Článek
Praha, rok 1897. Devatenáctiletá Emilie Kittlová stojí před komisí Národního divadla a zpívá dvě árie z Carmen s takovým temperamentem, že jí ředitel František Adolf Šubert sarkasticky poradí, „aby se tolik nerozčilovala a brala raději studené sprchy“. K porotcům pak utrousí: „Nemá hlas.“
Emilie odejde. Zkusí Drážďany – odmítnou ji. Zkusí Theater des Westens v Berlíně – odmítnou ji a dodají, že nejenže nemá hlas, ale je i ošklivá.
Pak přijde do berlínské Dvorní opery. A zazpívá jako Santuzza v Mascagniho Sedlákovi kavalírovi.
Publikum vstane. Císař Vilém II. ji 10. září 1898 jmenuje prvním dramatickým sopránem berlínské Dvorní opery.
Emilie Kittlová přijme pseudonym Ema Destinnová, po manželích, kteří ji učili zpěv. Bude ji to stát dvacet let světové slávy – a pak vlast.
Kittlová z Kateřinské ulice
Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová se narodila 26. února 1878 v Praze na Novém Městě v domě č. 7 v Kateřinské ulici jako druhé z pěti dětí Emanuela Kittla, důlního podnikatele, majitele realit a kulturního mecenáše, a jeho ženy Jindřišky, která v mládí zpívala v opeře a studovala zpěv dokonce v Paříži. Dům byl místem čilého kulturního života – přátelé, hosté, hudba. Otec byl mecenášem v nejpřímějším slova smyslu: otevřel dveře umělcům a podporoval je, dokud to jeho jmění dovolovalo.
Emilie byla od dětství nadaná ve všem najednou a ve všem přehnaně. Malovala, psala básně a prózu, hrála na housle a v osmi letech měla svůj první houslový koncert – učil ji profesor Ferdinand Lachner, vychovatel a přítel rodiny. Jenže měla taky divoký temperament a podivuhodnou fantazii, jak si stěžovala matka. Sousedé si pamatovali, že prováděla alotrie doma i na ulici a v okolí byla pověstná.
Pak se zamilovala do cyklistického šampiona ze sousedství – a on ji opustil. Zhrzená Ema, nezvyklá na neúspěchy, se pokusila o sebevraždu skokem z pavlače. Naštěstí – pro ni i pro operu – bez úspěchu.
Rodiče ji nechali studovat zpěv u manželů Thomase a Marie Loewe-Destinn, zkušených pedagogů, kteří provozovali zázemí ve vídeňské tradici. Marii von Dreger Loewe-Destinn bývala mezzosopranistkou Dvorní opery ve Vídni, manžel byl kapelník a korepetitor. V mladé Emilii poznali mimořádný hlas a výjimečný herecký instinkt. Emilie studovala pilně – a od roku 1893 se zdokonalovala i v herectví v dramatické škole Národního divadla u herečky Otýlie Sklenářové-Malé.
Pak přišly tři odmítnutí. A pak Berlín.
Berlín: deset let a čtyřicet tři role
Za deset sezón v berlínské Dvorní opeře nastudovala Destinnová čtyřiačtyřicet rolí a zpívala 706 představení. To číslo mluví samo: průměrně sedmdesát vystoupení ročně, každé jiné, každé na špičkové mezinárodní úrovni.
Její hlas byl úkazem sám o sobě. Současníci ho popisovali jako dramatický soprán tmavší barvy, mimořádného rozsahu i výrazu – technicky čistý, pevný, dynamicky rozmanitý. Uměl vyjadřovat vroucnost, něhu, lítost i zlost, bojovnost i zlobu. Nebyl to hlas pro líbivé árie. Byl to hlas pro Carmen, pro Salome, pro Aidu – pro ženy, které nesou na scéně celý příběh.
Vilém II. ji zbožňoval natolik, že jí nařídil zpívat mu téměř denně jeho oblíbenou árii z Figarovy svatby. Zpívala Wagnerovy slavnosti v Bayreuthu v roce 1901, kde byla oslavována jako Senta v Bludném Holanďanovi. V roce 1904 zpívala světovou premiéru Leoncavallovy opery Roland z Berlína a německou premiéru Smetanova Dalibora. V roce 1906 zpívala v Berlíně světovou premiéru Straussovy Salome.
A ještě přidala Londýn: v roce 1905 debutovala v Covent Garden jako Madama Butterfly. Pásal se. Přidala Vídeň, Paříž, Mnichov.
Jméno Emmy Destinn – tak ji znali mezinárodně – znělo z operních plakátů po celé Evropě.
Caruso a premiéra, která měnila dějiny opery
V roce 1908 přišla nabídka z Metropolitní opery v New Yorku. Stálé angažmá. Největší operní scéna světa. Destinnová přijala – a zůstala osm sezon.
Hned v první sezoně zpívala po boku Enrica Carusa ve Verdiho Aidě pod taktovkou Artura Toscaniniho. Toscanini byl tehdy na vrcholu světové slávy a byl zvyklý vybírat si. Vybral si Destinnovou.
Ale největší okamžik přišel 10. prosince 1910. Premiéra Pucciniho opery Děvče ze zlatého Západu – La fanciulla del West. Opera psaná přímo pro Emu Destinnovou a Enrica Carusa. Puccini ji složil, Destinnová ji ztvárnila, Caruso zpíval. Dirigoval Toscanini. Sál byl narvaný. Newyorský tisk to nazval kulturní událostí roku. Bylo to poprvé, co Puccini psal roli přímo na míru konkrétní pěvkyni. A on ji psal pro Destinnovou.
Caruso byl ztělesněním italského temperamentu – výbušný, vášnivý, flirtující. Destinnová byla jeho protipólem: chladnější, soustředěnější, česky tvrdohlavá. Caruso ji obdivoval – možná víc než profesionálně. Ale Destinnová si jako životního partnera vybrala arabsko-francouzského barytonistu Dinh Gillyho, s nímž žila v dlouhodobém vztahu a který byl formálně ženatý s jinou. Na jednom představení, kdy Destinnová ve finální scéně vjela na scénu na koni, se zvíře splašilo – a Gilly skočil na pomoc. To byl jejich slavný příběh. Brzy se stal něčím víc.
Destinnová v Met zpívala celkem v jednadvaceti operách, skoro 250 představení. Prosadila uvedení Smetanovy Prodané nevěsty – v překladu Maxe Broda, pod taktovkou Gustava Mahlera, 19. února 1909. Amerika poprvé slyšela Smetanu. Byla to ona, kdo to zařídil.
Vydělávala pohádkové honoráře. Sbírala starožitnosti, drahokamy, kuriozity. A v roce 1914 si koupila zámek ve Stráži nad Nežárkou.
Vlastenka s tajnými dokumenty
Přišla válka. Gilly byl jako francouzský státní příslušník a záložní vojenský důstojník ze dne na den příslušníkem nepřátelské armády a podléhal internaci. Rakousko-uherské úřady přitom měly při určování místa internace volnou ruku – a pro lidi s majetkem a konexemi bylo běžné, že jim bylo jako místo určeno jejich vlastní sídlo místo tábora. Destinnová svého vlivu využila: Gilly nesměl opustit zámek a přišel tím o příjmy operního pěvce, ale alespoň neskončil za ostnatým drátem. Ema vycestovala do Ameriky ještě dvakrát, pokračovala v angažmá v Met. Ale myslela na domov. V listopadu 1915 jela z Ameriky přes Haag s poselstvím od českého odboje. Měla zprávy předat spojce v Haagu – nikdo se nepřihlásil. Předala je nakonec krajanům v Chicagu. V roce 1916 se rozhodla ukončit smlouvu v New Yorku a vrátit se natrvalo domů. Vezla tajné dokumenty.
Na hranici ji zastavila c. k. rakouská policie.
Za velezradu hrozil trest smrti. Destinnová se podařilo proklouznout – přesné okolnosti nejsou zcela jasné, zdroje se liší, zda dokumenty ukryla, nebo je prostě vůbec nenašli. Jisté je, že zachránila ji přímluva Viléma II. – nejmocnějšího člena jejího fanklubu, německého císaře, který jí za berlínská léta dlužil přinejmenším tolik, kolik ona jemu. Trest byl mírný: odebrání pasu, zákaz opustit Čechy, přísný dohled.
Zakázali jí i koncert v Praze, když se odvážila ozdobit šerpou v českých barvách.
Ema Destinnová, nejslavnější česká pěvkyně světa, skončila v domácím vězení na jihočeském zámku.
Stráž nad Nežárkou: kostlivec a rybářský prut
Zámek ve Stráži byl divný dům pro divnou ženu.
Ema Destinnová sbírala celý život věci, které ji fascinovaly bez ohledu na to, co si o tom ostatní mysleli. Shromáždila oltář z lidských lebek a kostí. V ložnici ji vévodila rakev s kostlivcem, kterého familiárně přezdívala Ivánek – přivezla si ho ze svých cest. Oblíbenou barvou byla celý život černá: černé postele, černý nábytek, černé záclony. Pořádala spiritistické seance; věštírna v hradní věži nad hladomornou byla zařízena přesně podle jejích představ. Sbírala napoleoniku – celý pokoj byl zasvěcen Napoleonovi. Sbírala starožitnosti, kuriozity, drahé šperky, porcelán.
A nechala se tetovat. Klavírní virtuos Arthur Rubinstein, který ji navštívil, si do deníku zapsal: „Opravdu jsem se lekl, když jsem viděl tetovanou barevnou hlavu hroznýše, který jí oplétal nohu od kotníku až nahoru po stehno – a potřeboval jsem hezkou chvíli, abych se vzpamatoval.“ Jiný zdroj z té doby popisuje lví hlavu na stehně a hada vinoucího se po holenní kosti. Destinnová byla jednou z prvních žen v Čechách, která nosila tetování – a to taková, jaká snad nečekal nikdo.
Zároveň z internace dělala, co mohla. Vstoupila do vlasteneckého spolku ve Stráži nad Nežárkou. Režírovala místní ochotníky. Psala hry, básně, romány. V roce 1917 složila cyklus písní Zahrada srdce. Finančně podporovala rodiny přátel internovaných jako nepřátelé monarchie.
Tajnou chodbou z ložnice – vedla přes točité schodiště pod zámek k řece Nežárce – chodila v noci rybařit. Milovala rybaření s téměř meditační vášní. V parku nedalekého Stříbřece stojí dodnes monumentální dub, pod kterým sedávala s prutem. Místní mu říkají Dub Emy Destinnové.
Na první velký koncert v zámeckém sále v roce 1918 přijelo pět set hostů z celého kraje. Všichni věděli, co to znamená, když Ema Destinnová zpívá za války Smetanu a Dvořáka.
Konec války a konec slávy
V roce 1918 se Destinnová vrátila na české scény. A na každém koncertě, v každém divadle, zpívala na závěr Kde domov můj. Hlasitě. Bez omluvy. Jako manifest.
Po válce se pokusila navázat na předválečnou kariéru. Vrátila se do Met na jednu sezónu, projela Kalifornii, uskutečnila dvacet koncertů. Ale svět se mezitím změnil. Nastoupila nová generace pěvkyň. Hlas Destinnové, kdysi bezchybný, začínal pod tlakem let a nemocí ukazovat první trhliny. V Londýně hostovala ještě jedenáctkrát, naposledy v roce 1928 u příležitosti desátého výročí vzniku Československa.
Pak složila ruce.
„Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti,“ říkávala. A dobrovolně odešla – v roce 1926 se rozloučila turné po dvaceti městech Československa.
Zámek mezitím požíral, co vydělala. Byl nesmírně drahý na údržbu, přikupovala k němu mlýn, vilu, rybníky, pivovar a lihovar. Válka přerušila smlouvy a příjmy, Destinnová nikdy nepřestala utrácet jako v době největší slávy. Sbírky prodávala na úhradu dluhů, a stávalo se to od roku 1923 soustavně.
V roce 1923 se provdala za o dvacet let mladšího nadporučíka letectva Josefa Halsbacha. Manželství zkrachovalo brzy. Zůstala na zámku, učila zpěv a rybařila.
V roce 1925 ji navštívil prezident T. G. Masaryk.
České Budějovice, leden 1930
28. ledna 1930. Ema Destinnová podstoupila v Českých Budějovicích operaci očí. Během zákroku se prudce zhoršil její zdravotní stav – mozková mrtvice. Převezli ji do nemocnice, ale bylo pozdě. Večer zemřela. Bylo jí 51 let.
Na posledním rozloučení na Slavíně Vyšehradského hřbitova přišly davy. Pohřbena je mezi básníky a malíři. Přání být pohřbena v parku svého milovaného zámku se jí nesplnilo.
Na strážském zámku zůstaly sbírky – nebo to, co z nich zbylo po splacení dluhů. Pianino z hudebního salónu. Kostýmy. Lovecký nábytek z paroží. Rakev s Ivánkem. Rybářský prut a lístek s povolením rybolovu – je vystavený dodnes v Muzeu Jindřichohradecka, vedle ložnicového nábytku a divadelních rekvizit.
Po Emě Destinnové je pojmenována planetka č. 6583, objevená v Kleti. Její tvář zdobí českou dvoutisícovou bankovku. V Berlíně, kde začala, si ji pamatují jako jednu z největších primadon, jaké kdy Dvorní opera měla. Puccini pro ni napsal roli přímo na tělo.
A Národní divadlo, které ji kdysi s posměchem odmítlo, ji označuje za svou čestnou členku.
Zdroje:
Ostře sledovaná diva Ema: Odmítla Carusa i hvězdný život v USA
Reflex.cz, 19. února 2022
Dostupné z: https://www.reflex.cz/clanek/historie/111745/ostre-sledovana-diva-ema-odmitla-carusa-i-hvezdny-zivot-v-usa-a-vratila-se-do-cech-kde-ji-hrozil-trest-smrti.html
Je ošklivá a neumí zpívat. Příběh Emy Destinnové
Vlasta.cz
Dostupné z: https://www.vlasta.cz/celebrity/ema-destinnova-stat-se-nebeskou-hvezdou/
Destinnovou miloval Caruso i Puccini
E15.cz
Dostupné z: https://www.e15.cz/magazin/destinnovou-miloval-caruso-i-puccini-davala-ale-prednost-kostlivci-849071
11 věcí, které jste možná nevěděli o světoznámé operní pěvkyni Emě Destinnové
Dostupné z: https://casjenprome.cz/rubrika/inspirace/11-veci-ktere-jste-mozna-nevedeli-o-eme-destinnove/
DESTINNOVÁ Ema 1878–1930 – Biografický slovník českých zemí
Historický ústav AV ČR
Dostupné z: https://biography.hiu.cas.cz/wiki/DESTINNOV%C3%81_Ema_1878%E2%80%931930
Ema Destinnová – Encyklopedie Prahy 2
Dostupné z: https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/566-ema-destinnova
Femme fatale Ema Destinnová na zámku ve Stráži nad Nežárkou
Průvodce Strážskem
Dostupné z: https://www.pruvodce-strazskem.cz/l/femme-fatale-ema-destinnova-na-zamku-ve-strazi-nad-nezarkou/
Ema Destinnová – Wikipedie
Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ema_Destinnov%C3%A1
