta blondýna je kluk.“
A paní pokračujte: „Ty naše holky jsou od sebe k nepoznání, ty vaše jsou trochu jiné.“
To už nevydržel můj tatínek a povídá: „Víte paní, já když si nejsem jistý, tak se jim kouknu do pleny. “
A světe div se, pořád NIC. Paní pokračujte tu svou:
„A jak se holčičky jmenují?“
„No, holčička je Mia a chlapeček Nick.“
Po delší odmlce… „No jsou moc krásné a ty vlásky!“
Poděkuji za milá slova a vzdávám to, odcházím do pavilonu opic.
Užíváme si zvířátka, když tu, kde se vzala, tu se vzala, zase ta vnímavá paní. Řítí se k nám se slovy:
„Mně to vůbec nedošlo, až potom déle jsem pochopila, vy to máte páreček!“
Bože děkuji ti. Já už se bála, že budu muset ty děti svléknout, protože náušnice v uších už nestačí. Ovšem někdy nestačí ani to svlečení.
Kdysi před lety jsem byla s Filipem na bazénu. Byl ještě miminko a byl úplně svlečený v šatně, když mi jedna kolemjdoucí říká: „To je ale krásná holčička!“ Jen jsem zvedla prst a demonstrativně ukázala na pindíka. Paní pronesla se smíchem: „Ježíš, já jsem ale blbá.“ a pokračovala dále ve své cestě a já se upřímně pobavila. Takže to chápu. Asi naše děti zkrátka vypadají na holčičky.
A jestli vás příběh pobavil. Koukněte i na moje další eskapády v článcích s názvem „Život s dvojčaty“.
