Článek
Protože kdo miluje někoho, kdo po noční spí jako mrtvej, pak kouká do blba nad hrncem kafe a nakonec stejně zase zmizí ve dveřích se slovy „musím“? Kdo vydrží být na druhé koleji za neznámým pacientem, co možná ani nepřežije cestu?
Záchranář miluje silně a plně – jen „jinak“. Neumí small talky, nemá čas ztrácet čas, romantické výlety plánuje podle směn, a hlavní, co si pamatuje, je volací znak „svého“ vozu. Ne proto, že by nechtěl být blízko. Ale protože už je dávno myšlenkami jinde.
Ve vztahu se záchranářem je v posteli ještě třetí: ticho po resuscitaci. Ten vnitřní výkřik, co nemůžeš pustit ven, protože „bylo to podle protokolu“. Ale stejně to bolí. A partner to nevidí, neví, nechápe. Jen cítí, že něco není v pořádku.
A tak se dělají kompromisy. Vysvětluje se. Omlouvá se. Přebírá se vina.
„Promiň, nestíhám být u tebe včas. Byl výjezd.“
Jenže výjezdy jsou pořád. A kdo to neunese, většinou odejde. Nebo zůstane – a vyhoří s tebou.
Některé vztahy to dají. Jsou vzácné. Postavené na kameni, ne na písku. Ale spousta z nás má doma prázdno. Protože nás práce sežrala. A zbyl jen stín toho, co by mohlo být.
Záchranáři se umí rvát o cizí život. Ale vlastní vztah? Ten často proklouzne mezi prsty.
💔 „Nemiluj mě jako hrdinu. Zeptej se, jestli mám s kým brečet.“
