Agent StB i chartista. Toman Brod přežil setkání s Mengelem, intuice mu zachránila život.

Je mu patnáct let. Matka čeká v jiném bloku. Bratr už odešel do pracovního tábora. Z rodinného tábora zbyli jen děti, staří lidé a matky. Šest měsíců karantény skončilo. Všichni vědí, co to znamená.

Ale pak se stalo něco nečekaného - jeden z chlapců prý přistoupil k Mengelemu a řekl: „Herr Lagerarzt, jsme tady skupina chlapců, kterým ještě není šestnáct, ale jsme silní a zdraví a jsme ochotni pracovat. Dejte nám šanci.“

Mengele ho nezastřelil na místě, jak by mohl, a místo toho uspořádal ještě jednu selekci mezi asi stem chlapců - možná potřebovali pracovní síly, možná to byl rozmar, nikdo neví proč.

Mengele ukazuje - tento ano, tento ne, tento do práce, tento do plynu - a Toman před ním defiluje, na svůj věk vysoký, ještě ne vyhublý a fyzicky zničený, takže působí dost dobře na to, aby mohl ještě pracovat.

Projde selekcí. Matka a desítky dalších dětí zamíří do plynových komor. Toman půjde do mužského tábora.

Považoval to za dobrodružství

Narodil se 18. ledna 1929 v Praze na Palackého nábřeží v dobře situované židovské rodině - otec byl velkoobchodník s obilím, matka v domácnosti, měli pětipokojový byt a Toman si na dětství pamatuje jako na krásné období.

Pak ale přišlo září 1938 a Mnichovská dohoda, která umožnila Hitlerovi anektovat třetinu Československa, a přesně v ten den, 29. září, zemřel Tomanův otec v nemocnici pod dohledem nejlepších lékařů - měl štěstí, říká dnes Toman, protože nemusel zažít, co přijde potom.

27. července 1942 nastupuje Toman s matkou a bratrem Hanušem do transportu AAu do Terezína a musí jít pěšky z Bohušovic, protože železnice do ghetta ještě není postavená, a táhnou s sebou zavazadla, která jim pak stejně odejmou jako trest za atentát na Heydricha.

„Bylo mi třináct let, považoval jsem to spíš za dobrodružství,“ vzpomíná dnes, protože chlapci v tom věku moc o budoucnosti nepřemýšlejí a Praha byla okupovaná a on tam už neměl žádné kamarády, takže Terezín mu připadal dokonce zajímavý.

V ghettu se děti snažily žít co nejpodobnějším životem tomu „tam venku“ - vydávaly časopis Bobr, hrály fotbal, dokonce měly vlastní dresy, a „na půl hodiny jsme zase byli kluci z první republiky, Sparťané nebo Slávisté“, takže přestože všude kolem umírali staří lidé v zoufalých podmínkách, děti si udržovaly iluzi normality.

Rodinný tábor a černý humor

V prosinci 1943 přijde deportační rozkaz a Toman s matkou a bratrem nastupují do transportu směr Osvětim. Je hrozná mrazivá noc, štěkot psů, esesáci s vlčáky, pruhovaní vězni s klacky křičící polsky. Pohled na vězně byl pro Tomana šok, protože v Terezíně nosili normální civilní šaty, měli normální vlasy, jen žlutou hvězdu, ale tady vidí ty pruhované postavy.

Odvezli je do Birkenau do takzvaného rodinného tábora, což je záhada, protože proč by hitlerovci dali pět tisíc židovských lidí do šestiměsíční karantény, aby je pak zavraždili, aniž by alespoň některé ponechali pro práci na válečném úsilí - je to iracionální a nedává to smysl, ale celá hitlerovská říše byla iracionální.

Toman se dostane do dětského bloku B2b a vězni používají černý humor, takže když se ptají, co jsou ty vysoké komíny, z nichž šlehá plamen a jde dým, řeknou jim: „Tam jsou pekárny, ty pečou výborný chleba,“ a teprve později se dozvídají, že to jsou plynové komory a spalují tam lidi, ale ani v osvětimském táboře si noví vězni nedovedou představit, že by se takhle mohli hubit a vraždit lidé.

„Za jeho zády jsem přeběhl“

Po Mengeleho selekci v červnu 1944 přemístí Tomana do mužského tábora a podmínky jsou horší, ale pořád to jde přežít, dokonce se občas dostane do kuchyně na loupání brambor, kde může nějaké brambory propašovat ven a sníst.

Jednoho dne v říjnu 1944, když zrovna loupe brambory s několika chlapci, najednou proběhne selekce a nějaký esesák, ne Mengele tentokrát, ukazuje doprava doleva, ale protože většině chlapců ukáže doprava a Tomanovi ukáže doleva, tak intuitivně za esesákovými zády přeběhne do skupiny napravo.

„Myslím, že jsem si tímto podvodem zachránil život,“ říká dnes, protože kluky odvezou do Gross-Rosenu a tam jsou sice ještě horší podmínky než v Osvětimi, ale alespoň přežívají, zatímco ti, co zůstali, se měli sice relativně v pohodě, ale z devadesáti jich nakonec přažilo pouze čtyřicet pět.

Gross-Rosen je v Kladsku, nedaleko Broumova, takže pouhých pár kilometrů od Československa, což v nich vyvolává obrovskou naději, ale ještě musí přežít hroznou zimu 1944/45 a Toman tam onemocní tyfem.

Vrátil se jako jediný

V květnu 1945 osvobodí tábor Rudá armáda a Toman se po několika týdnech léčení vrací do Prahy, kde ho čeká jejich dlouholetá kuchařka Anna Kopská, která ho doslova zachrání tím, že ho vykrmí zpět k životu, protože má tuberkulózu.

Je jediný z rodiny, kdo přežil - matka byla zavražděna v plynové komoře v červnu 1944, bratr Hanuš zemřel v pracovním táboře sedmnáctiletý.

Toman dokončí gymnázium, dostuduje historii na univerzitě a v roce 1948 vstoupí do KSČ, protože komunisté pro něj znamenají ty, kteří porazili Hitlera, a v roce 1955 dostane práci ve Vojenském historickém ústavu, kde začíná pracovat jako historik.

Pak přijde něco, o čem Toman na rozdíl od jiných otevřeně mluví a co nezapírá ani nezlehčuje - v letech 1959 až 1965 je registrován jako spolupracovník Státní bezpečnosti, což je součást jeho složitého poválečného osudu, o kterém říká: „Nebyl jsem udavač, jen jsem neměl dlouho sílu se tajné policii a totalitnímu aparátu vzepřít.“

Je to paradoxní - člověk, který přežil nacistické vyhlazovací tábory, se stává součástí aparátu jiné totalitní moci, ale tahle ambivalence patří k mnoha osudům těch, kteří věřili, že komunismus je odpověď na nacismus, a teprve postupně pochopili, že padli z deště pod okap.

Koncem šedesátých let se však Toman začne vzpírat - začne dělat nezávislý výzkum o československém odboji, což režim nesnáší, protože pravdivý výzkum odhaluje nepříjemné věci o vztazích se Sovětským svazem, a to ho stojí všechno.

Od komunisty k chartistovi

Koncem šedesátých let najde sílu vzepřít se totalitnímu režimu, je vyhozen ze zaměstnání i z KSČ a živí se jako čerpač vody a taxikář, což je pro vzdělaného historika bídná existence, ale nedá se nic dělat.

V roce 1977 podepíše Chartu 77 a stává se disidentem, člověkem, který se postavil systému, kterému kdysi věřil.

Po roce 1989 se vrátí k psaní historických esejů a knih a dnes, ve svých pětadevadesáti letech, je respektovaným českým historikem, autorem desítek knih o vojenských dějinách, československo-sovětských vztazích a holocaustu, a často dává přednášky studentům o svých zkušenostech.

Napsal vzpomínkovou knihu „Ještě že člověk neví, co ho čeká“, která perfektně vystihuje jeho životní filosofii.

Chlapci, kteří prošli Mengeleho selekcí v červnu 1944, si začali po válce říkat „Birkenau Boys“ a dodnes se pravidelně scházejí - je jich už jen pár, ale pořád se setkávají.

Toman Brod dnes žije v malém bytě plném knih v centru Prahy. Když vypráví o holocaustu studentům, říká: „Prošel jsem selekcí u Mengeleho a pak jsem v říjnu intuitivně přeběhl za zády esesáka na druhou stranu.“ Jsou to prostá fakta. Náhody. Okamžiky, které rozhodly mezi životem a smrtí.

Zdroje: