Prvního září 1939 začala válka. V protektorátu ten den zatýkali a jeden vlak s dětmi nikdy neodjel

Rozkaz přišel do Prahy ještě předchozího dne. Dálnopis z berlínské centrály dorazil úřadovnám gestapa 31. srpna 1939 kolem osmé hodiny večer.

Znamenalo to, že když se druhého dne ráno na druhém konci Německa rozjela válka, v protektorátu už byly připravené seznamy. Nešlo o reakci na vypuknutí války. Bylo to naplánované na týž den.

Zatýkací akce se jmenovala Albrecht I., v němčině Albrecht der Erste, a jejím účelem nebylo nikoho vyšetřit. Účelem bylo zastrašit obyvatelstvo protektorátu, aby se nepokusilo proti válce vystoupit. Hlavní vlna proběhla v prvních dvou dnech září a dozvuky měla ještě do polovice měsíce.

Provádělo ji gestapo společně s jednotkami SS, tentokrát už bez pomoci českého policejního aparátu. Zatýkali komunisty, sociální demokraty, legionáře, ale i lidi, kteří s politikou neměli nic společného: učitele, profesory, lékaře, kněze, představitele kulturního a veřejného života. Mezi zadrženými byl publicista Ferdinand Peroutka i kněz Josef Plojhar.

Na přípravě seznamů se podíleli kolaboranti z Vlajky a dalších českých fašistických organizací, kteří té příležitosti využili k likvidaci svých osobních a politických odpůrců. Důsledek byl místy absurdní: zatýkáni byli i příslušníci protektorátních institucí, tedy Národního souručenství a Vládního vojska. Aparát fungoval podle seznamů a seznamy psali lidé, kteří si vyřizovali účty.

Kolik jich bylo, se přesně nezjistí. Zpráva ministerstva vnitra z 29. září 1939 uvádí 1247 osob, z nichž 164 bylo propuštěno a 1083 zůstalo ve vazbě, ale protektorátní úřady přesnou statistiku vést nemohly a jiné odhady mluví o dvou až třech tisících. Menší část zadržených, uvádí se sto deset až sto šedesát osob, převážně staré a nemocné, pustili hned.

V noci z 8. na 9. září 1939 přijela k brněnskému Špilberku kolona nákladních automobilů pro ty ze zatčených, kteří byli určeni k transportu do koncentračního tábora. Těsně před odjezdem se k nim připojili zadržení z Jihlavy, Třebíče a Třešti.

Kolona zastavila u vchodu bývalého pátého nástupiště brněnského nádraží. Ve stejnou dobu přijely autobusy se zatčenými ze Štěpánova u Olomouce. Vlak se vydal přes Adamov, Blansko a Českou Třebovou bez jediné zastávky do Prahy, kde k němu připojili vagony se zatčenými z hlavního města, a pak jel přes Plzeň na Mnichov a do Dachau.

Ještě v průběhu září je převezli do Buchenwaldu, kde byli drženi jako rukojmí. Přiznali jim status zvláštních, někdy uváděno čestných vězňů, což v podmínkách koncentračního tábora neznamenalo nic. Asi polovinu později propustili. Řada z nich tam zůstala roky, někteří až do konce války, a nemálo se jich nevrátilo.

Na pomoc rodinám přijala protektorátní vláda opatření: rodinám státních úředníků se dál vyplácel služební plat, rodiny ostatních zatčených měly dostávat příspěvky z veřejných prostředků. O jednotnou intervenci u německých úřadů za propuštění zadržených se vláda až na dílčí pokusy nepokusila.

Od 14. března 1939, tedy od předvečera okupace, odjížděly z Prahy vlaky s dětmi. Ten první odvezl asi dvacet dětí. Do začátku srpna se podařilo vypravit osm transportů a zachránit 669 dětí, převážně židovských.

Devátý transport měl být největší. Mělo v něm odjet dvě stě padesát dětí a datum odjezdu bylo 1. září 1939.

Neodjel.

Tady je potřeba jednu věc upřesnit, protože se o ní píše často a špatně. Rozšířená verze tvrdí, že vlak s dětmi na nádraží stál, nacisté ho zrušili a poslali zpátky. Doložené je něco jiného a prostšího: transport už z protektorátu nevyjel. Obraz nastoupeného vlaku, který se otáčí, se opírá o vyprávění, ne o pramen.

Upřesnit se hodí i druhá věc. Ta akce nebyla dílem jednoho muže. Nicholas Winton působil v Praze jen do 21. ledna 1939 a dál pracoval z Británie, kde sháněl pro děti umístění a povolení ke vstupu do země; v Praze ho zastoupili Trevor Chadwick a A. E. Guthrieová a na organizaci se podílely Doreen Warrinerová, Beatrice Wellingtonová a Britský výbor pro uprchlíky z Československa. Winton pravděpodobně nikdy žádné dítě na nádraží osobně nedoprovázel. Že se z kolektivní operace stal jeden příběh s jedním jménem, je věc pozdější, ne tehdejší.

Na Wintonově podílu to neubírá nic. Devátý vlak označil za nejsmutnější okamžik svého života.

Jeden z jeho zachráněných, Thomas Graumann, později vzpomínal, že když v srpnu 1939 odjížděl, nikdo netušil, že je to poslední vlak. Jeho malý bratr byl nemocný a řekli mu, ať zůstane doma, uzdraví se a pojede příští měsíc. Příští vlak už nejel. Z Graumannovy rodiny, která zůstala v Československu, nepřežil nikdo.

O dvě léta později připadlo na 1. září něco jiného.

V Berlíně bylo 1. září 1941 vydáno policejní nařízení o označování Židů, platné pro území Říše i protektorátu Čechy a Morava, s účinností od 19. září. Stálo v něm, že Židům, kteří dovršili šestý rok života, je zakázáno „ukazovati se na veřejnosti bez židovské hvězdy“.

Nařízení určovalo i podobu. Šesticípá hvězda velikosti dlaně, ze žluté látky, černě vytažená, s černým nápisem Jude, viditelně a pevně přišitá na levé náprsní straně oděvu. Nosit se musela na svrchním i spodním odění, na saku, svetru i vestě. Za nenošení hrozila pokuta do sto padesáti marek nebo šest týdnů vězení, ve skutečnosti ovšem cokoli až po smrt, protože rozhodovalo gestapo.

Zpráva se do českých novin dostala 12. září prostřednictvím ČTK a protektorátní tisk ji následující dny komentoval. Deník Venkov při té příležitosti důrazně upozorňoval na to, že je hluboký rozdíl mezi žlutým kolečkem, jímž byli Židé označováni ve středověku, a touto žlutou šesticípou hvězdou nového věku.

Ta věta se dá číst dvěma způsoby a ani jeden není dobrý.

U té věkové hranice se ještě chvíli zdržme, protože šestý rok života není libovolné číslo. Je to věk, kdy dítě jde do první třídy.

Jenže židovské dítě, které mělo v září 1941 začít chodit do školy, do školy jít nemohlo. Výnosem ministerstva školství z 22. září 1939 bylo židovským dětem zakázáno navštěvovat školy s německým vyučovacím jazykem, a to nejen střední, ale i obecné. Výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze 7. srpna 1940 byli židovští žáci vyloučeni ze všech škol s českým vyučovacím jazykem. Od školního roku 1940/1941 tak mohli chodit už jen do škol zřizovaných židovskými obcemi: v Praze do školy v Jáchymově ulici, které se říkalo Jáchymka, dále na židovské gymnázium v Brně a do židovské školy v Moravské Ostravě.

Tři školy pro celý protektorát. V říjnu 1940 v protektorátu žilo 5 484 židovských dětí, na které se vztahovala povinná školní docházka, a kapacita existujících židovských škol postačovala sotva pro třetinu z nich. Ostatní byly odkázané na soukromou domácí výuku nebo na takzvané vzdělávací kroužky, tedy na jednu místnost v cizím bytě, který už tak obývalo několik rodin.

Ve třídách, které fungovaly, se sedělo v přeplněných lavicích, chyběly učebnice a žáci i učitelé v průběhu roku mizeli a přicházeli, protože jedni odjížděli transportem a druzí se přistěhovali z míst, která už byla vyklizená. Většina těch, kdo na tu školu později vzpomínali, ji přesto popisuje jako útočiště.

Skončilo to 27. července 1942, kdy výnosem ministra školství Emanuela Moravce bylo vzdělávání židovských dětí v protektorátu zakázáno úplně.

Šestileté dítě tedy v září 1941 dostalo na kabát hvězdu velikosti dlaně, se kterou se nesmělo ukázat na veřejnosti, a se dvěma třetinovou pravděpodobností nemělo kam s ní jít, protože školu pro ně nikdo neměl. Za necelý rok už neměla kam jít ani ta třetina.

O tři roky později se totéž datum vrátilo znovu, a tentokrát se to lidí, kterých se to týkalo, dozvěděli z novin.

Sezona 1944/1945 se v českých divadlech pečlivě chystala až do konce srpna. Pak 31. srpna 1944 vyšla na titulních stranách všech novin zpráva ČTK pod titulkem Provedení totálního válečného nasazení v autonomní kulturní oblasti. Stálo v ní, že počínajíc 1. zářím budou bezvýjimečně a až do odvolání zavřena všechna divadla, varieté a kabarety a že se zakazují i ochotnická představení.

Divadelníci o tom předem nevěděli. V Národním divadle stihly oba soubory v té velmi krátké sezoně odehrát dohromady dvaačtyřicet představení, než rozhodnutí přišlo. Většina uměleckých i neuměleckých zaměstnanců pak byla nasazena do fabrik a podniků pracujících pro válečný průmysl. Herci, jevištní technici, garderobiérky i nápovědy se stali disponibilní pracovní silou.

A tady je ta ozvěna. V roce 1939 přišel dálnopis 31. srpna večer a akce se rozjela 1. září. V roce 1944 vyšla zpráva 31. srpna v novinách a opatření platilo od 1. září. Dvakrát tentýž rozestup a dvakrát nástroj datovaný na den, kdy měla začít sezona.

Dvě stě padesát dětí z devátého transportu mělo v září 1939 začít chodit do školy v Anglii.

Zůstaly tady. Většina z nich nepřežila. Jejich jména jsou částečně známá, protože seznamy transportů se dochovaly, což je jediná dobrá zpráva v celém tomto odstavci.

Včera začal školní rok. Je to obyčejné datum, u kterého by nikdo nehledal nic zvláštního, a právě to je na něm to podstatné. Aparát, který v roce 1939 rozesílal dálnopisy, v roce 1941 nařizoval, jak má být přišitá hvězda, a v roce 1944 zavíral divadla v den, kdy měla začít sezona, si za svá data vybíral obyčejné dny. Dny, kdy se něco začíná.