Článek
Pak přišel věk rozumu. Lidé se naučili číst, psát, zapojit rádio a pak i vygooglit, co je to cholesterol. A Bůh šel do ústraní, na odpočinek. Nastoupila věda – a ta přinesla lákavou iluzi, že když všemu rozumíme, nic nás nepřekvapí.
Jenže překvapilo… Smrt. Rakovina. Deprese. Opuštění. Klimatická krize. Dítě, které i přes všechna očkování (nebo jeho odmítání) a bio jídlo stejně skončí na JIPce.
A tak se lidstvo vrátilo k víře. Ale ne té jedné, velké, systematické. Teď se věří ve všechno trochu… v „něco“. NĚCO nade mnou bdí … možná Bůh. Možná Algoritmus.
To něco je neurčité, mlhavé, ale velmi přítomné. Někdo tomu říká Vesmír, jiný Superprojektant, další Vyšší inteligence. Když je to dobrý den, je to Příroda. Když je špatný den, tak Karma. A když je to opravdu, ale opravdu blbý den, tak za to může retrográdní Merkur.
Někteří věří v Boha a zároveň si objednávají čističe karmy z Mongolska. Jiní nosí růženec a zároveň si stříkají auru andělskou mlhou z obchodu s minerály. Někdo zas přísahá na sílu kvantového pole, energetických těl a vědecky podložené intuice. A jestli se ti to zdá protimluvné? Tak to jsi jen moc racionální. Otevři si čakru a zhluboka se nadechni, máš ucpanou dráhu – možná energetickou, možná závodní a možná lymfy…
Ale pozor – pokud někdo skutečně věří, celým srdcem, duší a přesvědčením, beze zbytku, je to divné. Podezřelé. Vlastně se nebojím říct nebezpečné.
Fanatik? Sekta? Proč to bere tak vážně? Proč se neotevře alternativám? Co je s tou osobou špatně?
Víra dneška banket - vezmi si, co ti chutná a vezmi si co nejvíc.
Smíchej Otčenáš se silou draka, Krista s krystaly, buddhistickou rovnováhu s coachingem hojnosti. A když něco nefunguje, nevadí – zkus jiný náboženský plugin.
V konečném důsledku ale nakonec hledáme pořád totéž – jistotu, že v tom nejsme sami.
Že existuje někdo nebo něco, co ví, co dělá.
Co nás zahlédne, když sedíme sami v noci na posteli a nemáme už komu zavolat.
Co nás nezradí.
Co má záchranný plán.
Víra dneška? Švédský stůl s příměsí kadidla, karmy a kouře z Palo Santo…
JENŽE… i když se tváříme, že nevěříme „v nic konkrétního“, stejně každou noc v tichu čekáme, že se něco ozve.
Že něco ucítíme. Že nám to dojde.
A občas… se to opravdu stane.
Ať už to bylo „něco“, nebo jen náš mozek, který zoufale touží po smyslu – v tu chvíli je nám to jedno.
Protože najednou víme, že nejsme sami.
První kapitola cyklus o hledání smyslu v době wi-fi, kouřových obřadů a špatného signálu.
