Gestapo ji zatklo první den protektorátu. Marie Schmolková zachránila tisíce a zemřela zapomenutá

V červenci 1938 sedí Marie Schmolková mezi zástupci třiceti dvou zemí v lázeňském městečku Évian-les-Bains na břehu Ženevského jezera, kde se koná konference o uprchlících, která má rozhodnout o osudu dvou set tisíc Židů prchajících před Hitlerem z Německa a Rakouska. Je jedinou delegátkou Československa a poslouchá, jak jeden po druhém velvyslanci s lítostí v hlase vysvětlují, proč jejich země nemohou uprchlíky přijmout.

Švýcarsko prohlašuje, že kvůli židovským uprchlíkům nevstoupí do války s Německem, a několik měsíců po konferenci si ještě vyžádá, aby židovští emigranti dostávali do pasu velké razítko s písmenem J. Československé hranice se uzavřely už v březnu, několik hodin po anšlusu Rakouska, a konference končí bez konkrétních výsledků, protože nikdo není ochoten přijmout kvóty uprchlíků.

Marie Schmolková poslouchá a ví, že se vrací domů s prázdnou, protože svět se rozhodl, že židovským uprchlíkům nepomůže, ale ona osobně zná každého člověka, který v posledních pěti letech přešel hranice, zná jejich osudy a nebezpečí, takže se nemůže vzdát.

Marie Eisnerová se narodila 23. června 1893 v malém domě v Kamzíkové ulici číslo 3 na Starém Městě jako nejmladší ze šesti dětí Ignáce Eisnera, obchodníka s textilem, a Julie Katzové. Vyrostla v asimilované židovské rodině, která nechodila do synagogy a mluvila česky, a na Vyšší dívčí škole ve Vodičkově ulici ji učila mimo jiné spisovatelka Gabriela Preissová.

Po smrti otce zůstala s matkou doma a pomáhala jí s obchodem, zatímco její sestry se vdaly a odešly. Marie nastoupila do banky jako úřednice a postupně se vypracovala až na zástupkyni vedoucího, přičemž ve volném čase chodila na přednášky na Karlovu univerzitu a dokonale se naučila česky, německy, francouzsky a anglicky.

V září 1923, krátce po smrti matky, se v třiceti letech vdala za významného advokáta Leopolda Schmolku, který byl o dvacet pět let starší, měl tři dospělé děti z prvního manželství a byl majetný, takže si Marie společensky polepšila a prožila pět šťastných let. Schmolkovy děti i vnoučata si Marii oblíbili a považovali ji za člena rodiny, ale v únoru 1928 Leopold náhle zemřel a Marie zůstala ovdovělá bezdětná žena, která si zaháněla smutek cestováním.

Vydala se přes Egypt a Sýrii do mandátní Palestiny, kde se z ní stala přesvědčená sionistka a členka mezinárodní ženské sionistické organizace WIZO, ve které po návratu do Prahy zastávala funkci výkonné poradkyně a začala se věnovat politice a boji za ženská práva.

V roce 1933, kdy se Hitler stává německým kancléřem a začíná pronásledování Židů, vstupuje Marie Schmolková do Poradního sboru komisariátu pro uprchlíky z Německa a chopí se koordinace pomoci všem, kteří prchají před nacistickým režimem a hledají útočiště v Československu. Navštěvuje je v uprchlických táborech, poslouchá jejich příběhy, shromažďuje informace, píše dopisy zahraničním diplomatům a cestuje po Evropě, aby přesvědčila vlády, že musí pomoci.

Reprezentuje československé uprchlické organizace na mezinárodní úrovni, jedná s ministrem zahraničí Edvardem Benešem a v roce 1937 založí Comité Central, organizaci poskytující pomoc nejen Židům, ale také křesťanským komunistům, sociálním demokratům a německým liberálním demokratům. Pracuje s Milenou Jesenskou, spisovatelem Maxem Brodem a dalšími lidmi, kteří věří, že pronásledovaným třeba pomáhat.

Milena Jesenská o ní v prosinci 1938 píše: „Tato žena zná osobně každého člověka, který v posledních pěti letech přešel hranice. Zná jejich osudy, zná jejich nebezpečí. Pod záplavou těchto osudů, jako by ani jejího vlastního nebylo. Pohybuje se věčně mezi životem a smrtí, mezi úřady londýnskými, pařížskými a pražskými. Vidí skoro samou beznaděj a podaří se jí po strašném úsilí vymoci jen málo naděje: ale je tak podivuhodně klidná, jako bývají věřící lidé.“

Po mnichovské dohodě v září 1938, kdy Československo musí odstoupit pohraničí Německu a z okupovaných území prchají tisíce lidí včetně Židů, zjišťuje Marie Schmolková, že dospělé uprchlíky už nikde nechtějí přijmout, takže píše výzvy do zahraničí s tím, že je třeba zachránit alespoň děti.

Na její výzvu reaguje britská profesorka ekonomie Doreen Warrinerová, která v říjnu přijíždí do Prahy jako představitelka britského Výboru pro uprchlíky z Československa a přináší návrh, že Británie přijme alespoň děti bez doprovodu rodičů. Warrinerová a Schmolková zjišťují, že na organizaci transportů nestačí, takže si přiberou dva mladé Brity - Martina Blakea a jeho přítele Nicholase Wintona, který v prosinci 1938 přijíždí do Prahy.

V domě v Kamzíkově ulici číslo 3, kde se Marie Schmolková narodila, se scházejí a tajně domlouvají transporty dětí, přičemž Schmolková poskytuje seznamy ohrožených rodin a koordinuje celou akci, zatímco Winton organizuje praktické záležitosti v Británii. Mezi prosincem 1938 a srpnem 1939 se podaří vypravit transporty se 669 převážně židovskými dětmi, které přežijí válku v anglických rodinách, zatímco jejich rodiče skončí ve vyhlazovacích táborech.

Historička Anna Hájková později napíše, že Nicholas Winton byl vlastně praktikantem Marie Schmolkové, protože ona už pět let koordinovala záchranu tisíců uprchlíků a měla kontakty, zkušenosti i autoritu, bez které by se nepodařilo transporty zorganizovat.

Šestnáctého března 1939, den po vyhlášení protektorátu, zatýká gestapo Marii Schmolkovou v Jáchymově ulici, kde pracuje Komitét pro pomoc židovským uprchlíkům, a odváží ji do Pankrácké věznice. Je mezi prvními zatčenými v Praze a gestapo ví přesně, koho hledá, protože Schmolková je předsedkyní Národního koordinačního výboru pro uprchlíky a její jméno je známé po celé Evropě.

Podrobují ji denně mnohahodinovým výslechům, ačkoli má těžkou cukrovku a věznění je pro ni obzvlášť vyčerpávající, protože neléčená cukrovka v kombinaci s hladem a stresem ji oslabuje den ode dne. Tlučou do ní otázky o kontaktech, o lidech, které zachraňovala, o penězích a organizacích, ale ona nemluví a e připravená zemřít za ty, kterým pomohla.

V květnu 1939, po dvou měsících věznění, ji propouštějí díky protestům senátorky Františky Plamínkové, protektorátních ministrů a velvyslanectví Spojených států, ale věznění si vybralo svou daň na jejím zdraví. Po propuštění z vězení odjíždí do Paříže - není jasné, jestli dobrovolně na mezinárodní jednání, nebo jestli ji tam nacisté poslali, aby se jí zbavili.

Z Paříže odjíždí Marie Schmolková po vypuknutí války do Londýna, kde se usazuje v domě Parliament Hill Mansions a pokračuje ve své humanitární práci, přičemž pomáhá uprchlíkům, kteří se dostali do Británie, a snaží se koordinovat další záchranné akce. V jednom z dopisů svému synovci v Americe si stěžuje, že ti, kterým pomohla, se k ní obracejí zády a odmítají se na jejích aktivitách podílet, a v Londýně je terčem rasistických útoků.

Pracuje od rána do večera, nešetří se a přehlíží příznaky srdečního selhání, které přicházejí jako důsledek cukrovky, věznění v Pankráci a přepracování. 27. března 1940, v 11 hodin dopoledne, umírá Marie Schmolková v Parliament Hill Mansions na infarkt ve věku šestačtyřiceti let, šest měsíců po příjezdu do Londýna.

Pohřeb se koná v krematoriu Golders Green a promluví během něj Jan Masaryk, tehdejší ministr zahraničí londýnské exilové vlády, který řekne: „S Pánem Bohem, Mařenko, spolehněte se na nás. Budeme svorni, budeme se mít rádi, zvítězíme a domů si Vás odvezeme.“ Její popel je rozptýlen a na hřbitově po ní zůstane jen keř hortenzie, který po letech také zašel.

Exilová československá pobočka WIZO se přejmenuje na Marie Schmolka Society a v roce 1944 vydá pamětní brožuru, ale po válce jméno Marie Schmolkové upadne v zapomnění a svět připisuje záchranu 669 dětí výhradně Nicholasi Wintonovi.

Teprve v roce 2018 zakládají historici Anna Hájková a Martin Šmok Společnost Marie Schmolkové s cílem připomenout její odkaz a vybudovat památníky v Praze a Londýně. V roce 2019 uděluje Praha 1 Marii Schmolkové čestné občanství in memoriam a v roce 2020 navrhuje pojmenovat park u Staronové synagogy jejím jménem.

Nicholas Winton sám řekl: „Úsilí pro záchranu mnoha Židů a uprchlíků nebylo prací jediného muže, jak se v souvislosti s mým jménem občas zdá. Všichni, a zejména mnoho žen, jsme byli součástí větší sítě, pro níž byla Marie klíčovou osobností.“

Marie Schmolková zachránila tisíce životů, strávila dva měsíce ve vězení gestapa, upracovala se k smrti v Londýně a pak byla osmdesát let zapomenutá, protože svět si lépe pamatuje muže než ženy, kteří organizovali stejnou práci.