Článek
Nikdo ti neřekne, co se s tvým tělem stane, když dvacet třicet let běháš do chaosu, taháš lidi, zvedáš nosítka, lámeš záda, protože vteřiny rozhodují a bolesti se nepočítají. Jenže pak – když to všechno ztichne – začne ten pravý rachot.
Kolena, co držela váhu pacientů i záchranek, teď vržou a vypovídají službu. Záda jsou v háji dávno, o páteři radši nemluvit. Ramena bolí při každém pohybu, jako bys nosil svět. Jenže to nejhorší není vidět.
Nespíš. Srdce ti buší ve dvě ráno, jako když čekáš další výjezd. Flashbacky lítají hlavou, když si jdeš jen pro chleba. Když konečně sundáš uniformu, trauma s tebou zůstane. A klid? Ten je jen v pohádkách nebo Lexaurinu.
Spousta záchranářů se důchodu ani nedožije. A když jo, tak v čekárnách, na operačkách, na rehabilitaci, s kyčlí v háji a bolestí jako denní normou. Ne proto, že by to flákali. Ale protože je ta práce rozebrala na součástky.
Tohle není job. Tohle je daň. A ta se platí i po poslední směně.
Takže pokud znáš záchranáře, poděkuj mu. A pokud jsi jeden z nás – chraň si srdce i záda, dokud můžeš. Protože zachraňujeme životy, ale platíme za to vlastním tělem. A o tom se nemluví. Ale mělo by.
…a co duše? … o tom zítra
