Bílá myš, která ztratila lásku. Jak Nancy Wake porazila gestapo za cenu manželova života

Ráno v květnu 1940 se Nancy Wake probudila ve své ložnici v luxusní vile na březích Středozemního moře nedaleko Marseille jako jedna z nejšťastnějších žen Evropy. Vedle ní spal Henri Fiocca, bohatý francouzský průmyslník, kterého si vzala po třech letech vášnivého románku. Ve svých osmadvaceti letech žila život, o jakém většina žen mohla jen snít – plný společenských večírků, šampaňského, šatů od světových návrhářů a nekonečné lásky muže, který ji zbožňoval. Nancy se narodila na Novém Zélandu a byla vychováváná v Austrálii, kde utekla z domova už v šestnácti, aby se stala zdravotní sestrou, později novinářkou. Konečně našla své místo na světě. Henri ji první večer, kdy se potkali v pařížském salonu, vyzval k tanci a už ji nikdy nepustil. Věděl, že si vzal ženu s bouřlivým temperamentem a nezávislou povahou, která neváhá říct pravdu do očí i Adolfu Hitlerovi, kterého jako novinářka v roce 1933 v Berlíně osobně zpovídala a jehož brutální antisemitismus jí vnukl odpor k nacismu na celý život.

Po německé invazi do Francie se jejich idylický život změnil v noční můru. Nancy nemohla jen tak sedět doma a věnovat se charitativním čajovým dýchánkům, zatímco kolem ní umírali nevinní lidé. Začala řídit sanitku pro zraněné vojáky, později se připojila k únikové síti kapitána Iana Garrowa, která pomáhala spojeneckým vojákům a židovským uprchlíkům dostat se do Španělska. Henri, který svou ženu miloval víc než vlastní bezpečnost, finančně podporoval všechny její aktivity, přestože věděl, že každý den riskují život. Jejich dům se stal jedním z tajných úkrytů pro lidi na útěku a Nancy se rychle stala expertem na převádění „balíků“ – jak nazývali uprchlíky – přes nebezpečné horské stezky Pyrenejí. Používala svůj půvab, inteligenci a francouzštinu naučenou od manžela k tomu, aby klamala hlídky. „Trochu pudru, trochu alkoholu cestou a prošla jsem jejich stanoviště, zamrkala jsem a řekla: ‚Nechcete mě prohledat?‘ Bože, co ze mě bylo za koketní mrchu,“ vzpomínala později.

Bílá myš v pasti

Do roku 1943 pomohla Nancy při útěku téměř dvěma tisícům lidí, ale gestapo konečně přišlo na stopu záhadné tmavovlasé ženě, která jim neustále unikala. Přezdívali jí „Bílá myš“ – škůdce, kterého se nedařilo odchytit. Vypsali na ni odměnu pět milionů franků, nejvyšší cenu za hlavu jakékoli ženy v okupované Evropě. Telefon v jejich domě začal podezřele cvakat, soused chytil muže, jak prohledává jejich poštovní schránku. Henri s Nancy věděli, že čas se krátí. Dohodli se na plánu: Nancy musí uprchnout okamžitě, Henri získá čas na uspořádání továrny a pak ji bude následovat. Nikdy se již znovu nespatřili. Nancy se pokusila uprchnout šestkrát, pokaždé byla zrazena nebo jí zkřížilo cestu počasí. Jednou byla zatčena v Toulouse, kde ji policie podezírala, že je prostitutka. Pat O'Leary, velitel únikové sítě, ji zachránil tím, že policii řekl, že je jeho milenka a snaží se skrýt nevěru před manželem.

Sedm měsíců mučení za lásku

Zatímco se Nancy konečně podařilo v červnu 1943 dostat přes Pyreneje do Španělska a odtud do Anglie, Henri zůstal v Marseille, kde pokračoval v odbojové činnosti. V březnu 1943 bylo zatčeno vedení únikové sítě a nacisté postupně rozkrývali všechny kontakty. Informace, kterou měl Pat O'Leary předat, se dostala k Henrimu prostřednictvím právě propuštěného vězně. Byl to však nacistický špión a celá věc byla past. Henri byl zatčen a odvlečen do mučírny gestapa. Sedm dlouhých měsíců vydržel nejhorší tortury, které německá tajná policie znala, ale ani jednou neprozradil, kde se jeho milovaná žena ukrývá. Gestapo dokonce kontaktovalo Henriho rodiče s nabídkou: pokud prozradí, kde je Bílá myš, Henri bude propuštěn. Bylo to cynické vydírání - rodina netušila, kde se Nancy ukrývá, protože byla již v utajení v Anglii, a navíc by Henri pravděpodobně nebyl propuštěn ani kdyby něco věděli. V říjnu 1943, po sedmi měsících nelidského zacházení, byl Henri Fiocca postaven ke zdi a zastřelen. Zemřel s jménem své lásky na rtech, aniž by své mučitele poctil jediným slovem.

Anděl pomsty z nebe

Nancy se o Henriho osudu nedozvěděla nic až do konce války. V Londýně se přihlásila k výcviku u Special Operations Executive, přestože ji nejdříve odmítli francouzští velitelé i britská tajná služba. Nakonec ji přijal Maurice Buckmaster, šéf francouzské sekce SOE, který rozpoznal její hodnotu. Nancy se učila zabíjet tiše, vyrábět výbušniny, skákat padákem, střílet ze všech typů zbraní a rozluštit kódy. Stěžovala si na ranní běhy, občas se opila a jednou byla dokonce vyloučena z kurzu, ale nakonec výcvik dokončila. V dubnu 1944 byla vypuštěna padákem zpět do Francie s krycím jménem „Hélène“ a úkolem zorganizovat partyzánské skupiny v oblasti Auvergne. Když se jí padák zamotal do stromu, místní velitel Henri Tardivat jí galantně řekl: „Doufám, že všechny stromy ve Francii ponesou letos tak krásné ovoce.“ Nancy odpověděla: „Přestaň s těmi francouzskými kecy a dostať mě z toho stromu!“

Velitelka sedmi tisíc hrdinů

Pod vedením Nancy se partyzánské skupiny v Auvergne proměnily v disciplinovanou armádu sedmi tisíc bojovníků, kteří způsobili Němcům více škod než odboj v jakémkoli jiném francouzském departementu. Nancy organizovala shození zbraní a peněz z letadel, koordinovala útoky na německé konvoje, vedla osobně přepady na továrny a ústředí gestapa v Montluçonu. Když se ztratily rádiové kódy, naskočila na kolo a za 72 hodin najela 500 kilometrů tam a zpět, aby získala náhradní šifry. Její muži ji zbožňovali a báli se jí zároveň. Když objevili mezi sebou německou špiónku, Nancy osobně nařídila její popravu. Během jedné akce na zbrojovku údajně zabila německého strážce úderem do krku, když hrozilo, že spustí poplach. „Celkem mě překvapilo, že to zabralo,“ komentovala později chladnokrevně tento čin, jehož pravdivost historici dodnes diskutují.

Vítězství s hořkým příchutí

V červnu 1944, těsně před vyloděním v Normandii, se 22 tisíc německých vojáků pokusilo zlikvidovat Nancy a její partyzány. Během tří dnů bojů zabili její muži 1400 Němců a ztratili jen sto vlastních lidí. Po vylodění spojenců se fronta postupně přibližovala a v září 1944 byla její oblast osvobozena. Válka pro ni skončila, ale nejhorší část teprve přicházela. Vrátila se do Marseille. V hotelové recepci se jí pracovnice zeptala, jaké má plány. „Vracím se domů k Henrimu,“ odpověděla Nancy. Žena zděšeně vykřikla: „Ale Nancy, copak nevíš? Vždyť je mrtvý!“ Teprve pak se Nancy dozvěděla celou pravdu o Henriho sedmiměsíčním martyriu, o tom, jak ani pod nejkrutějšími mučeními neprozradil, kde je.

Vina, která neutichne

Nancy se nikdy nevzpamatovala ze zjištění, že Henri zemřel kvůli její odbojové činnosti. Celý zbytek života ji pronásledovala vina, že kdyby nebyla tak neústupná v boji proti nacistům, její manžel by možná přežil. Věděla, že Henri by nikdy nechtěl, aby se kvůli němu vzdala boje za svobodu, ale logika nemohla umlčet city. V Marseille našla jejich dům vyprázdněný – gestapo si vzalo veškerý nábytek a cennosti. Přislíbené reparace ve výši pěti milionů franků se smrskly na směšných sedmdesát liber. Po válce se Nancy pokusila o politickou kariéru v Austrálii, ale neúspěšně. V roce 1957 si vzala bývalého pilota RAF Johna Forwarda a žili klidný život až do jeho smrti v roce 1997. Pak Nancy prodala všechny své válečné vyznamenání s komentářem: „Není důvod si je nechávat, pravděpodobně skončím v pekle a tam se roztaví.“

Posledních čtrnáct let ve vzpomínkách

V roce 2001 se Nancy natrvalo přestěhovala do Londýna, kde žila v hotelu Stafford v St James's Place – bývalém klubu britských a amerických důstojníků za války. Každé ráno ji bylo možné najít v hotelové kavárně s prvním ginem a tonikem dne, jak vyprávěla své válečné příběhy všem, kdo chtěli poslouchat. Hotel ji přivítal s otevřenou náručí a dokonce jí zde uspořádali devadesáté narozeniny. Zemřela 7. srpna 2011 ve věku 98 let v nemocnici v Kingstonu. Její přání bylo jasné: „Až zemřu, chci, aby můj popel byl rozprášen nad kopci, kde jsem bojovala s odvážnými muži.“ Její popel byl rozptýlen v lesích kolem Château de Fragne nedaleko Montluçonu, který sloužil jako její ústředí v roce 1944.

Láska silnější než smrt

Nancy Wake byla nejodvážnější ženou své generace, ale také nejzranitelnější. Zabila více nepřátel než kdokoli z jejich řad, zachránila tisíce životů, dostala více vojenských vyznamenání než jakákoli jiná žena druhé světové války. Ale nikdy se nevzpamatovala ze ztráty muže, který ji miloval tak silně, že raději zemřel, než by ji prozradil. Henri Fiocca se stal její věčnou láskou i věčnou bolestí. Jeho smrt jí dala sílu stát se legendou, ale zároveň ji na 68 let odsoudila k životu s vědomím, že její největší vítězství přišlo za cenu největší osobní ztráty. Bílá myš nakonec zvítězila nad všemi pastmi, které jí nastražili nacisté. Ale past vlastní lásky ji držela až do posledního dechu.

Zdroje:

• The National Archives. Nancy Wake. Dostupné z: https://www.nationalarchives.gov.uk/explore-the-collection/stories/nancy-wake/

• Australian War Memorial. Nancy Grace Augusta Wake. Dostupné z: https://www.awm.gov.au/collection/P332

• National Archives of Australia. Second World War heroine Nancy Wake. Dostupné z: https://www.naa.gov.au/students-and-teachers/student-research-portal/learning-resource-themes/government-and-democracy/activism/second-world-war-heroine-nancy-wake

• WW2 Escape Lines Memorial Society. Nancy Wake. Dostupné z: https://ww2escapelines.co.uk/research/articles/nancy-wake/

• Hannah Byron. (2024). Nancy Wake: The Legendary „White Mouse“. Dostupné z: https://www.hannahbyron.com/blog/nancy-wake-the-legendary-white-mouse