Dvě vesnice, jeden kopec. Poláci a Ukrajinci na Volyni žili spolu po staletí — a pak přišlo peklo

Vezměte si jakoukoli vesnici na severozápadě dnešní Ukrajiny. Pravděpodobně bude mít pravoslavný kostel na jednom konci a katolický na druhém. Na hřbitově budou ležet vedle sebe polská a ukrajinská příjmení. Ve starých matrikách narazíte na smíšené sňatky, na kmotrování přes národnostní hranici, na sousedskou výpomoc při žních.

Volyň byla po staletí zemí přirozené různorodosti. Část Polska, část Litvy, pak Polsko-litevské soustátí, pak Ruské impérium, pak znovu Polsko. Každý z těchto přechodů zanechal vrstvu obyvatel — a každá vrstva se nakonec nějak usadila. Poláci převažovali ve městech a v panských sídlech, Ukrajinci na vesnicích a polích. Židé ovládali obchod a řemeslo. Češi, kteří sem přišli jako kolonisté v devatenáctém století, sídlili v malých uzavřených komunitách podél říčních údolí. Soužití nebylo idylické, ale fungovalo.

To se začalo měnit po první světové válce.

Když v roce 1918 vznikla obnovená Polská republika, zdědila spolu se státem i rozsáhlé území s miliony nepolského obyvatelstva. Na Volyni a v sousední Haliči žilo přes pět milionů Ukrajinců — největší národnostní menšina v zemi. Varšava jim při mírových jednáních přislíbila autonomii. Slib nikdy nesplnila.

Místo toho nastoupila polonizace. Rušily se názvy a nápisy v ukrajinštině, ničily se ukrajinské školy, diskriminačně se rozdělovala zemědělská půda ve prospěch polských kolonistů. Přišla i takzvaná pacifikace — represe namířené proti sociálně aktivnímu ukrajinskému obyvatelstvu, ničení budov a majetku, bití a zatýkání, jak popisuje ukrajinsko-kanadský historik Orest Subtelnyj. Zbouralo se sto sedmdesát pravoslavných kostelů, sto padesát dalších bylo přeměněno na římskokatolické. Polský stát zřídil pro politické odpůrce koncentrační tábor Bereza-Kartuzka — instituci, která by v demokratické zemi nikdy neměla vzniknout.

Výsledkem byl vzestup radikálního ukrajinského nacionalismu. Brutální nástroje polské asimilace vedly k odmítnutí polské národní identity ze strany Ukrajinců a k vzestupu radikálního ukrajinského nacionalismu v předvečer druhé světové války. Vznikla Organizace ukrajinských nacionalistů — OUN — inspirovaná evropskou krajní pravicí. Šlo o politickou a ideologickou organizaci s ozbrojeným křídlem; přirovnat ji lze ke straně s vlastní armádou. Páchala atentáty na polské úředníky, sabotáže, provokace. Polsko reagovalo dalšími represemi. Spirála se roztáčela.

V září 1939 zaútočil Sovětský svaz na Polsko z východu a Volyň připadla SSSR. Změna okupanta nepřinesla úlevu — přinesla nový typ teroru. V letech 1939–1941 bylo sovětským režimem deportováno 1,45 milionu obyvatel regionu, z toho 63,1 % Poláci a 7,4 % Židé. NKVD zatýkala a střílela polské důstojníky, kněze, učitele, starosty — kohokoli, kdo by mohl organizovat odpor. Část Ukrajinců uvítala Sověty jako osvoboditele od polského panství. Jiní se přidali k NKVD jako donašeči a pomocníci.

V červnu 1941 přišli Němci.

Sovětský ústup byl chaotický a krvavý. NKVD při odchodu povraždila tisíce vězňů ve vězeních — a pohled na stohy těl dal ukrajinskému nacionalismu nové palivo. Část Ukrajinců uvítala německou armádu jako osvoboditele. Někteří příslušníci OUN se zapojili do prvních pogromů na Židy, k nimž Němci dávali podnět v prvních dnech okupace. Vyhlazení Židů na Ukrajině se stalo pro ukrajinské nacionalisty příkladem toho, jak lze odstranit Poláky. Tuto myšlenku historik Timothy Snyder formuloval bez obalů: taktiku masového vraždění se Ukrajinci naučili od Němců.

V čele volyňské OUN-B stál od ledna 1942 Dmytro Kljačkivskyj, přezdívaný Klym Savur. Narozen v roce 1911 v Zbarazi v Haliči, vystudoval práva na Lvovské univerzitě, působil v polské armádě a od roku 1942 vedl volyňskou OUN-B jako její regionální vůdce. Byl to muž fanatický, organizačně schopný a přesvědčený o nutnosti radikálního řešení.

Aby byl jasný rozdíl, který se v textu bude vracet: OUN-B byla politická organizace — strana, vedení, ideologie. UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) byla její ozbrojené křídlo, vzniklé v roce 1942. Rozhodnutí přijímala OUN-B; UPA je prováděla v terénu. Kljačkivskyj stál v obou strukturách zároveň — jako politický vůdce i jako první velitel UPA-Sever.

Historici — konkrétně Grzegorz Motyka, Władysław Filar a polský Institut národní paměti — se shodují, že Kljačkivskyj byl klíčovým architektem rozhodnutí o fyzické likvidaci polského obyvatelstva Volyně. V období března až května 1943 vydal individuální rozhodnutí o zahájení vraždění v celé oblasti. V červnu 1943 pak vydal tajnou směrnici pro velitele UPA na Volyni s explicitním příkazem k likvidaci mužské populace polské národnosti ve věku od šestnácti do šedesáti let. Jedenomu z velitelů UPA, který se příkazu vzepřel, Kljačkivský pohrozil stanným soudem.

Bandera sám byl tehdy v německém vězení a na rozhodnutích přímý vliv neměl — ačkoli jeho jméno celou organizaci i dnes definuje. Kljačkivskyj byl zabit v záloze NKVD v únoru 1945 nedaleko Rivne — tedy ještě před koncem války. Posmrtně byl povýšen na plukovníka UPA.

Co dělá volyňský masakr odlišným od klasického válečného zločinu spáchaného armádou, je role místního ukrajinského obyvatelstva. UPA sama o sobě nebyla tak velká, aby obsáhla celou Volyň najednou. Místo toho mobilizovala sousedy — v takzvaných sebeobranných rolnických oddílech, jejichž příslušníci nebyli vojáci UPA, ale místní ukrajinští rolníci.

Agitátoři čtyři dny před každým plánovaným útokem obcházeli ukrajinské vesnice. Pořádali shromáždění, přesvědčovali. Argumenty byly různé: Poláci jsou vaši nepřátelé. Polský majetek bude váš. Kdo nepomůže, bude považován za zrádce. Někteří Ukrajinci se přidali z přesvědčení. Jiní ze strachu. Jiní proto, že v prostředí totální války, kde vládlo násilí ze všech stran, se zdálo, že alternativa neexistuje.

Smíšené rodiny — manželství mezi Polákem a Ukrajinkou nebo Ukrajincem a Polkou — se ocitaly v obzvlášť hrůzné situaci. Ukrajinec byl někdy nucen zabít vlastní ženu nebo děti — nebo být zabit spolu s nimi. UPA totiž nezabíjela jen Poláky: zabíjela i Ukrajince, kteří odmítali spolupracovat nebo kteří Polákům pomáhali.

A přesto existují tisíce zdokumentovaných případů Ukrajinců, kteří Poláky ukrývali, varovali je před útoky, přijímali je do svých domovů i za cenu vlastního života. Polský historik Grzegorz Motyka v celé věci vidí analogii s tím, co Timothy Snyder popsal pro jiná místa v knize Krvavé země: násilí jako sociální nákaza, která se šíří prostředím bezpráví a beztrestnosti — ne jako výsledek kulturního kódu celého národa, ale jako produkt zcela konkrétních historických podmínek. Tuto část příběhu je pro úplné pochopení nutné vnímat vedle výčtu zločinů.

Zima 1942/1943 přinesla na Volyň první signály toho, co přijde. Izolované útoky na polské osady, vraždění osamělých rodin, vypalování stodol. OUN-B dostávala pod kontrolu stále více území, budovala zásobovací sítě, formovala bojové oddíly.

Dne 9. února 1943 přišel do vesnice Parośla Pierwsza — malé polské kolonie ve volyňských lesích — oddíl UPA čítající přibližně sto mužů. Přišli v noci. Do rána bylo mrtvých sto čtyřicet devět až sto sedmdesát tři obyvatel, pobiti byli sekerami a noži.

Nebyl to ještě ten velký masakr. Byl to začátek.