Alois Eliáš: generál, který otrávil kolaboranty. Chlebíčky, tyfus a oprátka

V dubnu 1939 stál Alois Eliáš u okna své pražské kanceláře a sledoval, jak venku pochodují němečtí vojáci. V ruce svíral dopis s nabídkou, která mu změnila život – měl se stát předsedou protektorátní vlády. „Vezmu-li to, oprátka mě nemine,“ svěřil se jednomu ze svých přátel. „Nevezmu-li to, dostanou to lumpové.“ Věděl, jaké má možnosti, a volba byla jasná. Raději riskoval vlastní život, než aby funkci přenechal českým nacistům a kolaborantům.

Generál Alois Eliáš měl za sebou pozoruhodnou kariéru. Legionář z Francie, veterán bitvy u Terronu, celý život sloužil první republice jako divizní generál a naposledy jako ministr dopravy. Teď měl řídit vládu, která nemá žádnou reálnou moc, vládu podřízenou Němcům. Pro mnohé to znamenalo stát se loutkou. Ale Eliáš od prvního dne začal hrát dvojí hru.

Od nástupu do funkce spolupracoval s domácím i zahraničním odbojem. Posílal tajné zprávy prezidentu Benešovi do Londýna, podílel se na vzniku vojenské odbojové organizace Obrana národa. Zpočátku byla spolupráce až nebezpečně otevřená – temperamentní velitel Obrany národa generál Josef Bílý chtěl s Eliášem komunikovat přímo, osobně, a jen nerad se spokojil s nutností používat spojky. Eliáš chodil po laně natažením nad propastí a dobře věděl, že gestapo proti němu sbírá důkazy. Ale dál pokračoval. Bylo to jediné, co mohl dělat.

V září 1941 situace vygradovala. Kolaborantští novináři, takzvaná sedmička vedoucích žurnalistů, začali požadovat osobní schůzku s ministerským předsedou. Byli to muži, kteří psali články podporující nacisty, kteří udávali své krajany, kteří aktivně pomáhali šířit teror. Karel Lažnovský, Vladimír Krychtálek, Emanuel Vajtauer, Jaroslav Křemen a další chtěli, aby Eliáš veřejně podpořil německou politiku a přidal se k jejich proněmecké kampani. Vyhrožovali, že když je nepřijme, půjdou přímo za prezidentem Háchou, který jejich tlaku pravděpodobně podlehne.

Eliáš nejprve odmítal. Nechtěl se s nimi vůbec setkávat, nechtěl se ve věci angažovat. Ale když zjistil, že novináři skutečně míří k Háchovi, svůj postoj změnil. Raději riskoval setkání sám, než aby vystavil prezidenta nátlaku. Svolal schůzku na 18. září. A začal připravovat plán.

Den před schůzkou vzal Eliáš pět obložených chlebíčků s pomazánkou a sardinkami, které připravila jeho manželka, a odnesl je do ordinace svého dlouholetého přítele, urologa Miloše Kliky. Klika už dříve s Eliášem uvažoval o odstranění K. H. Franka, krvavého psa protektorátu, a měl kontakty na bakteriology z Univerzity Karlovy. Pomocí injekční stříkačky opatrně vstříkl do každého chlebíčku bakterie tyfu a tuberkulózy. Do jednoho z nich přidal ještě něco speciálního – botulotoxin, takzvaný klobásový jed, s nímž ale ještě neměli příliš zkušeností.

Klika Eliáše poučil, jak s chlebíčky zacházet, aby se sám neinfikoval. Generál se vrátil do úřadu a pečlivě naplánoval, kdo z novinářů dostane otrávené pohoštění. Ne všichni měli být otráveni – jen ti nejnebezpečnější.

Schůzka 18. září proběhla přesně podle plánu. Novináři tlačili, Eliáš odolával jejich požadavkům. Jednání nepřineslo žádný výsledek – premiér se odmítl veřejně přidat na stranu Němců. Ale pohoštění bylo servírováno a některé chlebíčky zmizely. Nikdo z přítomných netušil, co právě snědl. O týden později měla proběhnout další schůzka, tentokrát přímo s prezidentem Háchou. K setkání ale nedošlo. Novinář Emanuel Vajtauer oznámil, že Karel Lažnovský, Jaroslav Křemen a Vladimír Krychtálek onemocněli a leží v nemocnici na Vinohradech.Čtvrtý novinář onemocněl také.

Testy odhalily tuberkulózu. Gestapo začalo případ vyšetřovat jako možný atentát. 10. října zemřel Karel Lažnovský, pitva potvrdila jako příčinu smrti tyfus. Ostatní otrávení se potýkali s dlouhodobými následky, ale přežili. Nacisté okamžitě tušili, že nešlo o náhodu.

27. září 1941 přijel do Prahy nový zastupující říšský protektor – Reinhard Heydrich, jedna z nejmocnějších postav třetí říše. Téhož dne byl Alois Eliáš odvolán z inspekční cesty a osobně zatčen v předpokoji Černínského paláce. Následovaly dlouhé a brutální výslechy v Petschkově paláci, během nichž musel být Eliáš ošetřován v SS lazaretu v Podolí. Jeho žena Jaroslava ho později viděla a vzpomínala: „Když mě uviděl, rozčilením zrudl, pak se na něm objevila smrtelná bledost. Byl na něho smutný pohled.“

Už 1. října se konal uzavřený proces v budově gestapa. „Cítíte se vinen?“ zeptal se soudce. „Částečně ano,“ odpověděl Eliáš. Později ale dodal slova, která vystihovala celou jeho situaci: „Musel jsem si vybrat mezi morálním imperativem humanity a zájmy Říše. Rozhodl jsem se poškodit Říši.“ Rozsudek zněl: trest smrti. Heydrich se snažil využít chlebíčkovou aféru k dalšímu zatížení Eliáše. Gestapo věc intenzivně vyšetřovalo, Eliáš byl na otravu novinářů opakovaně vyslýchán. Odmítal. Popíral. I přes brutální nátlak setrval u své verze – s otravou nemá nic společného. Zvláštní komise říšské kriminální policie, která případ v únoru 1942 přezkoumala, nedokázala prokázat přímé spojení mezi protektorátním premiérem a otrávených chlebíčky. Oficiálně byl Eliáš odsouzen za spolupráci s odbojem a vlastizradu, nikoli za vraždu.

Po intervenci prezidenta Háchy a žádosti o milost u Hitlera byla poprava odložena. Eliáš zůstal uvězněn na Pankráci jako jakési rukojmí za klid v protektorátu. Věděl, že jeho osud visí na vlásku, a přesto dokázal z vězení propašovat tajné vzkazy. V jednom z motáků své ženě napsal: „Zvítězíme!“

Osm měsíců čekal. Pak přišel 27. květen 1942 – atentát na Reinharda Heydricha. Protektorát zachvátila vlna brutálních represí. Každý den padaly hlavy, lidé byli masově popravováni. Lidice byly srovnány se zemí. 18. června zahynuli parašutisté v pravoslavném kostele svatého Cyrila a Metoděje.

Následující den, 19. června 1942, svítilo slunce. Téměř letní odpoledne, teplé, klidné. Krátce po páté odpoledne přijelo na Kobyliskou střelnici auto z Pankráce. Generál Alois Eliáš vystoupil v doprovodu ředitele věznice. Byl ten den jediný, koho měli popravit. Jiné dny se na střelnici vraždilo po desítkách, ale dnes čekali jen na něj.

Postavili ho před popravčí četu. Nabídli mu pásku přes oči. Odmítl. Chtěl se podívat přímo do hlavní zbraní, chtěl vidět tváře mužů, kteří ho měli zabít. Stál vzpřímeně, v uniformě, jako voják. Jako generál, který celý život sloužil. Nebyl to zrádce, nebyl to kolaborant. Byl to muž, který si vybral.

Výstřely proťaly tichý večer. Tělo padlo.

Bylo mu jednačtyřicet let. Zanechal manželku Jaroslavu, která na něj čekala doma a doufala v zázrak, který nepřišel. Zanechal zemi, kterou miloval a pro kterou položil život. A zanechal odkaz – stal se jediným předsedou vlády okupované země, kterého nacisté během druhé světové války popravili. Žádný jiný premiér v žádné jiné zemi pod německou okupací nebyl popraven. Jen Alois Eliáš.

Po popravě vydali nacisté urnu s Eliášovými ostatky jeho manželce Jaroslavě. Ta ji uchovávala doma. V roce 1981, krátce před svou smrtí, předala urnu přátelům – historikům Janě a Tomáši Pasákovým. Ti ji spolu s popelem paní Eliášové schovávali v kumbálku vedle kuchyně. Po válce totiž komunisté z generála Eliáše udělali kolaboranta a důstojný pohřeb byl nemyslitelný. Ani po listopadu 1989 se situace dlouho neměnila.

Teprve 7. května 2006, plných šedesát čtyři let po popravě, byl generál Alois Eliáš společně se svou manželkou Jaroslavou pohřben za státních poct v Národním památníku na Vítkově. Konečně dostal to, co mu patřilo.

Chlebíčková aféra zůstává dodnes kontroverzním tématem. Bylo to správné? Morální? Jeden kolaborantský novinář zemřel, další tři byli vážně nemocní. Ale generál Eliáš věděl, co volí. Volil smrt s čistým svědomím místo života v kolaboraci. „Zvítězíme,“ napsal své ženě z cely smrti. A měl pravdu.

Zdroje: