Článek
Václav Václavík si myl ruce ve sněhu. Bylo 24. prosince 1944, čtyři hodiny odpoledne, a Lagerführer dovolil vězňům ukončit odklizovací práce v továrně už ve čtyři. To byla velká věc. Normálně se pracovalo do tmy, do vyčerpání, někdy i déle. Ale dnes byly Vánoce a dokonce i nacisté pochopili, že někdy je lepší nechat otroky trochu vydechnout, než aby padali mrtví přímo u strojů.
Václav si myl ruce v tom sněhu, protože voda nebyla, a snažil se setřít špínu z prstů, která tam ulpěla po celém dni práce v továrně Eisenwerke Oberdonau. Pracovali tam na výrobě tanků pro Wehrmacht, on a tisíce dalších vězňů ze satelitního tábora Linz III, který byl součástí komplexu Mauthausen. Václav byl tady už přes rok a půl. Přežil Mauthausen, přežil pomocný tábor Schlier, přežil bombardování v červenci 1944, které zabilo stovky vězňů. A teď tady stál ve sněhu na Štědrý večer a myl si ruce, jako by to nějak pomohlo.
Cesta do pekla začala tlumočením
Václav Václavík se narodil 5. září 1911 v Hrádku u Manětína. V roce 1935 nastoupil k české policii a sloužil nejdřív v Písečnici, pak v Praze na Vinohradech. Uměl perfektně německy, včetně sudetského dialektu, což byla vzácná dovednost. Po okupaci ho pražské Policejní ředitelství přidělilo jako tlumočníka k řídící úřadovně Gestapa. Václav tlumočil při výsleších, při domovních prohlídkách, při zatýkání. Viděl věci, které by normální člověk neměl vidět. Slyšel křik, který by měl zůstat neslyšený. A pomalu si uvědomoval, že nemůže jen tlumočit. Musel něco dělat.
Začal pomáhat. Varoval lidi před zatčením. Falšoval protokoly. Ničil důkazy. Gestapo dlouho nic netušilo, protože kdo by podezříval tlumočníka, který jim tak skvěle sloužil? Ale pak přišla chyba, nebo zrada, nebo jen smůla - nikdy se nedozvěděl přesně co. V roce 1943 ho zatkli. Výslechy, mučení, Pankrác. A pak transport. Ne do Terezína, který byl pro některé ještě nadějí. Přímo do Mauthausenu, který byl odsouzením k smrti.
Mauthausen - pevnost smrti
Když Václav 5. září 1943 přijel do Mauthausenu, byl to jeho dvaatřicátý rok a měl pocit, že to bude i jeho poslední. Transport z nádraží do tábora byl pochod smrti - esesáci je hnali horskou cestou, bili je pažbami pušek, křičeli „Los! Los!“ a ti, kdo nemohli jít, museli být neseni ostatními. Václav šel ve své špinavé civilní košili, poskvrněné krví z výslechů, a svíral v ruce malý uzlíček s ručníkem a kartáčkem na zuby - poslední zbytky světa, který nechal za sebou.
V Mauthausenu ho přivítala realita koncentračního tábora. Kámen, smrt a hlad. Vězeňská uniforma s pruhy, dřeváky, půl bochníku chleba. Práce ve Wiener Grabenu, strašném lomě, kde se těžil žula a kde vězni umírali jako mouchy. Schodiště smrti, kde museli tahat kameny nahoru po sto osmdesáti schodech. Mrtvoly, které padaly dolů a strhávaly s sebou další vězně. Esesáci, kteří se bavili tím, že házeli vězně ze skály - Fallschirmspringerwand, Zeď parašutistů. Plynový vůz zvaný „Mína“, mobilní plynová komora, ve které se dalo pozorovat z řidičského sedadla, jak vězni umírají.
Václav přežil. Nevíme přesně jak - štěstí, síla, náhoda, pomoc od spoluvězňů. Všechno dohromady. Přežil dost dlouho na to, aby ho v létě 1944 přesunuli do pomocného tábora Schlier, kde stavěli nový tábor. A pak, když byl Schlier dokončený, ho odvezli dál. Do Lince. Do tábora Linz III.
Linc III - továrna na smrt a tanky
Tábor Linz III byl postaven v květnu 1944 na zátopové pláni mezi řekou Traun a továrním kanálem. Stál na poloostrově, který se během záplav pravidelně proměňoval v jezero, a vězni brodili vodou až po kolena. Baráky byly původně určené pro italské vojenské internované, ale teď v nich bylo narváno přes pět tisíc šest set vězňů z více než dvaceti zemí. Francouzi, Poláci, Rusové, Jugoslávci, Němci, Češi. Všichni přivezeni sem, aby pracovali v Eisenwerke Oberdonau, továrně na výrobu tanků pro umírající Třetí říši.
Václav pracoval dvanáct hodin denně. Někdy ve dne, někdy v noci, záleželo na směně. Výroba tanků, úklid po náletech, odklízení trosek z nádraží. Těžká práce, nedostatečná strava, bitky od strážných SS i od civilních pracovníků, kteří pravidelně vězně týrali. Nemoci, podvýživa, smrt. V Linci III zemřelo nejméně sedm set jeden vězňů, ale skutečný počet byl pravděpodobně vyšší, protože záznamy se ztratily a mnoho těl bylo spáleno bez evidence.
Na podzim 1944 začali strážce SS nahrazovat staří a zranění vojáci z Wehrmachtu a později i příslušníci Volkssturmu, domobranci. Ti se k vězňům chovali o něco lépe než SS, ale situace se stejně zhoršovala, protože zásobování se hroutilo. Několik týdnů před osvobozením přestalo docházet jídlo úplně. Počet nemocných a mrtvých razantně narostl.
Štědrý večer v baráku smrti
24. prosince 1944. Václav si umyl ruce ve sněhu, vyčistil si vši z mundůru - jak to šlo - a šel do baráku. U kuchyně jim přidělili porci uhlí. To byla další neobvyklá věc. Normálně bylo uhlí luxus, který vězňové neviděli. Ale dnes byly Vánoce a pan Lagerführer byl štědrý. Nebo možná jen počítal s tím, že živí vězni pracují líp než mrtví.
V baráku už seděli další vězni a obklopovali kamna. Václav se k nim připojil a rozložil si ruce nad teplým železem. Venku v dálce bylo slyšet zvonění kostelů v Linci. Vyzváněly vánoční mše, stejně jako každý rok, jako by se nic nestalo, jako by svět nebyl v plamenech. Václav poslouchal to zvonění a vzpomínal na Vánoce doma v Hrádku u Manětína, na Vánoce v Praze, na Vánoce před válkou, kdy ještě byl svobodný člověk.
A pak přinesli citrony. Jeden pro každého vězně. Jeden citron z rozbitého nákladního vagónu na nádraží, který někdo rozbil při náletu nebo při vyložení nebo možná záměrně, aby mohli něco dát vězňům na Vánoce. Václav vzal svůj citron do ruky a cítil jeho kyselou vůni. Citron. Ve válce, v koncentračním táboře, na Štědrý večer 1944. Absurdnější vánoční dar si nedokázal představit.
Vězni začali mluvit. Vraceli se ve vzpomínkách k domovu, k rodinám, které většina z nich už nikdy neuvidí. Vyprávěli si o Vánocích, které prožili v minulosti. O stromečcích, o štědrovečerních večeřích, o dětech u betléma, o půlnoční mši. Vyprávěli si o tom, co budou dělat, až přijde osvobození. „Až přijde osvobození“ - to byla věta, kterou si opakovali každý den, jako modlitbu, jako zaklínadlo. Museli v to věřit, jinak by nemohli přežít další den.
Vánoce, které nejsou Vánoce
„Tichá noc, svatá noc…“ Václav si vzpomněl na tu koledu a v duchu se pousmál hořkým úsměvem. Vánoce v době války mu připadaly neslučitelné s tím, co měly znamenat. Lidé houfně umírali na frontách, ve věznicích, v koncentračních táborech. Vánoce nebyly ani tiché, ani svaté, ani nebyl pokoj na zemi.
Ale pokojné byly tady v Linci. Relativně. Nebylo bombardování, neječely tu sirény. Jen sváteční vyzvánění v dálce. Vedle šibenice - protože samozřejmě i v Linci III stála šibenice - byl postaven osvětlený smrk. Vánoční stromek v koncentračním táboře. Ten strom tam nepostavili vězni. Postavil ho někdo z vedení tábora, možná tentýž Lagerführer, který jim dal citrony a uhlí. Možná mu přišlo vhodné mít na Vánoce stromek. Možná to byl způsob, jak si připomenout, že i nacisté jsou lidé s tradicemi a s rodinami. Možná to byl jen další krutý vtip.
Václav seděl u kamen a v ruce svíral citron. Kolem něj mluvili muži ve dvaceti různých jazycích o domovech ve dvaceti různých zemích. Francouz vedle něj vyprávěl o Vánocích v Provence. Rus naproti vzpomínal na pravoslavné vánoční svátky v lednu. Polák vzpomínal na opłatek, vánoční oplatek, který se láme před večeří. Každý měl svoje Vánoce, každý měl svojí vzpomínku na svět před táborem.
Svět, který zanikl
Válka končila. To bylo cítit i tady v táboře. Spojenci bombardovali Linc pravidelně - první velký nálet přišel už 25. července 1944 a zabil přes sto padesát vězňů. Od té doby létala nad městem pravidelně letadla a továrna, kde Václav pracoval, byla poškozená. Fronta se blížila. Němci ustupovali. Ale pro vězně v Linci III to znamenalo jen horší podmínky, méně jídla, víc práce. Nacisté nevzdávali své tábory dobrovolně.
Václav nad tím přemýšlel, jak seděl u kamen na Štědrý večer 1944. Přežil Mauthausen, který byl jeden z nejhorších táborů v Říši. Přežil práci v kamenolomu, kde měla zemřít většina vězňů do tří měsíců. Přežil bombardování, nemoci, hlad, bití. Přežil rok a půl v pekle. Dožije se konce války? Uvidí ještě jedny Vánoce jako svobodný člověk?
Nevěděl to. Nikdo z mužů u kamen to nevěděl. Věděli jen, že musí přežít další den. A pak další. A pak další. Až do osvobození, které snad přijde. Musí přijít. Protože jinak všechno to utrpení nemělo smysl.
Přežití a vzpomínka
5. května 1945 vstoupili do tábora Linz III vojáci 3. americké armády. Václav byl svobodný. Vážil třicet sedm kilogramů - ztratil přes třicet kilogramů za dva roky v táborech. Měl tuberkulózu, zápal plic, poškozené ledviny. Ale byl naživu.
Po válce pracoval jako člen Restituční komise u generála Ečera v americké zóně Německa. Po únoru 1948, když komunisté převzali moc v Československu, uprchl s pomocí sekretářky velvyslance USA do Ameriky, kde získal občanství a oženil se. Žil v Chicagu, několikrát změnil zaměstnání, založil si vlastní firmu. V letech 1949-1950 napsal svoje vzpomínky na Mauthausen, které zůstaly většinou jen v rukopise.
V roce 1978 se vrátil do Československa. V Manětíně si postavil dům, ve kterém žil až do své smrti 30. září 1998. Bylo mu osmdesát sedm let. Prožil pětačtyřicet Vánoc po té štědrovečerní noci v Linci III, kdy seděl u kamen s citronem v ruce a poslouchal, jak v dálce zvoní zvony.
Své vzpomínky zakončil otázkami, které nikdy nedostaly odpověď: „Kdo v přítomné době je schopen si představit takové období trumfu zločinů a může dnes někdo vůbec pochopit, jak dalece může nenávist vést, když je adaptována jako program celého národa? Kdo byl vinen? Budou lidé některého národa někdy zase následovat jako ovce zvonec hlasu demagoga a jeho iluze o výjimečné rasové nadřazenosti určené k nadvládě světa?“
Citrony místo štědrovečerní večeře
Na Štědrý večer 1944 v koncentračním táboře Linz III dostal každý vězeň jeden citron. To byl celý vánoční dar. Jeden citron, porce uhlí, osvětlený smrk vedle šibenice a možnost skončit práci o dvě hodiny dřív. Vánoce v továrně smrti.
Většina mužů, kteří seděli toho večera s Václavem Václavíkem u kamen, nepřežila do osvobození. Zemřeli v následujících měsících na vyčerpání, nemoci, hlad. Jejich jména známe jen z neúplných seznamů, pokud vůbec. Sedm set a jeden potvrzených mrtvých, ale skutečný počet byl vyšší. Možná osm set, možná víc. Nikdo přesně neví.
Václav přežil. A díky tomu víme, jaké byly Vánoce 1944 v Linci III. Víme o citronech, o uhlí, o stromečku vedle šibenice, o zvonění kostelů v dálce. Víme o vězních, kteří seděli u kamen a vzpomínali na domov. Víme o nadě, která musela zůstat živá, protože jinak by neumírali jako lidé, ale jako zvířata.
Dnes už tábor Linz III neexistuje. Na jeho místě jsou průmyslové budovy a parkoviště. V roce 1965 tam Amicale de Mauthausen, asociace francouzských přeživších, postavila pamětní kámen. Stojí tam dodnes, kousek od místa, kde kdysi stály baráky. Málokdo ho vidí. Málokdo ví, co se tam dělo.
Ale Václav Václavík věděl. A napsal to. A teď to víme i my.
Zdroje:
Václav Václavík - Vzpomínky na Mauthausen, část 3. „Linz III“. Fronta.cz [online]. 12. 5. 2007 [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://www.fronta.cz/vaclavik-vzpominky-na-mauthausen-3-linz
Václav Václavík - Vzpomínky na Mauthausen, část 1. Fronta.cz [online]. 5. 5. 2007 [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://www.fronta.cz/vaclavik-vzpominky-na-mauthausen-1
Václav Václavík - Vzpomínky na Mauthausen, část 2. „Schlier“. Fronta.cz [online]. 6. 5. 2007 [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://www.fronta.cz/vaclavik-vzpominky-na-mauthausen-2-schlier
Satellite Camp Linz III. Mauthausen Guides [online]. Mauthausen Komitee Österreich [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://www.mauthausen-guides.at/en/subcamp/satellite-camp-linz-iii
Concentration Camps in Linz. History Linz [online]. [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://stadtgeschichte.linz.at/english/12094.php
Prisoners in the Concentration Camps Linz I/III and Linz II. History Linz [online]. [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://stadtgeschichte.linz.at/english/12070.php
Memorial Linz I and Linz III concentration camps. Donauregion [online]. [cit. 2025-12-15]. Dostupné z: https://www.donauregion.at/en/oesterreich-poi/detail/430008442/memorial-linz-i-and-linz-iii-concentration-camps.html
Koncentrační tábor Linz III byl postaven v květnu 1944 jako satelitní tábor Mauthausenu. Vězni pracovali v továrně Eisenwerke Oberdonau na výrobě tanků. V říjnu 1944 bylo v táboře 5 600 vězňů. Zemřelo tam nejméně 701 lidí. Tábor byl osvobozen 5. května 1945 americkou armádou. Václav Václavík zemřel v roce 1998 ve věku 87 let.
