Článek
Každé ráno v srpnu 1942 vyjížděl od domu v Soukenické ulici firemní automobil Lucerna-filmu se čtyřmi herci. Sašou Rašilovem, Svatoplukem Benešem, Růženou Šlemrovou a Annou Letenskou. Nejezdil ale nejdřív do ateliéru.
Nejdřív zastavil u Petschkova paláce, kde se Letenská musela hlásit gestapu a kde směla pro svého uvězněného muže nechat balíček s vypraným prádlem. Kolegové zůstávali v autě a čekali. Když se vrátila, vůz zamířil do hostivařských ateliérů, kde se točila veselohra.
Pamětníci vzpomínali, že mezi záběry stávala zamyšlená za kulisami. Když na ni přišla řada, sebrala se a byla přesvědčivě komická. Po práci chodila každý den do kostela svatého Tadeáše modlit se za manžela.
Film se jmenoval Přijdu hned.
Dítě z kočovné společnosti
Narodila se 29. srpna 1904 v Nýřanech u Plzně jako Anna Svobodová, do herecké rodiny, kde byla jedním z šesti dětí. Otec byl herec a režisér, matka členkou kočovné společnosti a herečkami byly i dvě její sestry. S dětskými rolemi putovala s rodiči po štacích a odpozorovala si tak rub i líc hereckého povolání dřív, než se pro ně mohla rozhodnout.
V roce 1920, v šestnácti letech, dostala první angažmá v českobudějovickém divadle. Hrála v činohře, zpívala a tančila v operetě, a když dospěla, odešla na Moravu ke společnosti Otty Alferiho.
Ve stínu
Tam se poznala s operetním hercem Ludvíkem Hrdličkou a 23. ledna 1925 se za něj provdala. Hrdlička používal pseudonym Letenský, který vznikl tak, že šéf jedné venkovské operetní společnosti čítal obsazení plné Hrdličků, Holubů, Stehlíků a Vrán, prohlásil, že takovýhle ptačí spolek nepůjde, a když se dozvěděl, že je Ludvík z Prahy-Letné, rozhodl za něj. Anna si to jméno ponechala i po rozvodu a nakonec je má na pamětní desce.
Syn Jiří se manželům narodil v červenci 1926 v Českých Budějovicích. Následovala angažmá v Košicích, v Olomouci a v Bratislavě, přičemž Anna, i když byla velmi talentovaná, dlouho žila ve stínu populárnějšího manžela. Hospodářská krize pak příležitostí ubrala tak, že se pár přestěhoval natrvalo do Prahy, kde si Ludvík otevřel půjčovnu kostýmů a masek a dostal první filmové roličky, zatímco Anna nemohla najít trvalé angažmá.
Vztah to neustál. Rozvedeni byli 11. června 1940, zůstali ale přátelé, což se za dva roky ukáže jako podstatné.
Nána
V rozhlase si jí všiml režisér Miloslav Jareš a svěřil jí roli děvečky v dramatu Kříž u potoka. Skutečný debut ale přišel až ve veselohře Miroslava Cikána Milování zakázáno, ve scéně hudebního dýchánku, kde všichni předstírají, že na něco hrají — Letenská si vybrala harfu a udělala z toho výstup, který se pamatoval. Autoři scénáře si ho vypůjčili od Harpo Marxe z Noci v Opeře.
Ve filmu se prosazovala pomalu a v malých rolích hospodyň, služebných a domovnic. V roce 1940 jich stihla sedm a výraznější příležitost dostala jen v Babičce a v Čekankách. Dohromady hrála ve pětadvaceti českých filmech.
Na jevišti to bylo jiné. Od srpna 1939 byla členkou činohry Městského divadla na Královských Vinohradech a v roli Varvary v Ostrovského Bouři diváky ohromila. Kritici o ní začali mluvit jako o nástupkyni Marie Bečvářové, jiní ji přirovnávali k Marii Hübnerové. V lednu 1942 jí Kinorevue věnovala celostránkový článek. Bylo jí sedmatřicet a přicházela její doba.
Čaloun
Na jedné společenské akci poznala vysokého sympatického muže, inženýra Vladislava Čalouna. Byl to architekt, narozený v roce 1907 na Strakonicku, kterého v březnu 1939 vyhnali ze Slovenska fanatičtí přívrženci Hlinkovy strany a který v Praze pracoval jako prokurista německé dopravní společnosti. Vzali se 10. října 1941 a získali krásný byt v Soukenické ulici, kupovali starožitnosti a vedli život dobře situovaných lidí.
Osudnou se jim stala společná vlastnost, totiž neschopnost odepřít pomoc člověku v nouzi. Čaloun pomáhal pronásledovaným už na Slovensku a v Praze se zapojil do pomoci lidem odcházejícím do zahraničí; s dvaadvacetiletým Františkem Štěpánem se mu dařilo pašovat ve vlacích dokumenty a devizy. Po rozpuštění Sokola se dal k dispozici ilegální skupině Jindra.
Ze Sokola znal také MUDr. Břetislava Lyčku, karlínského lékaře, s nímž se manželé Čalounovi přátelili a názorově si rozuměli. Lyčka ošetřil po seskoku zraněného Josefa Gabčíka a odpoledne 27. května 1942 pak Jana Kubiše, kterému bomba hozená na Heydrichovo auto poranila horní část obličeje.
Jeden nocleh
Gestapo se manželům Lyčkovým dostalo na stopu po tom, co Karel Čurda vyzradil, co o parašutistech v Praze věděl. Lyčka se 14. července sešel s vedoucím skupiny Jindra Ladislavem Vaňkem, aby pro svou ženu Františku zajistil úkryt na Moravě.
Františka Lyčková opustila karlínský byt a kolem sedmé hodiny večerní zazvonila v Soukenické ulici. Požádala o nocleh a Anna Letenská ji neodmítla. Lyčka se u Čalounů zdržel asi dvě hodiny a pak odešel v doprovodu Čalouna přespat k jinému ilegalistovi, architektu Josefu Zemánkovi.
To je celý ten trestný čin. Jedna žena na jednu noc.
Plán jejího odjezdu na Moravu ale někdo gestapu vyzradil a Františku Lyčkovou zatkli 15. července ráno ve vestibulu Hlavního nádraží. Vladislava Čalouna zatkli 17. července přímo v jeho kanceláři v paláci Kotva. Gestapo ho krátce nato pustilo, aby pod skrytým dozorem posloužil jako volavka, a když pochopilo, že inženýr jen předstírá naivitu a klíčové věci zamlčuje, poslalo ho na zostřený výslech; 19. září 1942 převezli zmučeného Čalouna do terezínské věznice gestapa. Lyčka se 21. července ve sklepě v Ouběnicích u Votic zastřelil, aby ho nedostali živého.
Přijdu hned
Hned po manželově zatčení se svěřila režiséru Otakaru Vávrovi a vedoucímu produkce Oldřichu Papežovi, že je předvolána do Petschkova paláce a že se bojí, aby to neohrozilo práci celého štábu. Požádala Vávru, aby o tom soukromě informoval producenta Miloše Havla.
V Petschkově paláci s ní jednali překvapivě zdvořile. Úředník ji za přítomnosti tlumočníka Václava Václavíka ubezpečil, že jí nic nehrozí a že ať jede v klidu za svou prací. Havel se pokusil intervenovat u šéfa kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora Martina Wolfa, který mu dal jasně najevo, že je to marné a ať dá od všeho ruce pryč. Docílil jediného: Wolf obdržel z Berlína souhlas s dokončením Vávrova filmu.
Vinohradské divadlo se rozhodlo neriskovat a Letenskou okamžitě propustilo. Angažmá jí nabídla holešovická Uranie, kde ještě začala studovat roli Vojnarky. Domů se jí předčasně vrátil šestnáctiletý syn Jiří, student pražské konzervatoře, který přijel z prázdnin od babičky, aby matce pomáhal.
A tlumočník Václavík, který v Petschkově paláci pomáhal, komu mohl, se jí pokoušel zajistit doklady, s nimiž by se synem odjela z protektorátu.
Letenská váhala. Manžel byl ve vazbě a ona měla každé ráno u okénka nechávat balíček s prádlem.
Poslední záběr natočil kameraman Ferdinand Pečenka 2. září 1942. Herečka se odlíčila, převlékla a firemní auto ji odvezlo domů, naposledy.
Verdunkelungsgefahr
Následující den ráno se opět dostavila do Petschkova paláce a kriminální komisař Friedrich Müller ji zadržel. Výslech skončil ve čtyři odpoledne a odvezli ji na Pankrác, kde ji zapsali pod vězeňským číslem 110124 s uvedeným důvodem zatčení: nebezpečí matení stop. 5. září ji převezli do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín.
Odtud směla poslat jeden předtištěný korespondenční lístek, šest řádek, německy. Napsala ho na adresu svého prvního muže Ludvíka na Žižkov, protože ten se mohl starat o Jiřího. Ptala se, jak se synovi vede, a prosila o teplé prádlo, mýdlo, vitamíny a vlnu na pletení. Podepsala se Nána.
Odpověď nedostala, protože další dopisy i balíčky německá policie zadržovala. Do bytu v Soukenické, z něhož gestapo zabavilo veškeré zařízení včetně sbírky obrazů a starožitností, se nastěhovali Němci.
Devětadvacátého září
Pražský stanný soud vynesl 29. září 1942 nad celou skupinou rozsudek smrti. V nepřítomnosti odsouzených, bez možnosti jakékoli obhajoby. Nikdo jim to neřekl.
Po večerním apelu 21. října zůstaly ženy na dvoře Malé pevnosti a dozorkyně vyvolávala čísla. Každá vyvolaná musela proběhnout špalírem dozorců s dřevěnými holemi. Následujícího dne je dohola ostříhali, vykoupali a vrátili jim civilní šaty. V pátek 23. října ve čtyři ráno je vyhnaly dozorkyně na dvůr, kde velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckel dohlédl na to, aby si každá směla nechat jen halenku, sukni, kabát a boty.
V 8.30 se asi třísetčlenný zástup vydal pěšky na nádraží v Bohušovicích, ženy vpředu, muži vzadu, po stranách ozbrojení esesmani. Ve zvláštním vlaku číslo 206 o šesti osobních vagonech třetí třídy jelo sto pětatřicet žen a dívek. Přes Prahu, Benešov, České Budějovice a Kaplici do Lince. Kolem půlnoci vlak zastavil na potemnělém nádraží, kde na štítové stěně spíš cítili než viděli nápis Mauthausen.
Ordinace
V sobotu 24. října 1942 čekaly ženy v podzemní šatně třetího baráku, kterému se říkalo Bunkr, na to, co jim personál představil jako lékařskou prohlídku. Na stěnách visely informační plakáty o životě v táboře, z reproduktorů hrála hlasitá hudba a chování dozoru bylo tentokrát vlídné. Bylo to promyšlené: šlo o to, aby oběti do poslední chvíle nevěděly, co je čeká, protože panika by narušila časový harmonogram.
Ten harmonogram počítal s jedním člověkem za dvě minuty. V takzvané ordinaci sedělo za prostřeným stolem velení tábora včetně komandanta Franze Ziereise a hlavního lékaře Eduarda Krebsbacha, popíjeli kávu a alkohol a kouřili. Žena měla přistoupit k měřicímu zařízení, lékař jí posunul dřevěný kolíček na hlavu a druhý muž, skrytý za stěnou, vystřelil štěrbinou výškoměru tlumenou ránu do týla.
V 8.30 zemřela jako první oční lékařka Milada Frantová, která po atentátu ošetřila Kubišovo zraněné oko. V 9.42 devatenáctiletá Anna Maruščáková, jejíž jedinou vinou byl milostný dopis, o kterém se kladenské gestapo mylně domnívalo, že souvisí s atentátem a s Lidicemi. Přišly i mladičké sestry Jana Kubiše.
V 10.00 zemřela Františka Lyčková, ta žena, která v červenci zazvonila v Soukenické ulici a poprosila o nocleh.
O padesát šest minut později dozorce vyvolal jméno Anna Caloun. Odvedli ji v kovových poutech, postavila se k měřicímu zařízení a písař zaznamenal čas 10 hodin 56 minut. V mauthausenské knize zemřelých je pod číslem 1107 uvedeno, že protektorátní příslušnice Anna Čalounová byla toho dne zastřelena podle stanného práva.
Za jediný den zavraždili v Mauthausenu sto pětatřicet žen průměrného věku sedmatřiceti let, mezi nimiž bylo nejčastějším jménem Marie, a sto sedmadvacet českých chlapců a mužů. Dohromady dvě stě šedesát dva lidí.
Boží hod
Veselohra Přijdu hned měla premiéru v prosinci 1942 a lidé se v biografu dobře bavili. Jméno hlavní ženské představitelky se nesmělo objevit v tisku, protože její smrt byla tajnou říšskou záležitostí.
Vladislava Čalouna zavraždili v Mauthausenu 26. ledna 1943 při další hromadné exekuci, tentokrát v 16.45. Ženy z té skupiny zplynovali, muže zastřelili. Devět minut před ním zemřel architekt Josef Zemánek, u něhož Lyčka tehdy v červenci přespal.
Úmrtní list matky si Jiří vyzvedl 16. února 1943. Bylo mu šestnáct a policejní úředník do formuláře poznamenal, že byl předán bez závad. Podepisoval se ještě Hrdlička a studoval dramatický obor na pražské konzervatoři, kam nastoupil 2. září 1941. Absolutorium složil v červnu 1945. Že válku přežil, bylo dílem toho, že během studia pobýval střídavě u matky, u otce a nějakou dobu i v klášterní škole, takže nebyl v Soukenické ulici, když si tam gestapo přišlo pro nábytek a obrazy. Umělecké jméno své matky si ponechal, stal se režisérem Beskydského divadla a zemřel v roce 2004.
Co zbylo
Československý válečný kříž in memoriam za zásluhy v boji za osvobozování republiky dostala Anna Letenská hned po válce. 30. listopadu 1947 odhalili ve foyer prvního balkonu vinohradského divadla její bustu, v sousedství Františka Šuberta a Františka Langera, a jmenovali ji čestnou členkou. Ulice, která vede od Riegrových sadů k zadnímu traktu divadla a jmenovala se V Pštrosovce, nese od roku 1948 její jméno.
Její osud si pak vzal za námět Norbert Frýd v povídce Kat nepočká a podle ní natočil režisér František Filip v roce 1971 stejnojmenný film s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Ve filmu je herečka vězněna na Karlově náměstí, v budově trestního soudu, kterou za války využívalo i gestapo. Podle archivních záznamů byla na Pankráci a v Terezíně. Je to drobnost, ale ukazuje, jak rychle se i u pečlivě zdokumentovaného případu příběh začne vzdalovat spisu.
A 24. října 2021, přesně sedmdesát devět let po tom dopoledni v Mauthausenu, odhalili Anně Letenské bustu i v Nýřanech, před kulturním domem, z iniciativy Československé obce legionářské. Než ji odhalili, byla zahalená v padáku. Jednou ze dvou lidí, kteří ji odhalovali, byla její pravnučka Dobromila Darnadyová.
Ženě, jejíž jméno se v roce 1942 nesmělo objevit v novinách, protože její smrt byla tajnou říšskou záležitostí, ji tedy v roce 2021 odhalovala její pravnučka.
Motto, které si historik Jaroslav Čvančara dal ke studii o jejím životě, je věta jejího syna: „Obrať svou tvář k slunci – a stín dopadne za tebe!“
Anna Letenská otočila tvář ke dveřím, za kterými v sedm hodin večer stála žena, kterou znala a která potřebovala přespat.
Zdroje
ČVANČARA, Jaroslav: Z jeviště na popraviště. Příběh herečky Anny Čalounové-Letenské. Paměť a dějiny, 2009, č. 2, s. 101–115. (studie pracuje s materiály Národního archivu, Archivu bezpečnostních složek, tzv. Ohořelé knihy pankrácké věznice a mauthausenské knihy zemřelých) Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0902/101-115.pdf
ČVANČARA, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt II. Československý odboj a nacistická okupační moc 1941–1943. Praha: Laguna, 2003.
Letenská, Anna Česká divadelní encyklopedie (Institut umění — Divadelní ústav) Dostupné z: http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Letenská,_Anna
Jiří Letenský — biografie ČSFD.cz Dostupné z: https://www.csfd.cz/tvurce/36625-jiri-letensky/biografie/
Anna Letenská — naši rodáci (k odhalení busty 24. října 2021) Město Nýřany Dostupné z: https://www.nyrany.cz/seniori/mesto/o-meste/nasi-rodaci/anna-letenska/
Anna Letenská — osobnost Encyklopedie Prahy 2 Dostupné z: https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/630-anna-letenska
Anna Letenská, Divadlo na Vinohradech — pamětní deska Encyklopedie Prahy 2 Dostupné z: https://encyklopedie.praha2.cz/pametni-deska/219-anna-letenska-divadlo-na-vinohradech
Herečku zavraždili nacisté kvůli zapojení do odboje. Musela ale dotočit film Forum24 Dostupné z: https://www.forum24.cz/herecku-zavrazdili-naciste-kvuli-zapojeni-do-odboje-musela-ale-dotocit-film
Tragický konec herečky Anny Letenské Deník.cz Dostupné z: https://www.denik.cz/z_domova/anna-letenska-bretislav-lycka-jan-kubis-barrandov-filmove-studio-ateliery.html
Vzpomínka na Annu Letenskou a další oběti mauthausenských poprav Československá obec legionářská Dostupné z: https://www.csol.cz/z-cinnosti-csol/archiv/2022/vzpominka-na-annu-letenskou-a-dalsi-obeti-mauthausenskych-poprav/
Historie — Anna Letenská Bulletin Divadla na Vinohradech Dostupné z: https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2014-01/historie.html
VÁVRA, Otakar: Podivný život režiséra. Praha: Prostor, 1996, s. 120–121.
VÁVRA, Otakar: Zamyšlení režiséra. Praha: Panorama, 1982, s. 141–142.
