Cirkus, který měl posílit naději. Bass napsal své největší dílo za války a rok po vítězství zemřel

Eduard Bass se narodil 1. ledna 1888 na pražské Malé Straně jako Eduard Schmidt. Otec vlastnil malou kartáčnickou firmu na Smíchově a měl jasnou představu o budoucnosti svého syna. Na domě měla být vypulírovaná cedule „Schmidt a syn – kartáčnický závod“. Byl to jeho drobounký životní sen, kousíček štěstí, jež nosívá v sobě poctivá duše.

Eduard to cítil jinak, ale neměl to srdce, aby otce zklamal. V roce 1905 skončil obchodní akademii a na popud rodiny se vyučil kartáčníkem. Pak pracoval jako obchodní zástupce otcovy firmy a cestoval po Evropě - Mnichov, Berlín, Vídeň, Curych. Na cestách za obchodem všechno rychle vyřídil a navečer zamířil do nablyštěných lokálů, rozsvícených sálů šantánů, varieté, kabaretů. To byl jeho svět.

V roce 1907 začal v Praze vystupovat jako recitátor v kabaretu U Bílé labutě Na Poříčí. Protože tam už působil jiný umělec, dostal pseudonym podle svého hlubokého hlasu - Bass. Od roku 1913 se stal stálicí literárního kabaretu Červená sedma, kde recitoval, hrál, zpíval a psal satirické kuplety. V roce 1916 zkrachovala otcova firma. Otec snil svůj nevydařený sen do konce a možná až teď porozuměl, že jeho syn nabral bůhví z jakého zdroje trochu jinou mízu života.

V roce 1921 nastoupil Bass do redakce Lidových novin. Bylo mu třiatřicet let a před ním stálo dvacet jedna let v novinách, které formovaly českou demokratickou žurnalistiku. Pracoval jako fejetonista, reportér, soudničkář, divadelní kritik. Každou sobotu přicházely jeho slavné „Rozhlásky“ - veršované komentáře k aktuálním událostem, plné satiry, humoru a novinářského postřehu. Za dvacet let jich napsal přes sedm set.

V roce 1933 se stal v pořadí pátým šéfredaktorem Lidových novin. Začala takzvaná bassovská éra. Spolu s Karlem Čapkem určoval podobu novin, které se staly orgánem Hradu a demokratických hodnot prezidentů Masaryka a Beneše. Jeho lehkému, vypravěčskému peru neuniklo nic z toho, co kolem sebe viděl a slyšel. Psal tak, jakoby s někým o něčem prostě mluvil.

Během této doby napsal také své nejznámější knihy. Klapzubova jedenáctka (1922) - moderní pohádka o fotbalovém týmu jedenácti bratrů. Potulky pražského reportéra (1929). A desítky dalších novel, povídek, fejetonů. Byl ženatý s herečkou a sochařkou Táňou Krykovou.

V roce 1942 přišel rozkaz protektorátních úřadů. Bass musel odejít. Po devíti letech skončila bassovská éra Lidových novin. Šéfredaktorem se stal kolaborant Leopold Zeman, který sloužil nacistům až do konce války.

Krátce předtím proběhl nucený odchod židovských spolupracovníků z redakce. Bass s tím nesouhlasil, ale nepostavil se proti tomu a nerezignoval. Kritici později diskutovali, zda mohl jako šéfredaktor udělat víc. Jiní tvrdili, že dělal vše, co bylo v jeho silách.

Teď stejně nic nezměnil. Musel odejít. Bylo mu čtyřiapadesát let a trpěl těžkou srdeční chorobou.

Během okupace se Bass věnoval téměř výhradně spisovatelství. Navzdory těžké srdeční chorobě soustředil kolem sebe kruh odbojové inteligence - Zdeněk Jirotka, Jan Drda, Vladimír Neff, Václav a Ema Řezáčovi, Ladislav Khás, Eduard Valenta, Bedřich Golombek. Psal díla, která měla posilovat české národní vědomí v době, kdy bylo třeba ukázat „jak se to dělá“ a jak se to umí.

Bassova dlouholetá a intenzivní láska k cirkusu vyústila na začátku války v rozhodnutí vytvořit románovou kroniku cirkusového podniku jako kolektivního díla lidí oddaných společné věci. V roce 1941 vyšel Cirkus Humberto - epická sága o čtyřech generacích slavné rodiny cirkusových umělců, román o lidské odolnosti, poctivosti a hrdosti. O příbězích, které vzaly za srdce právě proto, že ukazovaly sílu pospolitosti a věrnost až za hrob.

„Cirkus je krásné zařízení, ale žádá, aby se v něm umělo všechno,“ napsal Bass. „Poznamenává své vyznavače neporušitelným znamením a žádá po nich věrnost až za hrob.“

Následovaly Lidé z maringotek (1942) - povídky z cirkusového prostředí, takzvaný cirkusový dekameron. A ještě jedno dílo, které mělo velký význam: Čtení o roce osmačtyřicátém (1940), v němž vyprávěl o českých velikánech revolučního roku 1848, kdy se v revoluci zvlnily naděje na řízení věcí národa i Čechům. Bylo to v okupaci živé, až příliš výmluvné téma. Fašisté knihu zakázali.

V květnu 1945 se Bass zapojil do Pražského povstání. Devátého května založil spolu se svými kolegy Národní výbor Lidových novin a okamžitě se pustili do přípravy jejich vydávání. Z nového rozhodnutí vlády ale nesměly vycházet noviny, které sloužily okupantům. Bylo třeba změnit název. První číslo vyšlo 23. května 1945 jako Svobodné noviny.

Eduard Bass se stal šéfredaktorem. Navzdory těžké srdeční chorobě se vrátil do práce, kterou miloval. Vedení redakce dělalo vše pro to, aby každému došlo, že se jedná o pokračování slavných Lidových novin.

Jenže Bass už nebyl ten starý šéfredaktor. Na sklonku války mu zemřela manželka Táňa. Byl vyčerpaný, nemocný, srdce ho zrazovalo. Kvůli smrti manželky a dalším okolnostem se nedokázal soustředit na práci.

V srpnu 1945 se vrátil z koncentračního tábora Buchenwald Ferdinand Peroutka. Jeden z největších českých novinářů a publicistů, který strávil celou válku v táboře poté, co odmítl editovat kolaborantskou verzi své revue Přítomnost. Nacisté mu nabízeli svobodu, pokud by souhlasil. Odmítl.

Druhého srpna 1945 přinesly Svobodné noviny zprávu, že Bass se vzdal šéfredaktorského místa ze zdravotních důvodů. Ferdinand Peroutka ho nahradil.

Bass zůstal v redakci jako běžný redaktor. Psal. Co jiného by dělal? Psaní bylo jeho život.

Osmadvacátého října 1945 - v den sedmadvacátého výročí založení Československa - napsal Eduard Bass svůj poslední novinový článek. Ještě týž den ho stihl infarkt.

Nikdy se z ní plně nevzpamatoval. Srdce, které celý život táhlo jeho psaní, humor, satiru i lásku k obyčejným lidem, selhávalo. Vyčerpala ho válka, smrt manželky, nemoc.

Druhého října 1946, necelý rok po osvobození, Eduard Bass zemřel v Praze na srdeční chorobu. Bylo mu osmapadesát let. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově. Z původního náhrobního kamene, který představoval redaktorský stůl posetý tiskařskými značkami a s položeným brkovým perem, zůstal po letech jen kamenný blok s pahýly kovových úchytů. Bronzová plastika sochařů Josefa Adámka a Evy Krskové a architekta Rudolfa Hadraby byla odcizena.

Cirkus Humberto přežil svého tvůrce. V roce 1955 z něj František Kožík vytvořil libreto pro operetu Jaroslava Křičky. V roce 1988 vznikl podle románu oblíbený československo-německý televizní seriál. Klapzubova jedenáctka byla dvakrát zfilmována (1938, 1968) a stala se klasikou české literatury. Lidé z maringotek se dočkali filmové adaptace v roce 1966.

Bassovy Rozhlásky, které vycházely každou sobotu po šestnáct let, zůstaly jako svědectví o tom, jak vypadala česká žurnalistika v době, kdy noviny ještě měly odvahu být satirické, vtipné a současně seriózní. Když měl humor a intelekt ještě místo v novinách.

Ferdinand Peroutka vedl Svobodné noviny do února 1948, kdy byl komunistickým akčním výborem sesazen a vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. Emigroval a od roku 1951 řídil českou sekci Rádia Svobodná Evropa. Zemřel v exilu v roce 1978, aniž by se ještě dožil svobody své země.

Eduard Bass zemřel dřív. Válku přežil, ale nezachránil se. Cirkus Humberto požadoval věrnost až za hrob. A Bass ji dodržel.

Zdroje: