Dívka, která změnila Itálii. Jak poprava 31 partizánů probudila Gabriellu a celou generaci bojovnic

Ráno 26. září 1944 se slunce nad Bassano del Grappa tlačilo do oken školy, kde sedmnáctiletá Tina Anselmi studovala, aby se stala učitelkou. Náhle se dveře třídy s rachotem otevřely a dovnitř vpadli němečtí vojáci s pokřiky v cizím jazyce. Všichni studenti museli okamžitě opustit budovu a sešikovat se na hlavním náměstí města. Nikdo nevěděl proč, všichni se báli. Tina šla se svými spolužačkami tiše, s rukama podél těla, a snažila se pochopit, co se děje. Když dorazili na náměstí, spatřila je – třicet jedna mladých mužů, většina z nich nebyla o moc starší než ona sama, stojící pod stromy na boulevard Venezia s oprátkami kolem krku. SS poručík Herbert Andofer nařídil popravy jako pomstu za partyzánské akce v oblasti. Němci chtěli, aby všichni studenti viděli, co se stane s těmi, kdo se postaví proti okupační moci. Mělo to být varování, odstrašení, demonstrace síly. Pro Tinu to byla výzva k boji.

Cesta z učebny do partyzánských hor

Když se studenti po popravě vrátili do třídy, Tina nedokázala mlčet. Vstala a s třesoucím se hlasem, ale pevně, řekla: „To, co jsme viděli, není spravedlnost. To je barbarství. Zákon, který porušuje práva člověka, není etický zákon. Nemůže ospravedlnit tyto odplatné akce.“ Její slova vyvolala bouřlivou diskuzi, kterou ukončila až ředitelka, jež odsoudila popravy jako nelidské. Ale Tina už věděla, že pouhá slova nestačí. Svěřila se Marcelle Dallan, přítelkyni Carla Marozy, velitele partyzánského praporu Bruno Lorenzoni z autonomní brigády Cesare Battisti. Během několika dní dostala Tina válečné jméno „Gabriella“ a stala se kurýrkou, což bylo jedno z nejnebezpečnějších povolání v partyzánském hnutí.

Gabriella na kole

Jako kurýrka – staffetta, jak říkali Italové – se Tina vydávala na cesty dlouhé až sto třináct kilometrů denně na kole. Vozila zbraně, munici, léky a především zprávy mezi různými partyzánskými skupinami roztroušenými po horách severní Itálie. Ženy byly pro tuto práci ideální, protože vzbudily menší podezření než muži a německé hlídky je zřídka prohlížely tak důkladně. Tina nosila obyčejné šaty, ale její kolo mělo dvojité dno v tašce, kde skrývala vše, co potřebovala přepravit. Nejnebezpečnější byla kontrolní stanoviště, kde musela předstírat, že je jen obyčejná studentka jedoucí navštívit příbuzné. Její mládí a nevinný výraz jí pomáhaly, ale věděla, že jediná chyba by znamenala mučení a smrt. Přesto pokračovala, protože každá zpráva, kterou doručila, každá zbraň, kterou přepravila, mohla zachránit životy spolubojovníků.

Síť odvahy a solidarity

Tina nebyla sama. Italský partyzánský odboj se vyznačoval neobyčejným počtem žen ve svých řadách – po válce bylo oficiálně uznáno 35 tisíc žen jako partyzánských bojovnic a dalších 20 tisíc jako vlastenkyň. Většina z nich byla ve věku mezi dvaceti a devětadvaceti lety, ale byly mezi nimi i sedmnáctileté dívky jako Tina nebo starší matky, které ztratily syny v boji. Kromě kurýrek působily ženy také jako zdravotní sestry, organizátorky úkrytů pro uprchlé zajatce, propagandistky, a mnoho z nich se přímo účastnilo ozbrojených akcí. Vytvořily si ženské obranné skupiny pro pomoc bojovníkům za svobodu, které nejen koordinovaly materiální podporu, ale také organizovaly stávky v továrnách, kde nahrazovaly muže odvedené na válečnou službu.

Horké léto 1944

Léto 1944 bylo pro italské partyzány i partyzánky nejtěžším obdobím. Wehrmacht hlásil za pouhé tři měsíce zabití 12 582 „banditů“, jak nacisté označovali odbojáře. Tina v tomto období absolvovala své nejnebezpečnější mise, kdy přenášela zprávy mezi brigádami působícími v oblasti alpských průsmyků. Němci zostřili pronásledování a za každým stromem mohla číhat smrt. V březnu 1945 byla přidělena k štábu plukovníka Cesara Sabatina Galliho, známého pod bojovým jménem „Pizzoni“, který velel sjednocenému vojenskému velení partyzánských sil v benátském regionu. Účastnila se sabotáží železničních tratí a pomáhala koordinovat akce různých partyzánských skupin před závěrečnou ofenzívou spojenců.

Zlomená křídla svobody

Když se 25. dubna 1945 rozezněly zvony ohlašující konec války a osvobození severní Itálie, Tina si myslela, že nastává nová éra nejen pro zemi, ale i pro ženy, které prokázaly svou odvahu a schopnosti v boji. Její naděje se však brzy ukázaly jako předčasné. Ženy byly rychle demobilizovány a nesměly pochodovat ve vítězných průvodech se svými mužskými spolubojovníky. Společnost se chtěla vrátit k předválečným pořádkům, kde místo ženy bylo v domácnosti, nikoli v politice nebo na veřejnosti. Mnoho partyzánek prožívalo hluboké rozčarování, protože naděje a sliby, které vzešly během války, nebyly naplněny. „Bez ohledu na to, že jsme byly manželkami partyzánů, naši manželé nad námi stále dominovali,“ vzpomínala později jedna z nich.

Učitelka, která se stala ministryní

Tina se rozhodla bojovat dál, tentokrát parlamentními prostředky. Vystudovala literaturu na Katolické univerzitě v Miláně, stala se učitelkou na základní škole a současně se angažovala v křesťanských odborech. V roce 1944 vstoupila do Křesťanskodemokratické strany a postupně se vypracovala na jednu z jejích nejvlivnějších osobností. Její zkušenosti z odboje ji naučily organizovat, motivovat lidi a nebát se postavit autoritě. V roce 1976 dosáhla historického milníku, když se stala první ženou ministryní v dějinách Italské republiky – ministryní práce a sociálních věcí v Andreottiho vládě. Později působila jako ministryně zdravotnictví a zasadila se o vytvoření národního zdravotního systému.

Boj za rovnoprávnost pokračuje

Ve funkcích, které zastávala, Tina nikdy nezapomněla na ženy, které s ní bojovaly v horách. Prosadila zákony o rovnosti příležitostí, práva otců na péči o děti a rovnost v pracovních podmínkách. V roce 1981 vedla parlamentní komisi, která vyšetřovala skandál kolem zednářské lóže P2, jež představovala hrozbu pro demokracii. Její závěrečná zpráva vedla k ukončení všech aktivit této organizace. Až do konce svého dlouhého života byla hlasem svědomí italské politiky, připomínajíc hodnoty, za které bojovali partyzáni a partyzánky.

Duch nezlomených žen

Tina zemřela 1. listopadu 2016 ve věku 89 let ve svém rodném Castelfranco Veneto, kde se narodila jako dcera lékárnického asistenta a majitelky hostince. V červnu téhož roku se stala první žijící osobou, která byla vyobrazena na italské poštovní známce – pocta k čtyřicátému výročí jejího jmenování první ženou ministryní. Její příběh symbolizuje osudy tisíců italských žen, které během druhé světové války dokázaly, že odvaha nehledí na pohlaví a že svoboda si zaslouží každou oběť. Leo Valiani, partyzánský velitel, napsal po válce: „Vždy jsme místo sebe posílali ženy s výmluvou, že jako ženy riskují méně. Ve skutečnosti to bylo proto, že jsme si mysleli, že jsou schopnější a odvážnější než my.“

Gabriella žije

Na hřbitově v Castelfranco Veneto leží na náhrobku Tiny Anselmi jednoduchý nápis: „Gabriella 1927-2016“. Válečné jméno, které si vybrala jako sedmnáctiletá dívka poté, co viděla pověšených 31 mladých mužů, ji provázelo celý život. Symbolizovalo to nejlepší z italského charakteru – schopnost postavit se tyranii, bojovat za spravedlnost a nikdy se nevzdat. Dnes, když se Evropa znovu potýká s výzvami autoritářství a populismu, příběh Gabrielly připomíná, že demokracie není samozřejmost, ale křehká hodnota, kterou musí každá generace znovu obhájit. A že někdy to začíná rozhodnutím sedmnáctileté dívky, která řekne: „To není spravedlnost. To je barbarství.“

Zdroje: