Zachránil Kafku, bratr mu zemřel v Osvětimi. Max Brod nesplnil závěť a změnil tím literární dějiny.

Kolem se tlačí davy, křik, pláč, loučení, Wehrmacht je už na hranicích a zítra ráno tu bude protektorát, proto Elsa šeptá: „Pojď, Maxi.“

Brod se rozhlíží po nádraží pokrytém párou z lokomotivy, loučícími se lidmi, zavazadly na nástupišti, a cítí, jak to všechno páchne strachem, a vidí Prahu, kde se před pětapadesáti lety narodil v Haštalské ulici, kde studoval, kde se setkal s Kafkou, kde napsal desítky knih - Prahu, která se právě rozpadá.

Nastupují do vlaku a Brod položí kufr nad sedadlo a posadí se k oknu vedle Felixe Weltsche, přítele od dětství, který má s sebou taky jen jedno zavazadlo, a v kupé jsou další sionisté, další židovští intelektuálové, kteří všichni vědí, co bude následovat.

Vlak vyjíždí večer jako poslední, který směřuje k polské hranici, a Max se dívá z okna na davy v ulicích, z nichž někteří pláčou a někteří slaví, zatímco za několik hodin přijdou tanky.

Když se setkali poprvé

Bylo to v říjnu 1902, když Max přednášel o Schopenhauerovi ve studentském spolku a po přednášce k němu přišel tichý mladík o rok starší - Franz Kafka, s nímž pak mluvili celou cestu domů, přestože se neshodli téměř na ničem, ale Brod věděl, že tohle přátelství bude výjimečné.

Scházeli se pak denně, chodili na procházky po Praze, diskutovali o literatuře, filozofii, životě, a přitom byli jako oheň a voda - Kafka plachý, pochybující o sobě, většinou mlčící, zatímco Brod extrovertní, organizátor, propagátor, a právě ten rozpor držel jejich přátelství pohromadě.

Brod propagoval Kafku od začátku, první povídky mu pomohl vydat už v roce 1912 a tehdy psal, že „je to největší básník naší doby“ a řadil ho vedle Goetha a Tolstého, čemuž ovšem nikdo nevěřil, protože Kafka byl za života téměř neznámý a sám si nevěřil natolik, že většinu svých textů spálil - odhaduje se, že zničil devadesát procent všeho, co napsal.

Závěť, kterou nesplnil

3. června 1924 umírá Kafka na tuberkulózu ve vídeňském sanatoriu Kierling, je mu jednačtyřicet a nechává po sobě dvě nevydané závěti, obě adresované Brodovi: „Nejmilejší Maxi, poslední prosba: všechno, co se najde v mé pozůstalosti - deníky, rukopisy, dopisy, cizí i vlastní, kresby - beze zbytku a bez přečtení spálit.“

Brod najde závěti v Kafkově psacím stole na Staroměstském náměstí, čte je a ví, že je nemůže splnit, protože v zásuvkách leží rukopisy románů Proces, Zámek a Amerika, tucty povídek, deníky, dopisy, a tak jde za Kafkovou matkou, která říká: „Nerozumím tomu přání. Nespálíte to, že ne?“ a Brod odpovídá: „Nespálím.“

Začíná vydávat Kafkova díla - Proces vychází v roce 1925, Zámek v roce 1926, Amerika v roce 1927, kritici jsou ohromeni a píšou, že „Kafka patří mezi největší spisovatele naší doby“, zatímco Brod pokračuje dalších třicet let, vydává šest svazků Kafkovy tvorby, píše jeho biografii, edituje dopisy a deníky, a dělá tak z neznámého pražského úředníka světového autora.

Někteří mu vyčítají, že zradil přítele, že měl splnit poslední vůli, ale Brod odpovídá vždycky stejně: „Když mi Franz řekl, že to mám spálit, odpověděl jsem, že to neudělám, a on to věděl - kdyby chtěl, aby byly jeho texty skutečně zničeny, měl si vybrat jiného vykonavatele.“

Bratr, který zůstal

V kufru nad sedadlem nejsou jen Kafkova díla, ale i Brodovy vlastní rukopisy, deníky, dopisy - jeho život sevřený do několika kil papíru, zatímco v Praze zůstává jeho mladší bratr Otto, který má pětapadesát let, je prokuristou v cukrovárně, má manželku Terezii a osmnáctiletou dceru Marianu a dokonce mají papíry k emigraci, mohli by odjet.

Ale Tereziini rodiče jsou staří a nemocní, takže Otto se rozhodne, že je neopustí a rodina zůstává, přestože Max píše z Palestiny, prosí, žadoní, varuje - je pozdě.

10. prosince 1941 přijde deportační rozkaz a Otto, Terezie a Mariana nastupují do transportu do Terezína, kde Otto dál píše divadelní hru „Kolumbův úspěch“, která se v ghettu hraje čtyřiatřicetkrát a vypráví příběh o naději a objevování, ale 28. října 1944 odjíždí poslední transport z Terezína do Osvětimi a Otto, Terezie i Mariana v něm jsou a všichni tři umírají v plynové komoře.

Tři desetiletí později Max vzpomíná na bratra s hořkostí: „Vlast mu za jeho záchranu vojáků na Isonzu báječně poděkovala - otrávila ho v Osvětimi, jeho a celou rodinu.“

Když se Max dozví o jejich osudu, přestane na tři roky psát a vrací se k teologickým otázkám, ke kterým se už nedokáže přiblížit bez vzteku, píše o nesmrtelnosti duše a ptá se, jak je možné věřit v dobrého Boha ve světě, kde se dějí takové hrůzy.

Třicet let v Tel Avivu

Vlak dojede přes Halič a Rumunsko až k moři, kde se v přístavu v Konstanci nalodí na loď Bessarabia, která je doveze týden plavby do Haify, odkud pokračují do Tel Avivu.

Tam Brod pokračuje v práci, stává se dramaturgem divadla Habimah - izraelského národního divadla, kde pracuje třicet let a zároveň píše dál své prózy, eseje, filozofické spisy, překládá, komponuje a vydává další svazky Kafkovy korespondence.

Jeho manželka Elsa umírá v roce 1942 a Max zůstává sám, přátelí se s Ester a Ottem Hoffovými a Ester se stává jeho sekretářkou, které pak ve své závěti nechá Kafkovy rukopisy s tím, že myslel, že je předá izraelské Národní knihovně, ale Ester si je nechává a některé prodává - rukopis Procesu se v roce 1988 vydraží za dva miliony dolarů, a teprve v roce 2016, čtyřicet osm let po Brodově smrti, rozhodne izraelský soud, že Kafkovy papíry patří státu Izrael.

Návrat na jediný den

V červnu 1964 se Max Brod vrací do Prahy poprvé po dvaceti pěti letech, protože tu je kafkovská výstava a on ji přijíždí zahájit, prochází se po městě a všechno je jinak - domy sice stojí, ale Praha, kterou znal, už neexistuje, protože ta Praha skončila v Osvětimi.

Vrací se do Tel Avivu, píše ještě čtyři roky a umírá 20. prosince 1968 ve věku čtyřiaosmdesát let, načež ho pohřbí na Trumpeldorově hřbitově v Tel Avivu vedle básníka Bialika.

Dnes je znám především jako „ten, kdo zachránil Kafku“. Jeho vlastní dílo - třiaosmdesát knih, kritiky, překlady, opery - je takřka zapomenuté. Ale právě jeho neochota spálit kufr papírů nám dala jednoho z největších spisovatelů dvacátého století.

Zdroje: