Článek
Antonín Kalina přiběhl z bloku 66 a udělal naprosto šílenou věc. Postavil se před velitele SS a německy zakřičel: „Block 66, zurück ins Kleine Lager!“ Blok 66, zpět do malého tábora!
Velitel nechápavě zíral na politického vězně, který mu vydal tak smělý rozkaz. Kalina ho přesvědčoval, že děti z bloku 66 musejí jít až jako poslední, spolu s nemocnými. Tohle si vymyslel na místě. Nikdo mu nic neslíbil. Ale říkal to s takovou autoritou, že velitel zaváhal.
„Tak si děcka vem, a běž s nimi ke všem čertům,“ řekl nakonec.
Kalina vzal děti zpátky do bloku. O dva dny později, jedenáctého dubna 1945, američtí vojáci osvobodili Buchenwald a našli tam devět set čtyři živých židovských chlapců.
Kluk z Kočičiny
Narodil se 17. února 1902 v Třebíči, v nejchudší čtvrti zvané Kočičina. Byl druhé z dvanácti dětí v rodině obuvníka, kde peníze byly vždycky problém a jídla málokdy dost. Vyučil se obuvníkem jako jeho otec, ale velmi brzy zjistil, že svět není spravedlivý k chudým lidem.
V sedmnácti letech vstoupil do Dělnické tělocvičné jednoty, v jedenadvaceti do komunistické strany. Organizoval demonstrace, bil se na ulicích za práva dělníků a několikrát se kvůli politické činnosti ocitl ve vězení. V roce 1925 se oženil s Karolínou Dítětovou a narodila se jim dcera Blanka.
Nebyl žádný svatoušek, jak později vzpomínali ti, kdo ho znali. Měl problémy ve škole, potíže se zákonem, několikrát stanul před soudem. Byl to bouřlivák, rebel, někdo, kdo se nikdy nesmířil s tím, co považoval za nespravedlnost.
V roce 1939, hned po německé okupaci, ho zatkli v takzvané akci Mříže, při níž gestapo systematicky zatýkalo komunisty podle seznamů převzatých od českého četnictva. Odvezli ho do koncentračního tábora Dachau a později do Buchenwaldu. V jeho průvodních dokumentech bylo napsáno: „Návrat nežádoucí.“ To znamenalo, že mohl zemřít kdykoliv a za jakýchkoliv okolností, aniž by se někdo ptal.
Kinderblock 66
Od konce roku 1944 začaly do Buchenwaldu proudit pochody smrti z likvidovaných táborů na východě, z Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů. Němci před postupující frontou evakuovali tábory a hnali vězně na západ. Do Buchenwaldu za poslední měsíce války přišlo na sto tisíc lidí. Mezi nimi byly tisíce dětí.
Antonín Kalina, který měl v táboře díky dlouhému věznění určitou autoritu a uměl výborně německy, si všiml, že mezi zdecimovanými lidmi přicházejícími z pochodů smrti jsou vždycky desítky dětí. Jako zkušený vězeň věděl, že v běžných blocích nemají šanci na přežití.
S pomocí tajné komunistické odbojové organizace, která v táboře fungovala, vylobboval vytvoření speciálního dětského bloku. Nebylo to jednoduché – někteří představitelé podzemí byli proti, báli se, že to přitáhne pozornost SS. Ale Kalina byl neústupný.
Stal se „starším“ bloku číslo 66, kterému se brzy začalo říkat Kinderblock. Začal soustřeďovat děti z různých bloků. „Vždy když jsem potkal malou, rozedranou, hladovou a vychrtlou dětskou postavičku, zapsal jsem si její číslo a nechal přeložit k sobě,“ vzpomínal později.
V bloku 66 byly děti od tří do osmnácti let. Podle Kaliny jich bylo až třináct set, většinou židovských, asi sto romských. Historici později spočítali nejméně devět set.
Finty, které zachraňovaly život
Kalina věděl, že nejdůležitější je udržet děti v táboře a zabránit jejich odeslání do transportů, které znamenaly smrt. Proto volil různé finty.
Blok 66 nechal označit jako karanténní oblast pro nakažlivé nemoci, zejména tyfus, kterého se esesáci báli. Němci tam pak chodili jen neradi. Když přišli z velitelství SS s požadavkem na transport židovských vězňů, Kalina jim říkal: „Tady žádní Židé nejsou, ty jsme dávno odeslali. Pojďte se podívat na seznam.“ A ukazoval falešné dokumenty.
Falšoval evidenci, zaměňoval jména mrtvých za živé. V roce 1944 na podzim byla vybombardována centrální kartotéka tábora, což mu pomohlo – v chaosu bylo snazší manipulovat se záznamy.
Zjistil, kde jsou skladovány balíčky Červeného kříže určené pro vězně, které SS většinou rozkradlo. V noci skladiště vyloupili. Kalina věděl, že v balíčcích dole vpravo byly cigarety, a to bylo v táboře platidlo. Vzali žiletku, opatrně vyřízli roh balíčku, vytáhli cigarety a vrátili balíček zpátky. Za cigarety pak kupovali jídlo pro děti.
Kalinovi se podařilo zajišťovat pro chlapce kvalitnější přikrývky a občas příděl jídla navíc. Rozšiřoval jim obzory vyprávěním příběhů a písněmi, učil je matematiku a dějepis. Snažil se udržet nejen jejich těla, ale i ducha.
Jeho nejbližší spolupracovník byl Jindřich Flusser, pražský lékař, který mu dělal písaře a pomáhal s falšováním dokumentů.
Přešívání hvězd
Když se na jaře 1945 blížila fronta, bylo jasné, že Němci budou chtít tábor evakuovat. V dubnu začali SS vyháněti vězně z bloků na evakuační transporty – pochody smrti, ze kterých málokdo přežil.
Kalina nechal všem židovským dětem přešít žluté hvězdy, které je označovaly jako Židy. V dokumentech jim změnil jména na nežidovská a všem nařídil, že za žádnou cenu nesmějí prozradit židovskou příslušnost. Papírově z nich udělal křesťany, árijce.
Když se ho ptali, jestli mu stojí za to takhle riskovat, že už válka končí a stačí to přežít, odpovídal: „Já už mám život za sebou. Bylo mi čtyřicet tři let, už jsem starý pán. Ale ty děcka musí přežít.“
Poslední dny
Devátého dubna 1945 přišla komanda SS pro děti z Kinderblocku. Chlapce odvedli k bráně a začali je řadit do pětistupů na pochod smrti. Zbývaly minuty.
Kalina nebyl v bloku, když pro děti přišli. Když se to dozvěděl, udělal něco naprosto zoufalého. Přiběhl k bráně a zakřičel na velitele SS: „Block 66, zurück ins Kleine Lager!“
Tvrdil, že velitel mu slíbil, že děti půjdou až poslední, po jiném bloku. Nic takového se nestalo, vymyslel si to na místě. Ale říkal to s takovou autoritou, tak sebejistě, že to zabralo. Výhodou českých vězňů bylo, že uměli perfektně německy a dokázali s esesáky jednat jako rovný s rovným.
„Tak si děcka vem, a běž s nimi ke všem čertům,“ řekl velitel nakonec.
Kalina vzal děti zpátky do bloku 66. Toho dne odešel z Buchenwaldu skoro celý malý tábor, ale jeho děti zůstaly.
Jedenáctý duben
O dva dny později, jedenáctého dubna 1945, osvobodili Buchenwald američtí vojáci. V táboře našli devět set čtyři živých židovských a romských chlapců z bloku 66.
Mezi zachráněnými dětmi byl novinář Elie Wiesel, který později dostal Nobelovu cenu za mír. Byl tam spisovatel Imre Kertész, budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu. Byl tam fyzik Felix Jiri Weinberg. Byli tam chlapci z celé Evropy, kteří díky Antonínu Kalinovi přežili a mohli si po válce vystavět nový život.
Odborné pesimistické předpovědi o těžkém poškození duševního zdraví se nenaplnily. Velká většina dětí dokázala založit rodinu a žít plnohodnotný život. Někteří z nich vynikli ve svých oborech a stali se světově uznávanými osobnostmi.
Zapomenutý hrdina
Po válce se Antonín Kalina vrátil do Československa. Krátce působil jako soudce z lidu při Mimořádném lidovém soudu v Jihlavě, pak se přestěhoval do Prahy, kde pracoval na ministerstvu lehkého průmyslu. Oženil se podruhé, tentokrát s vdovou po kamarádovi z koncentráku.
Nikomu se o svých skutcích nikdy nesvěřil. Jeho vnuk později řekl: „Nikdy se o tom nezmínil, nikdy. Jestli to pro něj byla samozřejmost…“
Kalina zřejmě ani nevěděl, že mezi dětmi, které zachránil, vyrostli nositelé Nobelovy ceny. Nechlubil se tím, co udělal. Možná si ani neuvědomoval dosah svých činů. Říkal, že to byla jeho povinnost, protože viděl děti, které jsou v ohrožení.
Zemřel 26. listopadu 1990 v Praze ve věku osmdesáti osmi let. Je pohřbený na Olšanských hřbitovech v jednoduchém hrobě spolu s manželkou. Za jeho života se mu nedostalo žádného uznání.
Děti si vzpomněly
V roce 1988, dva roky před Kalinovou smrtí, se díky iniciativě jeho přítele Jindřicha Flussera dozvěděly o jeho příběhu dvě americké reportérky a udělaly s ním rozhovor. Ale teprve počátkem 21. století se ozvali „jeho chlapci“ – muži rozesetí po celém světě, kteří mu vděčili za život.
Několik přeživších, v té době již osmdesátiletých mužů, spolu s americkým historikem Kennethem Waltzerem zahájilo proces, aby byl Kalina uznán Spravedlivým mezi národy. Natočili dokumentární film Kinderblock 66: Návrat do Buchenwaldu, který konečně svět seznámil s příběhem třebíčského obuvníka.
Třetího července 2012, dvaadvacet let po Kalinově smrti a šedesát sedm let od konce holocaustu, udělil památník Jad vašem Antonínu Kalinovi in memoriam titul Spravedlivý mezi národy. Slavnostní ceremonie se konala v Praze za přítomnosti tří přeživších „Kalinových dětí“. V roce 2014 mu český prezident udělil in memoriam medaili Za zásluhy o stát.
Těžší než Schindler
Publicista Stanislav Motl, který napsal knihu Děti Antonína Kaliny, říká: „Právem obdivujeme světově proslulé zachránce Židů, jakými byli Oskar Schindler či Nicholas Winton. Kalina však záchranu dětí organizoval v situaci, kdy šlo jemu samotnému každý den o život.“
Schindler zaměstnával Židy ve své továrně a tím je chránil před deportací. Winton vyvážel židovské děti do Británie a sháněl jim tam rodiny. Oba dělali hrdinské věci, ale oba byli relativně v bezpečí.
Kalina byl sám politický vězeň v koncentračním táboře s poznámkou „návrat nežádoucí“ v dokumentech. Každý den hleděl smrti do očí. Mohl být kdykoliv zabit za nejmenší přestupek. A přesto riskoval život pro cizí děti.
Nicholas Winton zachránil 669 dětí a je světově známý. Oskar Schindler zachránil 1200 Židů a vznikl o něm slavný Spielbergův film. Antonín Kalina zachránil přes devět set dětí v ještě těžších podmínkách, ale v Česku ho dlouho skoro nikdo neznal.
„Vůbec jsem nechápal, že se o tomto člověku, v Izraeli tolik uctívaném, u nás vůbec neví,“ řekl Motl. „Tím, že to je Čech, a tím, že není ze zahraničí, tak se o něm tak moc nemluví. Je to trošku součást naší národní povahy, že doma není nikdo prorokem.“
Devět set čtyři
Ve Spojených státech a v Izraeli je Antonín Kalina ctěný jako jeden z největších hrdinů holocaustu. V Třebíči má od roku 2017 pamětní síň v židovské čtvrti. Na hřbitově je pamětní deska. Vznikly o něm dokumenty a knihy.
Ale pořád je to málo pro muže, který v pekle koncentračního tábora dokázal uchránit před smrtí devět set čtyři dětí. Který každý den riskoval vlastní život, protože věřil, že ty děti musí přežít. Který to dělal ne pro slávu, ne pro uznání, ale protože to považoval za svou povinnost.
Ten bouřlivák z chudé třebíčské čtvrti Kočičina, komunista s problémy se zákonem, obuvnický dělník, který se nikdy nesmířil s nespravedlností, dal stovkám dětí to nejcennější – budoucnost.
„Já už mám život za sebou,“ říkal v Buchenwaldu. „Ale ty děcka musí přežít.“
A přežily. Devět set čtyři z nich.
Zdroje:
Antonín Kalina: www.antoninkalina.cz
Wikipedia: Antonín Kalina
Horácké noviny: Antonín Kalina a děti Buchenwaldu
