Článek
Blíží se pátá ráno. V obýváku svítí světlo. Rodiče jsou vzhůru. Na židli leží její oblečení a prádlo. Na psacím stole ležící sešity, pravděpodobně ze školy. Na zárubni visí kruhy na cvičení. V rohu stojí piano.
Dvanáctiletá Helga Weissová leží na zádech, ruce pod hlavou, a očima projíždí pokoj. Snaží se vrýt každý předmět do paměti, aby nikdy nezmizel. Sedají ke snídani – té poslední. Dnes je všechno naposledy.
Za pár hodin odvezou rodinu Weissovu transportem označeným písmenem „L“ do místa, kterému se říká Terezín. Helga netuší, že právě začíná cesta, na jejímž konci zůstane naživu jen hrstka z 15 000 dětí. A netuší ani to, že pastelky v jejím batohu se stanou svědectvím, které přežije válku.
Dívka z Libně
Victoria Helga Weissová se narodila 10. listopadu 1929 v pražské Libni. Její otec Otto pracoval jako úředník v Länderbank na Náměstí republiky, matka Irena, rozená Fuchsová, byla švadlena. Asimilovaná židovská rodina vedla poklidný život v srdci Prahy.
Helga milovala kreslení od malička. Její otec podporoval každý zájem o umění a literaturu. V devíti letech začala psát deník, kam zaznamenávala každodenní život.
Pak přišel březen 1939 a s ním vznik Protektorátu. Helga tehdy slavila desáté narozeniny. Postupně začala pociťovat protižidovská opatření. Nejdřív nemohla chodit do parků. Pak přišly další zákazy.
Ve čtvrté třídě, když jí bylo deset, byla vyloučena ze školy. „Z rasových důvodů,“ stálo v oznámení. Židovská obec organizovala doučovací kroužky v soukromých bytech. Helga se vzdělávala sama, četla knihy, které našla doma.
Do deníku pečlivě zaznamenávala každý nový zákaz, každé ponížení. Nebylo to dětské psaní o škole a kamarádkách. Bylo to svědectví doby.
„Maluj, co vidíš“
7. prosince 1941, měsíc po svých dvanáctých narozeninách, byla Helga se svými rodiči zařazena do transportu do terezínského ghetta. V batohu měla kromě nezbytných věcí deník, pastelky, vodové barvy a skicák.
V Terezíně rodinu rozdělili. Helga s matkou skončily v Drážďanských kasárnách pro ženy, otec v kasárnách pro muže. Zpočátku platil přísný zákaz opouštět budovy a navštěvovat se.
Rodina Weissova nařízení porušila – jako mnoho jiných. Helga namalovala první obrázek v Terezíně: děti staví sněhuláka. Byl to ještě dětský, naivní obrázek plný nevinnosti. Propašovala ho otci do Sudetských kasáren.
Otcova odpověď přišla na lístečku: „Maluj, co vidíš!“
Od té chvíle začala Helga kreslit pravdu. Ne pohádky, ne sny. Skutečnost ghetta očima dvanáctileté dívky.
Nakreslila vyčerpané lidi vláčející těžké náklady. Zoufalství v obličejích při odjezdech transportů. Pohřební vozy vezoucí místo mrtvých chléb. Štěnice na stěnách kasáren. Hlad. Strach. Smrt.
„Noc, tři čtvrtě na dvě,“ psala do deníku. „Ach, ty protivné štěnice! Není možné spát… Lezou po zdi, po peřinách, po těle, padají z kavalců přímo do obličeje.“
Tři roky v pekle
V létě 1942 se Helga musela přestěhovat od matky do dětského domova na náměstí L 410, pokoj číslo 24. Bydlela tam s děvčaty stejného věku. Ve volných chvílích pokračovala v kreslení a psaní deníku.
Za tři roky vytvořila více než sto kreseb. Nebyly to díla dětské fantazie. Byly to dokumenty reality, které nikdo nechtěl vidět – ale které bylo nutné zaznamenat.
Kresby ukazují každodenní život: fronty na jídlo, nemocné ležící na zemi, transport připravující se k odjezdu. Helga měla neuvěřitelný smysl pro detail. Zachytila to, co dospělí umělci často ignorovali – zdánlivě nedůležité maličkosti, které však dotvářely celkový obraz hrůzy.
„Byla jsem neobyčejně samostatná pro svůj věk,“ vzpomínala později. „Milovala jsem kreslit a byla jsem technicky zdatná.“
Rodina se pokoušela žít „normálně“ – slavit svátky, číst knihy, zpívat. Ale normální život byl dennodenně narušován traumatickými zážitky: strachem z roztržení rodiny, z transportů na východ, z nemocí, neustálým hladem.
Rozhodnutí, které zachránilo život
Podzim 1944 přinesl zlom. Z Terezína začaly odjíždět transporty na východ – do Osvětimi. Prvním transportem měl odjet otec Otto. Varoval manželku a dceru: „Nikdy se do žádného transportu nehlaste dobrovolně!“
Jenže o pár dní později oznámili, že rodiny mužů, kteří již odjeli, se mohou přihlásit do dalšího transportu. Matky a manželky chtěly být se svými blízkými. Irena chtěla následovat manžela.
„Tatínek jí řekl: ‚Ne, prosím, nechoď,‘“ vzpomíná Helga. „Měla zůstat kvůli mně. Slíbili, že rodiny budou chráněny.“
Dva dny poté, co Otto odjel, dostaly Helga a její matka přidělení do transportu. Slíbení ochrany nebyla nic než lež.
Než opustila Terezín, dala Helga své kresby a deník strýci Josefu Polákovi, který pracoval v kanceláři a nikdy nebyl deportován. Strýc Josef zabezpečil poklad, který měl přežít válku.
Selekce na rampě
Transport dorazil do Osvětimi. Helga očekávala něco podobného Terezínu. Nebyla připravena na to, co uviděla.
Na rampě probíhala selekce. Lidé doleva šli přímo do plynových komor. Lidé doprava byli posíláni na nucené práce. Helga stála v řadě. Muž ve uniformě SS – možná to byl sám Josef Mengele – rozhodoval o životě a smrti.
Patnáctiletá Helga udělala nejodvážnější věc ve svém životě. Narovnala se, zadívala se na důstojníka a řekla: „Je mi osmnáct.“
Byla poslána doprava – k práci. Pak udělala ještě něco odvážnějšího. Tvrdila, že její matka je mladší, než ve skutečnosti byla. Zachránila jí život.
Otec Otto neměl takové štěstí. Zemřel v plynové komoře. Helga a její matka se už nikdy nedozvěděly, kdy přesně. Jeho jméno nenašly na žádném seznamu.
Továrna a pochod smrti
Po deseti dnech v Osvětimi byly Helga a Irena deportovány do Freibergu u Drážďan, pobočného tábora koncentračního tábora Flossenbürg. Pracovaly v továrně na výrobu letadel. Dvanáctihodinové směny, nedostatek jídla, vyčerpání.
V polovině dubna 1945, když se blížil konec války, nacisté je poslali na pochod smrti do Mauthausenu. Šestnáct dní pěšího pochodu. Kdo nemohl dál, byl zastřelen.
5. května 1945 byly konečně osvobozeny americkou armádou. Helga vážila třicet kilogramů. Vypadala jako chodící kostlivec.
Návrat k pastelkám
Koncem května 1945 se Helga s matkou vrátily do Prahy. Do stejného bytu, ze kterého byly před téměř čtyřmi lety deportovány.
V Praze se setkaly se strýcem Josefem Polákem. Osvobodili ho v terezínském ghettu. A měl pro Helgu dar: její kresby a deník. Přežily válku zazděné v Magdeburských kasárnách.
Helga otevřela sešity. Viděla tváře mrtvých, ghetto, strach. Viděla svět, který téměř zmizel – zachycený pastelkami dvanáctileté dívky.
Po válce Helga pokračovala v kreslení. Odmaturovala na gymnáziu a Státní grafické škole. Studovala na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru profesora Emila Filly a Aloise Fišárka – dvou největších českých umělců své doby.
Občas se vracela k válečným zážitkům. Ilustrovala knihy Arnošta Lustiga. Ale teprve cesta do Izraele v polovině 60. let přinesla do jejích obrazů barvy. Strávila deset týdnů v umělecké kolonii, cestovala po zemi. Poprvé po letech malovala veselé obrazy.
Ale i nadále se do její tvorby promítaly pochmurné vzpomínky na ztracené mládí a blízké.
Svědectví, které nemůže mlčet
V roce 1991 vytvořila Helga pamětní desku pro shromaždiště na bývalém Radiotrhu v Holešovicích – místo, odkud odjížděly transporty do Terezína. Plaketa byla slavnostně odhalena 14. října 1991, v den padesátého výročí odjezdu prvního pražského transportu.
Stejný rok uspořádalo Židovské muzeum v Praze rozsáhlou výstavu jejích prací v Klausově synagoze. Helga začala vystavovat po celém světě – v Německu, Rakousku, Itálii, Spojených státech.
V roce 1993 dostala čestný doktorát na Massachusetts College of Art v Bostonu za své celoživotní dílo. V roce 2009 jí prezident Václav Klaus předal Medaili Za zásluhy.
Ale největší uznání přišlo v roce 1998, kdy byly její kresby publikovány v knize „Zeichne, was Du siehst“ ("Maluj, co vidíš") – přesně tak, jak jí kdysi řekl otec v Terezíně.
V roce 2013, ve svých 83 letech, publikovala Helga svůj válečný deník. „Deník 1938-1945“, který se stal mezinárodním bestsellerem. Anglické vydání vyšlo pod názvem „Helga's Diary: A Young Girl's Account of Life in a Concentration Camp.“
Žít ve svědectví
Helga Hošková-Weissová stále žije v bytě v Praze, kde se narodila v roce 1929. V témž bytě, odkud byla deportována v prosinci 1941. Vrátila se a už nikdy neodešla.
Je jednou z velmi mála přeživších terezínských dětí. Z 15 000 dětí deportovaných do Terezína a později do Osvětimi jich přežilo méně než stovka.
Celý život se věnuje výchově mladé generace. Navštěvuje školy, mluví se studenty, odpovídá na otázky. „Respektujte svůj život a životy druhých,“ říká jim. „Respektujte se navzájem a nikdy neztraťte v sobě lidskost.“
Její vnučka Dominika Hošková je uznávanou violoncellistkou. Rodina předává umělecké dědictví – ale také odpovědnost svědectví.
„Neměla jsem na výběr,“ říká Helga o svých kresbách. „Tatínek mi řekl: ‚Maluj, co vidíš.‘ A já jsem malovala.“
Pastelky, které přežily
Dnes jsou Helginy dětské kresby z Terezína známy po celém světě. Jsou vystavovány v muzeích, publikovány v učebnicích, promítány v dokumentárních filmech.
Nejsou to jen umělecká díla. Jsou to historické dokumenty nesmírné hodnoty. Zachycují každodenní život v ghettu očima dítěte – bez sentimentu, bez stylizace. Jen pravda.
„Moje kresby jsou velmi jasné a snadno pochopitelné,“ vysvětluje Helga. „Protože jsem je kreslila jako dítě. Proto jsou dnes tak dobře známé.“
České televize o ní natočila dokumentární film „Maluj, co vidíš.“ Její příběh se objevil v dokumentu „#AnneFrank. Parallel Stories,“ kde vypráví svůj příběh vedle dalších přeživších.
Na rozdíl od Anne Frankové, jejíž deník skončil před branami Osvětimi, Helga přežila. Mohla dokončit svůj příběh. Mohla svědčit.
Poselství z minulosti
V lednu 2020 navštívila bloggerka Erin Faith Allen Helgino pražské studio. Tehdy jí bylo devadesát let. Stále malovala. Stále vyprávěla.
„Všichni musíme předávat tyto příběhy dál,“ říká Helga. „Než všichni přeživší zemřeme. Jsme poslední svědkové.“
Její kresby jsou dnes součástí stálých expozic v Památníku Terezín, v Židovském muzeu v Praze, v muzeu Yad Vashem v Jeruzalémě. Jsou to výkřiky z minulosti – výkřiky, které nesmí být zapomenuty.
Helga Hošková-Weissová je jedním z posledních živoucích hlasů holocaustu. Je ženou, která přežila tři koncentrační tábory. Ženou, která oklamala SS. Ženou, která zachránila svou matku.
Ale především je dívkou, která poslechla svého otce a malovala, co viděla. A tím zachránila svědectví, které jinak bylo ztraceno navždy.
V jejích kresbách z Terezína nevidíme jen historii. Vidíme lidskost uprostřed nelidskosti. Vidíme odvahu dítěte, které se rozhodlo pamatovat – za všechny ty, kteří zapomenout nemohli, protože jim vzali život.
„Nikdy jsem nečekala, že moje kresby budou tak známé,“ říká dnes Helga. „Jen jsem dělala, co mi řekl tatínek. Malovala jsem, co jsem viděla.“
A díky tomu dnes vidíme všichni. Navždy.
Zdroje
Helga Hošková-Weissová - Wikipedia
English Wikipedia, 2025
Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Helga_Hošková-Weissová
Helga Hošková-Weissová - Terezín Memorial
Památník Terezín
Dostupné z: https://www.pamatnik-terezin.cz/personalities/helga-hoskova-weissova-2
Helga Hošková-Weissová - Památník Terezín (česky)
Památník Terezín
Dostupné z: https://www.pamatnik-terezin.cz/osobnosti/helga-hoskova-weissova
"Helga Hošková-Weissová Paintings and Drawings"
Židovské muzeum v Praze
Dostupné z: https://www.jewishmuseum.cz/en/program-and-education/exhibits/archive-exhibits/88/
Helga Hošková-Weissová (1929)
Paměť národa
Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/en/hoskova-weissova-helga-1929
Where is Helga Hošková-Weissová Today?
The Cinemaholic, November 2024
Dostupné z: https://thecinemaholic.com/where-is-helga-hoskova-weissova-now/
Helga Weissová-Hošková: painting the truth of Terezín
Radio Prague International, April 2021
Dostupné z: https://english.radio.cz/helga-weissova-hoskova-painting-truth-terezin-part-1-8300255
Helga Hošková-Weissová: An Introduction
The Ripple Project, January 2021
Dostupné z: https://www.therippleproject.com/vignettes/helga-hoskova-weissova-an-introduction
Helga Hošková-Weissová
Litomyšl Architecture Manual
Dostupné z: https://lam.litomysl.cz/en/artist/300-helga-hoskova-weissova
