Červený svetr, který zachránil život. Cellistka z Osvětimi darovala svetr muzeu s jediným požadavkem

V pološeru nových galerií o holokaustu v londýnském Imperial War Museum leží za sklem obyčejný červený svetr. Na první pohled nic výjimečného - obnošené vlněné oblečení s viditelnými záplatami a dírami od molů. Ale když se návštěvníci přiblíží, začínají rozpoznávat detaily, které vypráví neuvěřitelný příběh.

Béžové nitě, kterými jsou přešity díry. Rozpadající se tkanina. A především ty rukávy - ty musely být vidět, jak důrazně požádala žena, která svetr muzeu darovala.

„Rukávy musí být ukázány,“ řekla Anita Lasker-Wallfisch kurátorům. „Rukávy musí být vidět.“

Proč? Protože v těch rukávech se skrývala naděje. V těch rukávech bylo ukryto teplo, které ji udrželo při životě během nejkrutější zimy dvacátého století. A v těch rukávech byla schovaná hudba - ta hudba, která ji zachránila.

Anita se narodila 17. července 1925 v německém Breslau (dnes polské Wrocław) do rodiny, kde se hudba považovala za samozřejmost. Otec Alfons byl právník a válečný veterán, matka Edith talentovanou houslistkou. Všechny tři dcery se učily na hudební nástroj - nejstarší Marianne hrála na klavír, prostřední Renate na housle a nejmladší Anita na violoncello.

„Kultura byla velmi důležitou součástí našich životů,“ vzpomínala později Anita. „Každou sobotu odpoledne jsme četly klasiky a v našem domě se hrála spousta komorní hudby. Doma jsme mluvili francouzsky.“

Byli to typičtí asimilovaní němečtí Židé. Židovství pro ně znamenało především kulturní tradici, ne náboženství. Anita byla jen sedmiletá, když se Hitler dostal k moci, ale antisemitismus začala pociťovat brzy.

Ve dvanácti letech už pro ni nebylo možné pokračovat v hodinách violoncella v Breslau. Rodiče jí zařídili soukromé vyučování v Berlíně, kde byl jen jeden zbývající židovský učitel violoncella. Ale i to skončilo po Křišťálové noci v listopadu 1938.

Po Křišťálové noci se rodina rozhodla opustit Německo. Nejstarší dceru Marianne se podařilo dostat do Anglie koncem roku 1939. Anita ji už nikdy neuviděla živou.

Rodiče byli deportováni a zavražděni v roce 1942. Anita s sestrou Renate skončily v sirotčinci a pak pracovaly jako nucené dělnice v papírně. Tam začaly padělat dokumenty pro francouzské zajatce, aby jim pomohly utéct zpět do Francie.

V červnu 1943 se samy pokusily utéct do Francie s padělanými pasy. Byly zatčeny přímo na nádraží a odsouzeny k vězení za „pokus o velezradu“.

„Byla jsem považována za politickou vězeňkyni,“ vzpomínala Anita. „To bylo vlastně štěstí - političtí vězni nebyli okamžitě posláni do plynových komor.“

5. prosince 1943 byla převezena do Osvětimi. Sestra Renate jela jiným vlakem.

V Osvětimi, vyčerpána a ponížena v karanténním bloku, Anita zmínila ženě vedle sebe, že hraje na violoncello. Žena odešla s příkazem, aby zůstala, kde je.

„Najednou do bloku vešla pohledná dáma v kabátě v barvě velbloudí srsti s šátkem na hlavě,“ vzpomínala Anita. „Neměla jsem tušení, kdo to může být. Byla to strážkyně, nebo vězeňkyně? Byla tak dobře oblečená, že jsem byla úplně zmatená.“

Představila se jako Alma Rosé - neteř Gustava Mahlera a dirigentka ženského orchestru Auschwitz-Birkenau. Byla nadšená, že našla violoncellistku - basové nástroje v orchestru chyběly.

„Violoncello mi zachránilo život,“ řekla později Anita. „Dokud Němci chtěli orchestr, bylo by kontraproduktivní nás zabít.“

Orchestr měl jasný účel: hrával pochodové melodie ráno a večer u brány tábora, aby pracovní skupiny pochodovaly v taktu. Musely být také neustále k dispozici pro individuelní esesáky, kteří chtěli po posílání tisíců lidí na smrt poslouchat hudbu.

„Ačkoliv jsme byly do jisté míry privilegované, neměly jsme iluze, že nakonec skončíme v plynové komoře,“ vzpomínala Anita. „Všechny jsme byly odsouzené k smrti.“

Jako členka orchestru dostávala Anita extra příděl chleba. A právě tento chléb se stal klíčem k jejímu přežití.

Vyměnila část svého chleba za červený svetr, který se pak ukázal být životně důležitý během kruté zimy 1943-44. Svetr nosila skrytě pod svou táborovou uniformou, ve dně i v noci.

„Vyměnila jsem si ho za extra chléb, který jsem dostávala jako členka orchestru,“ řekla později. „Nosila jsem ho pod uniformou, aby mě chránil před krutou zimou.“

Svetr nebyl jen zdrojem tepla. Byl symbolem lidskosti v místě, které bylo navrženo k jejímu zničení. Každá nit představovala naději. Každá záplata znamenala další den života.

V listopadu 1944, když se sovětská armáda blížila k Osvětimi, byla Anita s tisíci dalšími převezena do Bergen-Belsenu. Tam nebyli lidé systematicky vražděni - prostě umírali hladem, nemocemi a zanedbáním.

„V Bergen-Belsenu to bylo jiné,“ vzpomínala. „Neexistovaly tam plynové komory. Lidé prostě umírali. Šest měsíců jsme tam přežívaly téměř bez jídla.“

I v Bergen-Belsenu pokračovala ve hře - s jedenácti ženami z bývalého orchestru Osvětimi. Hudba zůstávala útočištěm i v tom posledním pekle.

A stále nosila svůj červený svetr.

15. dubna 1945, kolem páté odpoledne, se stalo něco neuvěřitelného: první britský tank vjel do tábora Bergen-Belsen.

„Osvobozeni! Nikdo, kdo byl v Belsenu, ten den nikdy nezapomene,“ napsala později Anita. „Nepotkali jsme naše osvoboditele s křikem radosti. Byli jsme tiší. Tiší s nedůvěrou a možná jen s malou nadějí, že třeba sníme.“

Jeden den po osvobození dala Anita rozhovor BBC. „Zde mluví Anita Lasker, německá Židovka,“ začala devatenáctiletá dívka jasným, silným hlasem. „Stále si myslíme, že sníme.“

Stále měla na sobě svůj červený svetr.

Po válce se Anita s sestrou Renate staly překladatelkami pro britskou armádu. V roce 1946 se dostaly do Anglie, kde Anita začala profesionální hudební kariéru.

Stala se spoluzakladatelkou English Chamber Orchestra, s nímž hrála několik desetiletí. V roce 1952 se provdala za pianista Petera Wallfische, kterého znala z dětství v Breslau.

Její syn Raphael se stal slavným violoncellistou, vnuk Benjamin skladatelem. Hudba prostupuje rodinou dál.

„Téměř padesát let jsem odmítala vstoupit na německou půdu,“ řekla. Ale v roce 1994 se s English Chamber Orchestra vrátila do Německa na turné. Od té doby navštěvuje německé a rakouské školy, kde vypráví svůj příběh.

V roce 2018, ve svých třiadevadesáti letech, darovala Anita svůj červený svetr Imperial War Museum. Bylo to těžké rozhodnutí - svetr si uchovávala sedmdesát tři let.

„Bylo pro ni těžké se ho vzdát,“ řekla kurátorka. „Ale velkoryse ho darovala muzeu.“

Anita měla jediný požadavek: „Rukávy musí být ukázány. Rukávy musí být vidět.“

Proč rukávy? Protože v nich byla ukryta její lidskost. V rukávech se skrývalo teplo, které ji udrželo při životě. Rukávy reprezentovaly naději v době, kdy se zdálo, že už žádná neexistuje.

Svetr je nyní vystaven v nových galeriích o holokaustu v Imperial War Museum. Vedle uniformních pruhovaných táborových oděvů vyniká jeho světlá barva. Je to připomínka toho, že i v nejtemnějších chvílích se dají najít záblesky lidskosti.

Clare Lawlor z týmu veřejného vzdělávání muzea vysvětluje: „Tyto objekty vás nutí rozmotat nitě Anitina příběhu, abyste zjistili více o tom, co se jí stalo.“

Svetr se stal součástí knihy „Four Red Sweaters“ historičky oblečení Lucy Adlington, která mapuje osudy čtyř červených svetrů a žen, které je vyrobily nebo nosily během holokaustu.

„Stále se vracím k té červené,“ řekla Adlington. „Červená barva něco symbolizuje - život, naději, lidskost uprostřed šedi smrti.“

17. července 2025 oslavila Anita Lasker-Wallfisch své sté narozeniny. Je poslední žijící členkou ženského orchestru Osvětimi. Na její počest se v londýnské Wigmore Hall konal koncert za účasti mezinárodních hostů a celé její rodiny.

Přesto není šťastná. „Je zoufalá,“ řekla její dcera Maya. „Má pocit, že desetiletí jejího úsilí nezastavily vlnu nenávisti.“

Anita vidí znepokojivé náznaky. Průzkum ukázal, že 12 % mladých Němců nikdy neslyšelo o holokaustu. Od začátku války v Gaze prudce vzrostl antisemitismus po celém světě.

„Je důležité, zda jste Žid?“ řekla nedávno. „Jste prostě lidská bytost.“

V dokumentárním filmu „The Last Musician of Auschwitz“ z letošního roku Anita říká: „Ani jedna z nás nevěřila, že se z Osvětimi dostane jinak než komínem.“

Ale ona se dostala. S pomocí hudby, odvahy a červeného svetru, který představoval víc než jen kus oblečení.

Ve světě, kde se zdá, že se lekce minulosti zapomínají, zůstává Anitina červený svetr mocnou připomínkou. Připomíná nám, že i v nejtemnějších chvílích může malý akt lidskosti - výměna chleba za svetr - znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

„Dokud člověk dýchá, doufá,“ řekla Anita. „Mluvila jsem k tisícům studentů. Pokud se jich deset bude chovat slušně, budu spokojená.“

Její červený svetr, nyní vystavený v muzeu s rukávy jasně viditelnými, pokračuje v jejím poselství. Rukávy, které ji zachránily před zimou Osvětimi, nyní ohřívají srdce návštěvníků teplem lidské odolnosti a naděje.

V těch záplatách a dírách je napsána historie. V těch rozpadajících se rukávech je ukryta pravda, kterou svět nesmí zapomenout: že i v nejkrutějších časech dokáže hudba, láska a malý kousek červené vlny udržet při životě víc než jen tělo - dokáže udržet při životě lidskou duši.

A Personal Story from the Holocaust
Imperial War Museums, 2021
Dostupné z: https://www.iwm.org.uk/blog/partnerships/2021/12/a-personal-story-from-the-holocaust

Four Red Sweaters by Lucy Adlington
BookTrib, 25. dubna 2025
Dostupné z: https://booktrib.com/2025/04/22/four-red-sweaters-lucy-adlington/

Holocaust Memorial Day Trust: One Day, One Jumper
Holocaust Memorial Day Trust
Dostupné z: https://www.hmd.org.uk/news/hmdt-blog-one-day-one-jumper/

Anita Lasker-Wallfisch
Holocaust Music, ORT
Dostupné z: https://holocaustmusic.ort.org/places/camps/death-camps/birkenau/anita-lasker-wallfisch/

'The Cello Saved My Life': Holocaust Survivor Marks 100 Years
Classic107, 2025
Dostupné z: https://classic107.com/articles/the-cello-saved-my-life-holocaust-survivor-marks-100-years

Anita Lasker-Wallfisch
Wikipedia, 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Anita_Lasker-Wallfisch

Cellist Whose Playing Saved Her Life in Auschwitz Awarded German National Prize
The Strad, 8. dubna 2019
Dostupné z: https://www.thestrad.com/news/cellist-whose-playing-saved-her-life-in-auschwitz-awarded-german-national-prize/8787.article