Článek
V říjnu 1944 naložili příslušníci SS tisíc žen z Osvětimi-Březinky do vlaku. Mladé ženy – převážně z Maďarska a lodžského ghetta – byly odvezeny do Schlesiersee, pobočného tábora Gross-Rosenu v Dolním Slezsku. Ubytovány byly ve dvou statcích, spaly na slámě na zemi, v nesnesitelně nezdravých podmínkách.
20. ledna 1945 dostaly rozkaz k pochodu. Každá dostala bochník chleba. Nevěděly, jestli a kdy dostanou další.
Velitel pochodu Karl Herman Jäschke dostal rozkaz: nenechat za sebou nikoho.
Hadry místo bot
Ženy šly v tenkých vězeňských šatech a těžkopádných dřevácích. Některé neměly ani to – chodidla si omotávaly hadry. Venku bylo hluboko pod nulou.
Denně šly 30 až 50 kilometrů.
Kdo zpomalil, kdo upadl, kdo se pokusil uprchnout – byl zastřelen na místě nebo ubit. Pokusy o útěk byly od začátku. Strážci je dávali za příklad. Tema Weinstock, jedna z přeživších, popsala scénu, která se jí vryla do paměti:
„Slyšeli jsme výkřiky a zoufalé volání o pomoc z lesa. Tři esesáci zahnali do lesa čtrnáct dívek. Teď je seřadili před nás. Velitel vytáhl pistoli. Dívky křičely. Velitel střílel znovu a znovu a dívky padaly, jedna na druhou. Zavřela jsem oči a pevně sevřela Ilsinu ruku. Pochodovaly jsme dál. V tu chvíli jsem si přísahala, že se nikdy nepokusím o útěk, nikdy nevezmu náš osud do vlastních rukou, nikdy nesejdu z cesty, která nás vede ke smrti.“
6. března 1945 dorazilo do bavorského Helmbrechtsu 621 přeživších žen z původního transportu. Jäschke je předal veliteli tábora SS-Unterscharführerovi Aloisi Dörrovi – a odešel.
Helmbrechts: peklo na zemi
Tábor Helmbrechts byl pobočkou Flossenbürgu. Pracovalo v něm asi 600 žen – Slovenky, Polky, Rusky, Francouzky, Němky – za sabotáž, pomoc Židům nebo urážku vůdce. Ve dvanáctihodinových směnách vyráběly součástky pro vojenská letadla.
Příchozím z pochodu sebrali šaty na dezinfekci. Hodiny stály nahé v zimě, než jim je vrátili zpět.
Podmínky v táboře popisovaly přeživší jako peklo na zemi – nejtěžší část celého pochodu. Ve dvou nových barácích bez topení a bez minimálních hygienických podmínek bylo ubytováno 400 žen. V rohu stály dva sudy – záchod pro všechny. Většina žen trpěla úplavicí. Strážci je ráno pravidelně bili za nepořádek.
13. dubna 1945: druhý pochod
13. dubna 1945 – dva dny předtím, než by přišla americká armáda – Dörr nařídil evakuaci. Odpoledne opustilo Helmbrechts 577 Židovek a 590 nežidovek dohromady.
Pochod směřoval nejprve na Zwodau – pobočný tábor u Svatavy u Sokolova. Tam Dörr nechal nežidovské vězeňkyně. Dál pokračovaly jen Židovky – spolu s 50 dalšími z tábora ve Zwodau.
Přes 600 žen pochodovalo na jih, přes Šumavu.
Každý den jich 10 až 12 zemřelo vyčerpáním a hladem. Každý den jich 4 až 8 zastřelili nebo ubili strážci – often for no reason (mnohdy z žádného důvodu), zaznamenal americký vyšetřovací spis.
Volary, 5. května 1945
Po 106 dnech a více než 800 kilometrech pochod skončil 5. května 1945 ve Volarech. Z přibližně 1 300 žen, které v lednu vyšly ze Schlesiersee, přežilo méně než 350.
Americká armáda osvobodila Volary téhož dne. Major Aaron S. Cahan, židovský vojenský lékař, vstoupil do místnosti, kde ležely přeživší.
„Můj první pohled na tyto lidi byl pohledem naprostého šoku. Nikdy jsem nevěřil, že lidská bytost může být tak pokořena, tak vyhladověna, tak vychrtlá a přesto žít. Když jsem vstoupil do místnosti, myslel jsem, že vidím skupinu starých mužů ležet… Byl jsem překvapen a šokován, když jsem se jedné z těch dívek zeptal, kolik je jí let, a ona řekla sedmnáct, když mi připadala nejméně na padesát.“
Fela Szepsová z Polska, 25 let, vážila v době osvobození 29 kilogramů. Americké vojenské záznamy poznamenaly: „Vypadala jako 75letá žena.“
Hanah Kotlicki, přeživší z Helmbrechtsu: „Vzali nám všechno a nic to nemůže zahojit.“
Den před koncem
Část žen, která ještě mohla chodit, byla 4. května – den před osvobozením Volar – vyhnána dál, směrem na Prachatice.
U obce Cudrovice esesáci zastavili pochod. Zastřelili dvaadvacet žen.
Příslušníci Wehrmachtu těla naložili a odvezli zpět do Volar. Uložili je do společného hrobu – na hnojiště za hospodářskou usedlostí číslo 155.
Válka skončila o den později.
Exhumace a pohřeb
Němečtí antifašisté z Volar 5. května okamžitě upozornili amerického velitele na hrob za usedlostí. Důstojník místo prověřil a nařídil exhumaci všech společných hrobů na trase – v Kvildě 19 žen, v obci Polka 13 žen, ve Volarech 22 žen.
Doprovázeni přeživšími, Američané znovu prošli trasu pochodu, jak dalece to čas dovoloval, a pohřbili ženy, které zahynuly po cestě.
Exhumaci, ukládání do rakví, svoz a kopání hrobů na novém hřbitově museli provádět místní Němci pod dozorem amerických vojáků.
Pohřeb se konal 11. května 1945. Muselo se ho zúčastnit celé německé obyvatelstvo Volar – včetně dětí. Před obřadem povinně prošli kolem otevřených rakví, aby viděli, co příslušníci SS dokázali udělat z lidí – z mladých děvčat.
Mši za umučené sloužil kaplan americké armády, rabín Herman Rocker.
Margot
Mezi ženami, které do Volar došly, byla i paní Hochbergerová. Zastřelili ji u Cudrovic.Její dcera Margot šla s ní – jako dítě, celý pochod. Přežila. Léčili ji v nemocnici v nedaleké Volyni, v rodině doktora Tomsy.
Pak jezdila do Volar. Pokládala kytičky na všechny hroby označené slovem „Neznámá“ – protože nevěděla, ve kterém leží její matka.
„Vždyť v jednom z těch hrobečků přece leží moje milovaná maminka.“
Teprve v roce 1995 podala Margot, tehdy žijící ve Francii, svědectví. Hochbergerová dostala jméno na náhrobku.
Dörr a soud
Alois Dörr, velitel pochodu z Helmbrechtsu do Volar, stanul před soudem v roce 1969 v německém Hofu. Byl odsouzen na doživotí. Po deseti letech ho propustili ze zdravotních důvodů.
Zemřel v roce 1991.
Hřbitov
Na volarském hřbitově je devadesát pět náhrobků. Na pětaosmdesáti jsou vytesána jména – česká, polská, ruská, maďarská, německá. Na deseti stojí jen: Neznámá.
V roce 1995 přijelo do Volar uctít památku spoluvězeňkyň čtyřiadvacet přeživších – třináct z Izraele, dvě z Kanady, sedm z USA, jedna ze Švédska, jedna z České republiky.
Nápis na památníku: *Je Vám lhostejné, Vy všichni, kteří jdete kolem? Pohleďte a vizte, má-li někdo takovou bolest, jaká byla způsobena mně.*
Volarský hřbitov obětí pochodu smrti je pravděpodobně jediný v Evropě, kde jsou jména obětí masového vraždění vytesána na jednotlivých náhrobcích.
**Zdroje:**
The Death March to Volary – Yad Vashem online exhibition
Dostupné z: https://wwv.yadvashem.org/yv/en/exhibitions/volary_death_march/index.asp
Helmbrechts concentration camp – Wikipedia
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Helmbrechts_concentration_camp
USHMM Collections: Volary death march documentation
Dostupné z: https://collections.ushmm.org/search/catalog/pa1085978
The Nazi Death Marches – National WWII Museum
Dostupné z: https://www.nationalww2museum.org/war/articles/nazi-death-marches
Válečný hřbitov Volary – Památkový katalog
Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/valecny-hrbitov-678790
Jaroslava Krejsová: Přes Volary přešla smrt. Pochod smrti očima pamětníků (Volary)
