Umělá sladidla a mozek: kalorie nula – roky paměti v mínusu

Je něco po půlnoci. Posádka záchranky předala pacienta na Urgentním příjmu nemocnice a navyklou cestou zamířila k nápojovému automatu. Cink, volba B27 nápoj Zero…

Mozek na sladidle

„Jedna plechovka denně, nic víc.“ Tak si většina lidí představuje nevinný kompromis mezi chutí a svědomím. Jenže brazilská studie, která sledovala tisíce lidí, ukázala, že i takové „nic“ může stát mozek víc, než čekáme. Jedna plechovka dietní koly denně byla v jejich studii už „hodně“. Žádné litry, jen jedna.

Ti, kdo potraviny a nápoje se sladidly konzumovali pravidelně, měli mozek starší asi o 1,6 roku. To nezní jako tragédie – dokud si neuvědomíš, že jde o paměť, soustředění a rychlost myšlení… Záchranář si nemůže dovolit mít hlavu v mlze. Učitel taky ne. Ani řidič autobusu. Kognice není luxus, je to základní nářadí našeho života.

A najednou tu jsou data, data, která nutí k zamyšlení. Opravdu plechovka „dietního“ nápoje přihazuje drobný skok vteřinové ručičky hodin odečítající čas směrem k zapomínání, ukrajující čas našeho kvalitního dožití?

Krev hustší než reklama

Sladidla nejsou JEN o mozku. Vědci zjistili, že třeba erythritol nebo xylitol umí rozparádit krevní destičky tak, že se jim nechce držet klid. Výsledek? Větší ochota tvořit SRAŽENINY. To je přesně ten moment, kdy z „light“ drinku není lehkost, ale tíha – na srdci, v cévách, v mozku.

Jinými slovy: hustší krev = větší šance na infarkt nebo mrtvici.

Ne, po jedné žvýkačce zrovna nemusí nikdo skončit hned na neurologii.. Ale pokud se spojí s realitou nočních směn: rozbitý spánek, zvýšený nebo vysoký chronický stres, kafe na litry a k tomu pár „zero“ plechovek na chuť… Koktejl, ve kterém si cévy ani mozek v šílené rumbě neoddechnou.

Reklama ukáže krásně orosenou plechovku, ale už ne hustší krev a finálně mnohem unavenější paměť.

Tlak okolí, štíhlost, kalorie…

Psychologicky je to jednoduché: chceme sladkou chuť bez výčitek. Reklama nás naučila, že jedině „light“ varianta je to správné, zdravé a jasné vítězství. Chceme udržet váhu, nepřibrat, přežít noční a nemít pocit, že do sebe lijeme cukr. Jenže tenhle „deal“ je falešný.

Není náhoda, že při a po noční saháme po rychlé energii – tělo s rozbitými cirkadiánními rytmy touží po cukru, tuku a soli. Největší „hlad“ na tuk a sůl bývá ve 2–4 hodiny ráno – přesně chvíle, kdy by se mělo jíst nejmíň. Ne proto, že „dieta“, ale protože biologie.

Jenže v praxi: spánek přichází v podobě mikrospánku, hlava jede na půl plynu, tělo bojuje se směnou, a do toho umělý cukr, který se potměšile směje našemu hipokampu. Paměť, schopnost rychle reagovat, orientace v terénu – to všechno může trpět, pokud hipokampus dostává tyhle malé rány. A mozek? Pláče, potřebuje k práci totiž cukr a ne „nulu“.

Je to iluze kontroly – „držím linii“. Jenže - co když ta linie vede do demence?

Pointa

Sladidla nejsou ďábel. Ale nejsou ani spasitel. Pokud máš mozek, který ti vydělává na živobytí, a cévy, co tě nosí do služby, nech si „zero“ na občas. Ne na denní infuzi.

Protože „nula kalorií“ může být účet, který přijde až za pár let – a ten účet bude vyšší, než bychom si byli ochotní připustit, než by si člověk myslel.

Zdroje: