Článek
Ranní houkání sirény v koncentračním táboře Ravensbrück 25. dubna 1945 vehnalo do srdcí tisíců vězněných žen obvyklý strach. Další transport. Další skupina odsouzená k smrti.
Stefania Wodzyńska, dvaadvacetiletá Polka, se sevřenými zuby sledovala řady svých spoluvězňů se zabalenými pár cetkami. „Dostaly jsme příkaz sbalit si a postavit se na apelplac s dětmi,“ vzpomínala později. „Bály jsme se, protože jsme předpokládaly, že jdeme na smrt.“
Pak se však stalo něco nevídaného. K táborovým branám začaly přijíždět bílé autobusy s červenými kříži na střechách, bocích i zadních částech. Nikdo je nepoznával. Nebyly to běžné německé transporty smrti.
Z prvního autobusu vystoupil muž v uniformě Červeného kříže a začal mluvit švédsky s táborovými esesáky. Pozornost vězkyň přitáhl zejména mladý švédský řidič, který při pohledu na zoufalý stav žen rychle svlékl kabát a dal ho osmileté Ireně Krausz-Fainman.
„Myslím, že jsem maminku viděla plakat jen dvakrát v životě,“ vzpomínala později Irena. „Jednou, když jsme přijely do Ravensbrücku a vzali jí snubní prsten. A podruhé, když jsme vyšly bránou a nastoupily do bílých autobusů.“
Ženy nevěřily vlastním očím. Po letech pekla se otevíraly brány koncentračního tábora ne kvůli smrti, ale kvůli svobodě.
Aristokrat s plánem
Muž, který tuto neuvěřitelnou záchrannou akci zorganizoval, nebyl žádný obyčejný humanitární pracovník. Folke Bernadotte af Wisborg, narozený 2. ledna 1895, byl synovcem švédského krále Gustava V. a místopředsedou Švédského červeného kříže.
Vysoký, elegantní aristokrat s prošedivělými vlasy ztělesňoval vše, co nacisté tvrdili, že nenávidí - šlechtickou důstojnost, mezinárodní diplomatický vliv a především neochvějnou víru v lidskost.
Na začátku roku 1945, když se třetí říše hroutila ze všech stran, dostal Bernadotte od švédské vlády zdánlivě nemožný úkol: vyjednat osvobození všech skandinávských vězňů z nacistických koncentračních táborů.
„Zpočátku jsem si myslel, že je to zcela nereálné,“ napsal později ve své knize. „Jak můžete vyjednávat s lidmi, kteří systematicky vyvražďují nevinné civilisty?“
Přesto 16. února 1945 odcestoval do Berlína. Čekala ho série jednání, která určí osud tisíců lidí.
Jednání s ďáblem
První setkání s Heinrichem Himmlerem proběhlo v atmosféře naprostého napětí. Říšský vůdce SS, architekt „konečného řešení“, muž odpovědný za smrt milionů, se snažil působit jako státník.
„Himmler se choval velmi zdvořile,“ poznamenal Bernadotte. „Mluvil o budoucnosti Německa, o nutnosti míru. Jako by zapomněl, že má na rukou krev milionů nevinných.“
Bernadotte rychle pochopil, že Himmler se snaží vyjednat separátní mír se západními spojenci a pokračovat v boji proti Sovětskému svazu. Vězně z koncentračních táborů viděl jako vyjednávací kartu.
„Řekl jsem mu jasně,“ vzpomínal Bernadotte, „že takový návrh je naprosto nepřijatelný. Ale pokud by chtěl prokázat dobrou vůli, mohl by začít osvobozením vězňů.“
Během dalších týdnů se Bernadotte s Himmlerem sešel celkem čtyřikrát. Každé setkání bylo riskantní - Himmler jednal za Hitlerovými zády a odhalení mohlo znamenat smrt pro všechny zúčastněné.
Klíčový průlom přišel 12. března 1945, kdy Himmler podepsal tajnou dohodu se svým osobním lékařem Felixem Kerstem. V dokumentu se zavázal, že když se budu spojenecká vojska blížit, nebudou oni vězně koncentračních táborů evakuovat ani popravovat.
„Ve jménu lidskosti,“ stálo v dokumentu. Byla to pravděpodobně první a poslední humanitární smlouva, kterou Heinrich Himmler kdy podepsal.
Závod se smrtí
9. března 1945 se první bílé autobusy vydaly na cestu. Švédský Červený kříž zmobilizoval 36 autobusů, 308 dobrovolníků a tisíce tun potravin a léků. Všechna vozidla byla natřena bíle s velkými červenými kříži, aby si je spojenecké letectvo nespletlo s vojenskými transporty.
Operace začala v koncentračním táboře Sachsenhausen. Švédští řidiči byli šokováni tím, co viděli. „Nebyli jsme připraveni na to, v jakém stavu vězni jsou,“ vzpomínal jeden z dobrovolníků. „Vypadali spíše jako přízraky než jako lidé.“
Německé úřady jim nedovolily vstoupit přímo do táborů. Vězni museli být vyvedeni k autobusům. „Chtěli skrýt, co se v táborech dělo,“ poznamenal Bernadotte. „Ale stav lidí, které jsme vyzvedávali, mluvil jasně.“
První transporty směřovaly do Dánska a Švédska. Každá cesta byla riskem - spojenecké letectvo bombardovalo všechno, co se pohybovało po německých silnicích. Několik konvojů bylo ostřelováno, přinejmenším 25 lidí zahynulo.
Poslední setkání
23. dubna 1945, Lübeck. Bernadotte se setkal s Himmlerem naposledy. Říšský vůdce SS byl zřejmě zlomený muž - Hitler ho zbavil všech funkcí kvůli neautorizovaným jednáním o míru.
„Byl to už jiný člověk,“ vzpomínal Bernadotte. „Nervózní, zoufalý. Věděl, že jeho dny jsou sečteny.“
V zoufalém pokusu zachránit si život Himmler Bernadottovi udělil neočekávané povolení: „Můžete vzít každého, koho chcete.“
Byl to neuvěřitelný okamžik. Jeden z nejmocnějších mužů nacistického Německa právě dal souhlas k největší záchranné akci války.
Výměnou za to měl Bernadotte předat spojeneckému vrchnímu veliteli Dwightu Eisenhowerovi nabídku na kapitulaci západní fronty. Spojenci nabídku odmítli - požadovali bezpodmínečnou kapitulaci na všech frontách.
Peklo Ravensbrücku
Největší výzvou se stal Ravensbrück - hlavní koncentrační tábor pro ženy. Když dorazily první bílé autobusy 22. dubna 1945, panoval v táboře chaos. Sovětská vojska se rychle blížila a SS se připravovalo na evakuaci.
Kapitán Arnoldson, který vedl první kolonu, byl táborovým velením informován, že může vzít všechny francouzské, belgické, holandské a polské ženy - celkem asi 15 000 lidí. Bylo to třikrát více, než kolik autobusů měl k dispozici.
„Přijal jsem,“ napsal později. „Nemohl jsem nechat tyto ženy napospas jejich osudu.“
Nastal boj s časem. V táboře bylo k 25. dubnu ještě kolem 45 000 žen a 5000 mužů. SS začínalo s hromadnými popravami - v plynové komoře postavené v lednu 1945 zabilo několik tisíc vězňů.
Bílé autobusy se v následujících dnech střídaly v nekonečném koloběhu smrti a naděje. Některé kolony byly bombardovány spojeneckým letectvem, jiné se musely probíjet přes bojové linie.
Vlaková záhada
25. dubna opustil Ravensbrück vlak s 4000 ženami. Měl dorazit do Lübecku následující den, ale neodrazil. Nikdo nevěděl, kde je nebo co se stalo. Nazývali ho „vlak duchů“.
Teprve v noci 29. dubna se vlak konečně objevil v Lübecku. Z vagónů vystoupilo 3960 vyhladovělych žen. „Některé sotva dýchaly,“ vzpomínal jeden ze švédských dobrovolníků. „Jiné byly už mrtvé.“
Přes všechny překážky se během několika málo dní podařilo evakuovat z Ravensbrücku přes 7000 žen. Byly to převážně Polky, Francouzky, Belgičanky a Holanďanky.
První pohled na svobodu
Švédský novinář, který natáčel příjezd prvních přeživších na trajekt do Malmö, dokázal jen stěží ovládnout své emoce: „Scházím do spodní paluby. Popisuji, co tady vidím: je to hrůzné, kamkoli se podívám.“
Na záběrech zachycenych v jeho filmu je slyšet žena, která utěšuje jednu z cestujících: „Za dvě hodiny budete ve Švédsku a pak vás odvezou do nemocnice. Musíte ještě trochu vydržet.“
Sotva slyšitelný hlas odpověděl: „Moje srdce je zlomené.“
Když ženy vystupovaly z lodi v Malmö, švédský tisk psal o „ubohém průvodu, který se zdál nekonečný“.
Jedna z přeživších později vzpomínala na první šaty, které ve Švédsku dostala: „Stále si pamatuji ty dvoje šaty: jedny měl malé kytičky na bílém pozadí, druhé byly oranžové a bílé s černou nití tvořící malé čtverce. Dostala jsem také pláštěnku - tmavě šedou s šedo-bílými kostkama. Nosila jsem ji jako normální kabát.“
Cena záchany
Operace Bílé autobusy byla největší záchrannou akcí uvnitř nacistického Německa během celé války. Mezi 9. březnem a 4. květnem 1945 bylo zachráněno více než 15 000 lidí z koncentračních táborů.
Přibližně 7800 z nich byli Skandinávci - Dánové a Norové. Zbytek tvořili občané více než 20 různých zemí, včetně značného počtu Židů. Přesný počet zachráněných Židů není znám, protože Švédsko nezaznamenávalo náboženskou příslušnost.
Po skončení války OSN požádala Švédsko, aby přijalo dalších 10 000 uprchlíků. Celkem tak Švédsko během války poskytlo útočiště 30 000 obětem nacistického režimu. Z těch, kteří přijeli s bílými autobusy, se jich 8000 rozhodlo ve Švédsku zůstat.
110 lidí zemřelo krátce po příjezdu do Švédska - většinou Polky, které byly příliš slabé na to, aby se zotavily.
Tragický epilog
Folke Bernadotte se po válce stal významným diplomatem OSN. V roce 1948 vyjednával příměří v arabsko-izraelské válce. 17. září 1948 však byl v Jeruzalémě zabit členy radikální izraelské skupiny, která ho považovala za příliš vstřícného k Arabům.
Heinrich Himmler se pokusil uniknout spravedlnosti přestrojený za obyčejného vojáka. 20. května 1945 ho zajali Rusové a předali Britům. 23. května 1945, při prohlídce, spáchal sebevraždu tím, že si rozkousl kapsli s kyanidem ukrytou v ústech.
Nejednoznačné dědictví
Operace Bílé autobusy není bez kontroverzí. V roce 2005 švédská historička Ingrid Lomfors ve své knize „Blind fläck“ (Slepá skvrna) odhalila, že při evakuaci byli upřednostněni skandinávští vězni. Asi 2000 francouzských vězňů bylo přemístěno do jiných koncentračních táborů, aby uvolnili místo Skandinávcům. Většina z těchto Francouzů během transportu nebo krátce poté zemřela.
Bernadotte také údajně zpočátku odmítal zachránit židovské vězně, ačkoliv později rozšířil svůj mandát i na ně. Polovina ze 7000 žen zachráněných z Ravensbrücku byly pravděpodobně Židovky.
Lekce z historie
Přes všechny kontrovrese zůstává operace Bílé autobusy jedním z největších humanitárních úspěchů druhé světové války. Ukázala, že i v nejtemnějších chvílích historie může diplomacie a lidskost zvítězit nad barbarstvím.
Bernadottova odvaha jednat s Himmlerem - mužem odpovědným za smrt milionů - aby zachránil tisíce životů, představuje složitou morální volbu. Musel spolupracovat s válečným zločincem, aby zachránil nevinné lidi.
Irena Krausz-Fainman, dívka, které švédský řidič dal kabát, později řekla: „Ten muž mi nevrátil jen teplo. Vrátil mi víru v to, že dobro existuje.“
Stefania Wodzyńska, mladá Polka, která na apelplacu v Ravensbrücku čekala na smrt, přežila díky bílým autobusům a později se stala spisovatelkou. Ve svých pamětech napsala: „Svoboda někdy přijíždí v nejneočekávanější chvíli a v nejneočekávanější podobě. Pro nás přijela v bílých autobusech s červenými kříži.“
15. srpna 1992, přesně 47 let po skončení operace, zemřel v Padově Giorgio Perlasca. 15. srpna 1945 skončila druhá světová válka kapitulací Japonska. A 25. dubna 1945 přijely do Ravensbrücku první bílé autobusy naděje.
Data se potkávají a historie nás učí, že hrdinství může mít mnoho podob. Někdy přijede v podobě falešného diplomata, jindy v podobě aristokrata jednajícího s architektem holocaustu. Vždy však vyžaduje odvahu postavit se zlu - bez ohledu na cenu.
Zdroje:
The Story of Sweden's Daring ‚White Bus‘ Rescue
France 24, 24. dubna 2025
Dostupné z: https://www.france24.com/en/europe/20250424-from-ravensbr%C3%BCck-to-freedom-the-story-of-sweden-s-daring-white-bus-rescue
When Sweden Rescued 31,000 Non-Swedes from Nazi Germany
A Bit of History, 27. září 2018
Dostupné z: https://abitofhistoryblog.com/2017/08/09/the-white-buses/
White Buses
Wikipedia, 8. srpna 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/White_Buses
The Swedish Red Cross White Bus Rescue Action
FGCU, To Life Exhibition
Dostupné z: https://www.fgcu.edu/tolifeexhibit/swedishredcross
Folke Bernadotte and the White Buses
The Journal of Holocaust Education, Ročník 9, Číslo 2
Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/17504902.2000.11087111
Heinrich Himmler
United States Holocaust Memorial Museum
Dostupné z: https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/heinrich-himmler
The White Bus Rescue of Concentration Camp Inmates
Owlcation, 21. srpna 2022
Dostupné z: https://owlcation.com/humanities/The-White-Bus-Rescue-of-Concentration-Camp-Inmates
