Článek
Najednou ze vzduchu rachot motorů. Řev letadla. Americký stíhač. Pilot vidí německý vojenský vlak a otevírá palbu. Střely dopadají na kolejiště. Trefují lokomotivu. Vagony se zastavují. Nacisté vyskakují ven a utíkají do příkopu. V chaosu všeho toho křiku a střelby jeden osmnáctiletý kluk z Prahy otevírá dveře vagonu a skáče ven. Za ním jeho kamarád Jiří Justis. Běží do lesa. Běží o život.
Arnošt Lustig právě utekl smrti.
Chlapec z Libně
Narodil se 21. prosince 1926 v pražské Libni. Otec Emil měl obchod se střižním zbožím. Matka Emílie se starala o domácnost. Lustig měl ještě starší sestru Hanu. Normální židovská rodina ze střední třídy, která žila v proletářské čtvrti a neměla moc peněz, ale bylo tam plno života a smíchu.
Arnošt chtěl být pilotem. Nebo soudcem. Chtěl rozhodovat o tom, co je spravedlivé. Chodil do měšťanky a měl kamarády a celý život před sebou. A pak přišel rok 1939 a norimberské zákony a vyloučení ze školy. Protože byl Žid. V patnácti se vyučil krejčím. Pracoval v ozdobnické dílně na výrobu kožených předmětů.
V listopadu 1942, když mu bylo šestnáct, přišel transport. Celá rodina. Otec, matka, sestra, on, všichni nastoupili do vlaku a jeli do Terezína.
Tři tábory
Terezín byl první. Ghetto, kde se umíralo hlady a tyfem, ale ještě to nebyly plynové komory. Ještě tam byla nějaká naděje. Arnošt tam potkal svého kamaráda Jiřího Justise. Drželi se u sebe. Jeden bez druhého by to nezvládli.
V roce 1944 přišel další transport. Auschwitz. Při selekci na rampě esesák ukazuje prstem doleva, doprava. Doleva znamená plyn. Doprava znamená práci. A možná přežití. Otec Emil šel doleva, měl brýle a vypadal staře. Zbytečná ústa ke krmení. Naposledy ho Arnošt viděl právě na té rampě.
Arnošt šel doprava. Vytetovali mu číslo na předloktí a stal se z něj vězeň, ne člověk. Něco k použití, dokud to má sílu pracovat. Když ne, plyn. V Osvětimi strávil několik týdnů. Týdny plné hladu, strachu a neustálého umírání kolem něj. Týdny, které se mu zdály, že trvají snad roky, desetiletí.
Pak přišel další transport. Buchenwald, respektive pobočný tábor Meuselwitz - muniční továrna. Dvanáct hodin práce denně. Hlad, zima, bitky. Smrt všude kolem. Ale pořád ještě žil. Pořád ještě držel Jiřího za ruku a Jiří držel jeho.
V dubnu 1945, když Spojenci postupovali a Němci ztráceli válku, přišel příkaz evakuovat tábor. Všechny vězně naložit do vlaků a odvézt do Dachau. Poslední zastávka před smrtí.
Skok do svobody
Ten vlak byl peklo. Osm set lidí natlačených v dobytčáckých vagonech. Žádná voda. Žádné jídlo. Lidé umírali vestoje, protože nebylo místo na to si sednout. Arnošt s Jiřím stáli u dveří vagonu a snažili se dýchat čerstvý vzduch, který prosakoval štěrbinami.
Když přišel útok amerického stíhače, bylo to jako zázrak i noční můra najednou. Střely dopadaly na vlak. Mohli všichni zemřít tady a teď. Ale v chaosu, kdy esesáci utíkali do bezpečí, se otevřela možnost. Arnošt vyrazil dveře vagonu. „Teď nebo nikdy,“ řekl Jiřímu.
Vyskočili. Dopadli na štěrk. Vstali a běželi. Za nimi křik. Možná střely. Nevěděli. Jen běželi do lesa, co nejrychleji dokázali na svých vyhladovělých nohách.
Byli na svobodě. Ale byli v Německu. Wehrmacht byl všude. Esesáci všude. Němečtí civilisté, kteří by je mohli udat. Kam jít? Komu věřit?
Cesta domů
Několik dní putovali lesem. Schovávali se přes den, chodili v noci. Kradli jídlo z polí, vodu pili z potoků. Jednou je uviděl německý sedlák, zastavili se a vyčkávali, jestli bude křičet, jestli zavolá policii. Sedlák se na ně dlouho díval. Pak ukázal směrem na západ. „Tam jsou Američané,“ řekl a šel pryč.
Šli na západ. A pak se nějak dostali do Prahy. Nikdy to pořádně nevyprávěl, jak přesně. Možná protože to bylo příliš bolestivé. Možná protože to ani sám pořádně nevěděl. Byl to chaos, útěk, strach a zázrak najednou.
V Praze se ukrýval až do května. A pak přišlo Pražské povstání. Konečně mohl bojovat! Konečně mohl střílel na ty, kteří mu vzali otce, dětství, všechno. Na barikádách s puškou v ruce se cítil poprvé od roku 1942 jako člověk.
5. května 1945 byla Praha osvobozena. Arnošt šel na nádraží a tam čekal. A najednou je tam uviděl - matku Emílii a sestru Hanu. Vracely se z Mauthausenu. Objímali se a plakali. Ze všech čtyř přežili tři. Otce už nikdy neuvidí.
Ten, kdo přežil
Po válce studoval žurnalistiku. Pracoval v rozhlase. Oženil se s Věrou Weislitzovou, která také přežila Terezín. Měli dvě děti. Žili normální, klidný život. Přesto ho něco trápilo.
„Zjistil jsem, že mi lidé nevěří,“ řekl jednou v rozhovoru. „Zlo je nesdělitelné a nepochopitelné. Pokud to chci někomu sdělit, musím to napsat.“
A tak psal. V roce 1957 vyšla jeho první kniha Noc a naděje. Sbírka povídek o holokaustu. Pak Démanty noci. Dita Saxová. Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. Psal o dětech, které přežily, ale ztratily dětství. O ženách, které ztratily vše a musely žít dál. O lidech, kteří zachovali lidskost tam, kde už neměla být žádná lidskost.
Povídku Tma nemá stín napsal o svém útěku z vlaku. Film podle ní natočil Jan Němec. Stal se klasikou československé nové vlny. Lustig tím svým útěkem nejen zachránil sám sebe. Dal nám všem svědectví. Ukázal nám, co to znamená být člověkem tam, kde by člověk už neměl existovat.
V roce 1968, když přišly sovětské tanky, emigroval. Žil v Jugoslávii, Izraeli, a nakonec v USA. Učil na univerzitě ve Washingtonu. Po roce 1989 se vrátil do Prahy a Václav Havel mu dal byt na Pražském hradě.
Z patnácti tisíc jich přežilo sto
Z patnácti tisíc dětí z transportů, ve kterých byl Arnošt Lustig, se jich vrátilo necelých sto. Byl jedním z těch sto. A s tím musel žít celý život.
„Každý, kdo přežil Osvětim, přežil jenom proto, že místo něho zabili někoho jiného,“ říkal. Ten pocit viny z přežití ho provázel až do smrti. Proto psal. Proto vyprávěl. Proto učil. Aby ti, kteří nepřežili, nebyli zapomenuti.
Když mu bylo osmdesát, dostal rakovinu krve. Bojoval s ní pět let. „Byl to optimista,“ řekla jeho dcera Eva. „Miloval život. Miloval krásné ženy. Miloval smích. I když poznal nejhorší, co člověk může poznat.“ Nebo snad právě proto?
Zemřel 26. února 2011 v Praze. Bylo mu čtyřiaosmdesát let. Napsal přes padesát knih, dostal desítky ocenění. Ale až do konce nevěřil, že je dobrý spisovatel. „To se ukáže za padesát let,“ říkal.
Ten osmnáctiletý kluk, který vyskočil z vlaku smrti mezi Klingenthalem a Kraslicemi, nám dal víc než jen knihy. Dal nám svědectví. Dal nám naději. Ukázal nám, že i v nejčernější tmě může člověk zůstat člověkem.
A ukázal nám, že někdy stačí jeden skok. Jeden okamžik odvahy. A celý život se může změnit.
Zdroje:
Wikipedia: Arnošt Lustig
Centrum studií genocid Terezín: Před deseti lety odešel Arnošt Lustig
Radio Prague International: Arnošt Lustig: remembering a great Czech writer
Paměť národa: Nevěřili mu Osvětim. I proto o ní psal
Židovská obec Brno: Arnošt Lustig
Hospodářské noviny: Zemřel spisovatel Arnošt Lustig
