Básník, který předpověděl vlastní smrt. Jiřího Ortena zabila německá sanitka

Jiří Ohrenstein, Karel Jílek, Jiří Jakub a Jiří Orten – čtyři jména a přece jen jeden muž, mladý židovský básník, jehož život byl stejně smutný jako jeho básně a smrt, o které tak často psal, ho dohnala právě v momentě, kdy dovršil dvaadvacátého roku svého života.

Narodil se 30. srpna 1919 v Kutné Hoře v bytě číslo 3 pseudogotického domu v Kollárově ulici, kde jeho rodiče Eduard a Berta Ohrensteinovi, rozená Rosenzweigová, vlastnili malý obchod se střižním a galanterním zbožím. Měl dva bratry – staršího Ottokara, kterému později všichni říkali Ota, a mladšího Zdeňka, narozeného v roce 1929, když bylo Jiřímu devět let.

Už ve svých devíti letech sepsal pár příběhů, které podepsal pseudonymem Jiří Zručský podle rodné obce svého dědečka Jakuba Ohrensteina ze Zruče, a věnoval je matce. Jak vznikl jeho pozdější pseudonym Orten, pod nímž je znám dodnes, nelze v jeho díle ani v dopisech vystopovat – snad jen prostě vybral pět zvučných písmen ze svého příjmení.

Jiří navštěvoval základní školu v Kutné Hoře, v letech 1930 až 1932 studoval na kutnohorské reálce, ale pak propadl z matematiky, což prý byla „rodinná nemoc“. Přešel na kolínskou reálku, kterou dokončil v roce 1936, a toužil se stát hercem, ale pragmatický strýc, který po smrti otce převzal otěže v rodině, vedl Ortena i jeho dva bratry ke studiu praktických věcí, což vyvolalo v rodině velkou bouři.

Nakonec Jiří v roce 1936 z Kutné Hory odešel, nejprve na jazykovou školu do Prahy, kde pracoval jako archivář v karlínské firmě Crediton, aby se uživil, a pak se konečně dostal na vysněnou dramatickou konzervatoř, kde už studoval jeho starší bratr Ota. Absolvoval tři ročníky a účastnil se recitačních večerů a vystoupení studentského Divadla mladých, které našlo scénu v Umělecké besedě, kde mu uvedli například dramatizaci Jammesova Anýzového jablka a kde si jako herec zahrál v Nezvalově Podivuhodném kouzelníkovi, v jevištní úpravě Horova Jana houslisty a v Apollinairových Prsech Tiresiových.

Jeho spolužačka Věra Bednářová vzpomínala, že neměl moc rád studentské šprýmaře a na všechno koukal s nadhledem, sympatií, ale vždycky v tom byla ironie a určitá odcizenost od ostatních.

V roce 1937 se poprvé setkal s Věrou Fingerovou, která se narodila v roce 1920 v Praze a studovala gymnázium s touhou stát se herečkou. Osudový vztah plný dramatických peripetií ale navázali až v roce 1938, a jejich bohatá vzájemná korespondence dokládá, že Věra Fingerová byla od počátku múzou a inspirací pro jeho tvorbu a v nejintenzivnější fázi Ortenova básnického díla a života mezi lety 1937 až 1941 pro něj skutečně byla jakýmsi bolestivým středobodem veškerého dění.

„Jirko, jsem Ti nevěrná a doufám, že mi to oplácíš,“ píše Věra hned v jednom z prvních listů a udává tak ničivý charakter jejich vztahu, který prochází mnoha temnotami, z nichž vede cesta jen do ještě větších hloubek, to vše rámováno mladičkým patosem obou pisatelů, jejich nejistotou a hypercitlivostí. Vzájemně se ničí, protože neumějí lépe, a ničí sami sebe, protože si vyčítají selhání.

Bolavým zážitkem pro oba byla reakce Věřiny rodiny na to, když vyšlo najevo, že je Orten židovského původu. Věřin strýc Jiřího Ortena z jejich domu skutečně vyhodil a Věra se pak v dopise omlouvala Ortenově mamince za své příbuzné, kteří s ním jednali jako s méněcenným člověkem.

V roce 1938 Věra otěhotněla, ale jelikož se mateřství bála a chtěla dokončit gymnázium, šla na potrat, zatímco Jiří odjel na krátký pobyt do Paříže. Vše se muselo udělat tajně a stálo to také dost peněz. Věra později řekla: „Myslela jsem si tehdy, že maturita je důležitější!“ Byla to velká kaňka na jejich vztahu, a byť se k sobě poté ještě vrátili, vztahová agónie pokračovala až do června roku 1941, kdy se Jiří Orten sblížil s Eliškou Kleinovou v rodině, u které bydlel, a Věra navázala vztah s divadelníkem Gustavem Schorschem.

V roce 1936 mu zemřel otec, a Jiří se tak společně se starším bratrem Otou stal oporou matce a malému bratrovi Zdeňkovi. Když pak na konci třicátých let, po Mnichovu a s hrozícím nebezpečím pro židovské obyvatelstvo, odešel bratr Ota do Anglie, zůstal Jiří sám a psal si s matkou dopisy: „Odumírám a čekám, až mě začnou zrazovat mí přátelé. Napiš mi prosím své názory o věci a co se děje u vás.“

Už v době studií, ale zejména po vyloučení z konzervatoře v roce 1940, publikoval literární tvorbu pod pseudonymy Karel Jílek, Václav Jílek a Jiří Jakub, protože pro svůj židovský původ nesměl vystupovat pod vlastním jménem. Uplatňoval se i na divadelní scéně, kde podílel se na přípravě recitačních večerů a studentského Divadla mladých a spolupracoval s časopisy Panoráma, Rozhledy, Kritický měsíčník a jinými, přičemž ve fašistickém tisku byl často napadán. Osm dní před jeho smrtí, 22. srpna 1941, bylo jeho pseudonymní psaní pranýřováno v antisemitském periodiku Arijský boj.

V halasovské edici První knížky v nakladatelství Václava Petra mu v roce 1939 vyšla pod jménem Karel Jílek prvotina Čítanka jaro, kde jednotlivé básně spolu vzájemně kontrastují a odráží se v nich láska a zároveň zrada, válka a naděje. Pod stejným jménem mu vyšla v roce 1940 i další sbírka veršů Cesta k mrazu, kde se začínají objevovat motivy z Bible a původní láskyplný vztah se mění na beznaděj s prvky osamělosti.

Pod jménem Jiří Jakub mu v roce 1941 vyšla rozsáhlá báseň Jeremiášův pláč a sbírka Ohnice, která se stala poslední knížkou, jejíhož uvedení se autor dožil a kterou věnoval památce svého zemřelého otce. Míchá se zde básníkovo soukromí s obdobím války, kterou prožíval jako Žid, a objevuje se zde také motiv předtuchy vlastní smrti.

V roce 1941 byl Protektorát Čechy a Morava velmi antisemitským místem, Židé byli šikanováni Norimberskými zákony, útlakem okupantů a často i domácího obyvatelstva, a v této tísnivé atmosféře pokračujících deportací do koncentračních táborů prožíval mladý židovský básník Jiří Orten vážnou krizi. Z rasových důvodů byl vyloučen z herecké konzervatoře, jejíž studium bylo jeho dětským snem, nesměl se stýkat s přáteli a byl odloučený od rodiny, a navíc se dramaticky rozešel se svojí životní láskou Věrou Fingerovou, kvůli níž předtím odmítl emigrovat a zachránit si život.

Musel často měnit místa pobytu, koncem jara a v letních měsících roku 1941 se v utajení podílel na sezónních pracích v Kralupech, Kunštátě, Ostravě a jinde, a externě spolupracoval prostřednictvím svého přítele Hanuše Bonna, činného v Židovské náboženské obci v Praze, s redakcí Židovských listů.

Pozoruhodným svědectvím o Ortenově životě jsou tři knihy jeho deníků – Modrá kniha, Žíhaná kniha a Červená kniha – do nichž si zaznamenával své postřehy, básně i výpisky z četby od 10. ledna 1938, přičemž poslední větu zapsal 29. srpna 1941, den před svým fatálním zraněním: „Žijeme ostatně jinde než mezi stromy, po nichž teče smůla…?“

V jeho prvních dvou sbírkách Čítanka jaro a Cesta k mrazu se vracel do dětství a k mateřské náruči jako ke zhmotnění prostoty a jistoty, ale do básní z následujícího období, ve skladbě Jeremiášův pláč a sbírce Ohnice, ho již naplno zasáhly pocity zmaru a nesmyslnosti lidské existence a dřívější melancholie se změnily v úzkostné prožívání absurdity. Ve vyhroceném pocitu osobního ohrožení Orten předvídal svůj osud.

Třicátého srpna 1941, v předvečer jeho dvaadvacátých narozenin, ho na Rašínově nábřeží v Praze zachytila rychle projíždějící německá sanitka a vlekla ho několik desítek metrů po dlažbě. Měl výron krve do mozku a krvácení do plic, a možná ho mohli zachránit, kdyby…

Nejdříve byl odvezen do Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí, jenže tam Židy neošetřovali, a tak byl za 40 korun převezen na zvláštní oddělení v Kateřinské ulici v pátém poschodí, kde bylo židovské oddělení. Tam se z bezvědomí nikdy neprobral.

Prvního září 1941 ve věku dvaadvaceti let Jiří Orten zemřel na následky těžkého zranění. Umírá, protože byl Žid. Je prvního září 1941. A týž den vydal zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nařízení přikazující Židům nosit žlutou hvězdu, a 24. listopadu 1941 odjel do Terezína první transport složený z 342 mladých židovských mužů, aby připravili Terezínské ghetto jako shromažďovací místo pro budoucí deportace do německých koncentračních a vyhlazovacích táborů. Jen z českých zemí odjelo v 82 transportech 74 000 mužů, žen a dětí, převážně židovského původu.

Viníci Ortenovy smrti nebyli nikdy potrestáni, protože Orten byl pro německé okupanty jen Žid.

Věra Fingerová po jeho smrti řekla: „Po jeho smrti jsem tak silně cítila, že přes smrt svého těla žije. A že žije i v mém srdci a v mých myšlenkách. A tenhle jeho život že potrvá až do mé vlastní smrti.“ Je tak zřejmé, že Jiří Orten z jejího života nikdy nezmizel. Zemřela v Praze v roce 1990, téměř padesát let po něm.

Matka Berta Ohrensteinová byla deportována do terezínského ghetta v červnu 1942, kde přežila válku, a po osvobození se vrátila do Kutné Hory. Starší bratr Ota Ornest, který emigroval do Anglie, se po válce vrátil a stal se známým divadelním režisérem, ředitelem a překladatelem, zemřel v roce 2002. Jeho syn Jiří Ornest se stal rovněž hercem a režisérem.

Mladší bratr Zdeněk Ornest přežil holocaust, ačkoliv byl od prosince 1940 umístěn v pražském židovském sirotčinci, odkud byl v říjnu 1942 deportován do terezínského ghetta, a odtud 19. října 1944 do Osvětimi, kde ho při selekci doktor Mengele poslal na smrt, ale podařilo se mu přeběhnout do fronty určené k přežití. Poté byl převezen do Kauferingu a nakonec do koncentračního tábora Dachau, kde se dočkal osvobození spojeneckými vojsky. Stal se známým hercem, kterého jsme mohli vidět třeba ve filmu Kamarád do deště či v legendárním seriálu Sanitka, ale zemřel v listopadu 1990 na vlakovém přejezdu v Dejvicích, když ho zachytil vlak, který ho doslova usmýkal. Otázkou ale zůstává, zda šlo o nehodu nebo pokus o sebevraždu, protože Zdeňka Ornesta dlouhodobě sužovaly deprese.

Sám Jiří Orten ještě před válkou uspořádal dvě sbírky Elegie a Scestí, ale ty mohly být vydány až po válce jeho bratry, kteří přijali příjmení Ornest. Po válce vyšel také soubor básní Dílo Jiřího Ortena, Deníky Jiřího Ortena a prozaická kniha Eta, Eta, žlutí ptáci.

Ačkoliv získal po smrti kultovní následování, komunisté ho později odmítli jako „degenerativní sra*ku“. Jeho dílo získalo obnovený zájem během Pražského jara, a nakonec ho Československo rehabilitovalo natolik, že v roce 1987 vytvořilo literární cenu pojmenovanou po něm – Cena Jiřího Ortena se od roku 1987 uděluje mladým autorům do třiceti let.

Od roku 1993 se v Kutné Hoře na památku Jiřího Ortena koná festival Ortenova Kutná Hora, kterého se účastní začínající poeté. V Kutné Hoře nese jeho jméno také Gymnázium Jiřího Ortena.

Díky své vytříbené rytmice, něžným veršům a v neposlední řadě také kvůli svému tragickému osudu se Jiří Orten brzy stal symbolem a ovlivnil řadu umělců po válce a hlavně v šedesátých letech.

Jak jednou řekl básník Josef Hiršal jeho bratru Otovi: „Musíte se s tím smířit, že máte v rodině génia.“