Článek
„Filipe, Nicku, Mio. Haló, děti. Pojďte ke mně, prosím.“
A nic! Kdyby tudy projel tank t-34, ty děti by si toho ani nevšimly. Bůhví, co tam dělají. Nejspíš to ani nechci vědět. Rozhodnu se tedy využít nestřeženého okamžiku a dopřát si trochu neřesti. Potichu otevřu šuplík se sladkostmi, vyberu něco příhodného, opatrně rozbaluji papírek, do kterého je sladkost zabalená. Z rázu slyším děsivý dusot. Asi se ke mně blíží stádo pakoňů. Ne, nikoliv, byl to chybný úsudek. Nejedná se o stádo pakoňů, nýbrž o surikaty, které zbystřily, že se chystám, něco si dopřát za jejich zády. Takže možnosti jsou zhruba dvě. Buď jim uteču a schovám se někde, kde by mě nehledaly. Třeba ve skladu na dřevo. Nebo se s nimi rozdělím, což v překladu znamená, všechno mně sežerou. Standardně dochází na variantu číslo 2. Nerada si totiž vychutnávám kávu s čokoládou na špinavé zemi ve skladu na dřevo. Říkáte si, proč si nedám něco sladkého, když děti usnou? Málokdy zažívám stav, že spí všechny tři děti naráz. Když jde spát i to třetí nejstarší, jdu většinou zároveň s ním. Pokud taková situace nastane a všechny děti spí, bojím se, že by je zvuk otevírající se lednice nebo šustícího papírku vzbudil. Přece si nepůjdu tu čokoládu rozbalovat na zahradu, zas takovou chuť na ni nemám. A baštit dobrůtky v deset večer mi také nepřijde úplně košér, jelikož mám doma zrcadla.
Ono je to ovšem jedno, co vlastně rozbalujete. Podstatný je ten zvuk šustícího papírku, který ty sladkožravé tvory přivábí. Můžete sedět na záchodě a rozbalovat tampón, když se za dveřmi ozve:
„Mamííí, ty tam žereš bonbóny!“
