Dagmar Lieblová přežila Osvětim díky chybě v zápisu roku narození. Celá její rodina zemřela

Dagmar bylo patnáct let. Rodiče jsou tady někde v táboře, sestra Rita taky. Už osm měsíců přežívají v takzvaném rodinném táboře, což je záhada sama o sobě, protože proč by nacisté nechali židovské rodiny pohromadě, když je stejně plánují všechny zavraždit.

Pak blokführerka zavolá její jméno a Dagmar přistoupí k ní, a žena se podívá do papírů a řekne: „Fantlová, Dagmar, ročník 1925, devatenáct let, jdeš do transportu.“

Dagmar cítí, jak se jí zatočila hlava, protože ona přece není z roku 1925, ona se narodila 19. května 1929, je jí teprve patnáct, ale než stihne něco říct, blokführerka už ukazuje na druhou skupinu - ty, které jedou do Německa.

Někdo se přepsal. Místo devítky napsal pětku.

A tahle chyba ji zachrání život, zatímco rodiče a sestra Rita zůstanou v Birkenau a zahynou v plynové komoře.

Normální život v Kutné Hoře

Narodila se 19. května 1929 v Kutné Hoře v rodině doktora Julia Fantla, oblíbeného místního lékaře, který měl praxi v domě v České ulici, kde rodina žila v pětipokojovém bytě a Dagmar si pamatuje dětství jako šťastné období.

Měli služebnou, dědeček Vilém Fantl měl statek s koňmi v Čimelicích u Písku, a Dagmar s mladší sestrou Ritou vyrůstaly v prostředí, které bylo židovské jenom vzdáleně - doma se mluvilo česky, s prarodiči občas německy, ale náboženství nehrálo velkou roli.

„Kutná Hora bylo typické české město,“ vzpomínala později, protože tam žilo asi patnáct tisíc lidí a židovská komunita čítala jen pár stovek členů, takže se necítili nijak odlišní od ostatních.

Pak přišel září 1938 a Mnichov, pak březen 1939 a okupace, a otci Juliovi odebrali lékařskou licenci, protože byl žid, a postupně přibývala omezení - nejdřív nápisy „Židům vstup zakázán“ v kavárnách a kinech, pak zabavili rádia, pak nesměli do parků, na nábřeží, do tramvají, a od září 1941 museli nosit žlutou hvězdu.

5. června 1942 nastoupila celá rodina do transportu směr Terezín a Dagmar bylo třináct let.

Zpívali jsme operu ve slumech

V Terezíně ji umístili do dívčího domova L 410 a rodiče bydleli někde jinde v kasárnách, ale mohla je navštěvovat odpoledne, takže alespoň nebyli úplně odloučeni jako v jiných táborech.

Učitelé a vychovatelé se snažili dětem vytvořit iluzi normálního života - organizovali tajné školní hodiny, literární večery, dokonce divadelní představení, a jedním z nich byla dětská opera Brundibár, kterou složil Hans Krása.

Dagmar se přihlásila do sboru a zpívala v premiéře 23. září 1943 a pak ještě v několika dalších představeních, a „bylo to jako vidět normální život,“ říkala později, protože na scéně děti nenosily žluté hvězdy, byla tam škola a zmrzlinář a prodavačka s houskou, všechno jako v normálním světě.

Opera se hrála padesátpětkrát, i když podmínky v ghettu byly strašné - lidé umírali na nemoci, transporty odjížděly na východ, všude byl hlad a strach - ale když děti zpívaly, na půl hodiny zapomněly na realitu.

V prosinci 1943 přišel rozkaz k transportu a Dagmar s rodiči, sestrou Ritou a babičkou nastoupili do dobytčího vagónu směr Osvětim.

Babička cestou zemřela.

Rodinný tábor byl podivný

Do Birkenau dorazili v mrazivé noci, štěkot psů, esesáci s bičíky, pruhovaní vězni křičící polsky, a Dagmar viděla poprvé ty hory těl, ten dým z komínů, ale stále ještě nevěřila, že by tam vraždili lidi.

Umístili je do takzvaného rodinného tábora BIIb, což bylo naprosto netypické pro Osvětim, protože normálně probíhala okamžitá selekce a matky s dětmi šly rovnou do plynu, ale tady nechali rodiny pohromadě po dobu šesti měsíců.

Proč? Nikdo neví. Možná to mělo sloužit jako zástěrka pro Červený kříž, možná jako rezerva pracovní síly. Ale skutečnost byla, že všichni věděli, co je čeká po uplynutí karantény.

Dagmar dostala číslo 70788 vytetované na předloktí a byla umístěna do dětského bloku, kde se znovu setkala s Fredym Hirschem, legendárním vychovatelem z Terezína.

V červenci 1944 přišla selekce.

Devatenáct místo patnácti

Blokführerka četla jména a Dagmar se ocitla v řadě žen, které měly jet do Německa na práce, protože v jejích papírech bylo napsáno, že je jí devatenáct, ačkoliv ve skutečnosti jí bylo teprve patnáct.

„Přišla jsem k ní a řekla jsem, že to není možné, protože ještě nemám šestnáct,“ vzpomínala Dagmar, ale žena se podívala do papírů a řekla: „Tady je napsáno, že jsi narozená 1925, což znamená, že ti je devatenáct. Takže musíš jet.“

Někdo při zápisu udělal chybu. Napsal pětku místo devítky.

Dagmar nastoupila do transportu a odjela z Osvětimi, zatímco rodiče Julius a Irena a sestra Rita zůstali v Birkenau a za několik týdnů šli do plynové komory.

„Nemohla jsem tomu uvěřit, že opravdu odjíždíme z Osvětimi,“ říkala později, protože nikdo nevěřil, že z toho místa je vůbec možné odejít jinak, než komínem.

Hamburg a Bergen-Belsen

Transport ji dovezl do Hamburku, kde ji přidělili k odklízeným pracím - každé ráno vycházela s kolonou žen do města a odklízela trosky po nočním bombardování spojenců.

Hamburg se proměňoval v ruiny, každou noc přilétaly bombardéry a každý den vězňové uklízeli mrtvoly a trosky, a Dagmar si říkala, jestli ji nezabije nějaká britská bomba poté, co přežila Osvětim.

V březnu 1945 ji poslali do Bergen-Belsenu, což byl tábor smrti jiného druhu - nebyly zde plynové komory, ale hlad, nemoci, totální chaos, protože tam nacisté odváželi všechny vězně z evakuovaných táborů.

„Podmínky v Bergen-Belsenu byly nepředstavitelné,“ vzpomínala, protože nebylo skoro nic k jídlu ani pití, všude byly hromady mrtvol, baráky přeplněné k prasknutí, a ona seděla mezi mrtvolami a čekala na smrt.

15. dubna 1945 osvobodili tábor Britové.

Dagmar byla tak vyčerpaná a nemocná, že se ani pořádně nedokázala radovat. Měla skvrnitý tyfus, pak tuberkulózu, a když se konečně začátkem července 1945 dostala vlakem zpátky do Československa, vážila asi třicet kilo.

Tři roky v posteli

Hned po osvobození napsala dopis do Kutné Hory Františce Holické, bývalé služebné rodiny, a dostala odpověď od doktora Františka Malého, starého rodinného přítele, který jí nabídl bydlení, dokud se rodiče nevrátí.

Rodiče se ale nikdy nevrátili.

František Malý se stal jejím poručníkem a Františka Holická se o ni starala jako o vlastní dceru, a Dagmar strávila téměř tři roky léčením těžké tuberkulózy, většinou ležela, pomalu se vracela k životu.

Doktoři jí dávali špatnou prognózu, ale ona přežila.

Ve dvaceti letech složila maturitu, pak se dostala na Karlovu univerzitu, kde studovala němčinu a češtinu na Filozofické fakultě, a v roce 1955 se vdala za Petra Liebla a vzala si jeho jméno.

Měli tři děti. Nejstarší dceru pojmenovala Rita - po sestře, která zemřela v Birkenau.

Nemůžu se tam vrátit

Dagmar učila němčinu a češtinu na různých školách, pak dvacet let působila na katedře překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, přeložila desítky knih, žila s rodinou v různých zemích, a každý, kdo ji poznal, mluvil o její toleranci a světovosti.

Po roce 1989 byla jednou ze zakládajících členů Terezínské iniciativy, organizace, která se snaží uchovat paměť na holocaust a působit proti rasismu a antisemitismu, a Dagmar jako předsedkyně jezdila po školách a vyprávěla studentům svůj příběh.

V roce 2011 jí prezident udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

V roce 2016 ji pozvali do Teatro Real v Madridu na představení opery Brundibár, protože to byla ta opera, kterou zpívala jako dítě v Terezíně, a Dagmar tam přijela jako osmdesátisedmiletá žena, která přežila.

Jen jednou, před více než dvaceti lety, se vrátila do Osvětimi. Víckrát tam nejela.

„Osvětim je hřbitov mých rodičů, sestry, téměř všech příbuzných,“ říkala. „Všechno se vrací. Ne, tam bych už nešla. Je to příliš těžké.“

Dagmar Lieblová zemřela 22. března 2018 v Praze ve věku 88 let. Celý život vyprávěla svůj příběh mladým lidem, aby nepřipustili, že se historie zopakuje. A vždycky připomínala: „Někdo se přepsal - místo devítky napsal pětku. A tak jsem tady.“

Zdroje: