Novinář, který přežil koncentrák, ale zlomila ho emigrace: Poslední léta Ferdinanda Peroutky

Je dubnová neděle roku 1945. Americká 45. pěší divize vtrhla do koncentračního tábora Dachau a vojáci stojí před hororem – třicet tisíc zubožených vězňů, mrtvoly všude kolem, pach smrti. Mezi těmi, kdo přežil, je padesátiletý český novinář Ferdinand Peroutka. Strávil zde celou válku. Má před sebou třicet tři let života. Mělo to být vítězství. Stalo se to příběhem dvou porážek.

Ferdinand Peroutka se narodil 6. února 1895 v Praze do rodiny inspektora státních drah. V roce 1905 začal studovat gymnázium, ale krátce před maturitou školu opustil. Nevydržel. Začal pracovat jako výtvarný referent časopisu Čas. Před první světovou válkou se ukrýval v Rakousku a Německu, nakonec byl pro zdravotní nezpůsobilost vojenské služby zproštěn.

V letech 1919–1923 pracoval jako šéfredaktor deníku Tribuna. Pak v roce 1924 přišel zlom. S finanční pomocí prezidenta T.G. Masaryka založil týdeník Přítomnost. Stal se jejím šéfredaktorem a zároveň politickým redaktorem Lidových novin, kde jeho kolegou byl Karel Čapek. Oba byli dobří přátelé.

Peroutka patřil k tzv. pátečníkům – intelektuální elitě první republiky, která se každý pátek scházela u Karla Čapka. Seděli tam T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Karel Čapek, Josef Čapek, Eduard Bass. Peroutka mezi nimi nebyl výraznou osobností jako Karel Čapek, ale jeho texty měly váhu. Byl považován za nejvýznamnějšího představitele české demokratické žurnalistiky.

První manželství s Marií Bienenfeldovou, s níž měl dceru Evu, skončilo rozvodem koncem dvacátých let. V roce 1932 se oženil s Marií Hůlkovou. Svazek však nepatřil k nejšťastnějším – manželka trpěla táhlou, stále se zhoršující chorobou.

Patnáctého března 1939 vstoupil wehrmacht do Prahy. Nacisté zahájili tzv. Gitteraktion – akci mřížka. Zatýkali přední představitele české inteligence, politických stran, všechny, kdo by mohli organizovat odpor. Ferdinand Peroutka byl mezi prvními.

Po několika dnech byl propuštěn. Nacisté si možná mysleli, že ho budou moci využít. Směl dokonce dál vydávat Přítomnost – ovšem pod tvrdou cenzurou. Publikoval kresby z cyklu Ve stínu fašismu. Psal texty, které mohly vzbuzovat polemiku, ale nikdy nepřekročil hranici ke kolaboraci.

V roce 1939 ke svým padesátým narozeninám Adolfa Hitlera napsal text Dynamický život. Uznal v něm vůdcovu moc, ale razantně odmítl, že by se k němu měli Češi přidat. Jak později sám přiznal, podepsal si tím „pozvánku“ do koncentračního tábora.

První září 1939. Německý útok na Polsko. V Protektorátu startuje akce Albrecht I. – preventivní zatýkání tisíců „nepřátel nacismu“. Mezi nimi malíř Josef Čapek, spisovatel Karel Poláček, malíř Emil Filla, pražský primátor Petr Zenkl.

A Ferdinand Peroutka.

Tentokrát už není propuštěn. Nejprve Pankrác, pak Dachau, pak Buchenwald. Číslo v evidenci. Přestal být novinář, spisovatel, šéfredaktor. Stal se vězněm.

Šest let. Celou válku.

V květnu 1944 byl Ferdinand Peroutka z koncentračního tábora převezen do pražské úřadovny gestapa. Komisař Horpaschek mu předložil nabídku: mohl by se vrátit k novinářské práci. Psal by v duchu protektorátního zadání, ale byl by na svobodě. Mohl by vést Přítomnost – ovšem protektorátní Přítomnost.

Peroutka odmítl.

Gestapák Horpaschek napsal do zprávy: „Propuštění Peroutky z vězení by bylo nemoudré vzhledem k tomu, že jsou zde obavy, že by se jeho propuštění nemuselo vyplatit. Proto navrhuji vyčkat s propuštěním Peroutky do doby, než nastane lepší politická situace.“

Peroutka se vrátil do Buchenwaldu. „Lepší politická situace“ nastala až s koncem války.

„Byl vězněn jako reprezentant první republiky,“ říká historik Martin Groman. „Nikoliv jako novinář, ale jako demokrat.“

Devětadvacátého dubna 1945 dorazily do Dachau americké jednotky. Našly více než třicet tisíc zubožených vězňů. Ferdinand Peroutka mezi nimi. Bylo mu padesát let.

Vrátil se do Prahy. Stal se šéfredaktorem Svobodných novin (pod tímto názvem vycházely předválečné Lidové noviny) a týdeníku Dnešek. Psal divadelní hry, román Oblak a valčík. Byl členem Prozatímního národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou.

Po válce začal vztah s Jaroslavou Fenclovou, zvanou Slávka – kamarádkou jeho dcery Evy. Bylo jí dvacet tři let, jemu padesát. Utvořilo se mezi nimi hluboké pouto. Odmítal se však rozvést s nemocnou manželkou.

A pak přišel únor 1948.

Třináctého února 1948 Klement Gottwald provedl komunistický puč. Ferdinand Peroutka pochopil, že svobodné Československo je definitivně minulostí. Komunisty jeho otevřené články dráždily. Dalo se očekávat, že nepohodlného publicistu brzy uvězní. Podruhé.

Rozhodl se k útěku. Odjet měl spolu s vážně nemocnou manželkou Marií, manželi Jiránkovými a mladou sekretářkou Slávkou, s níž udržoval poměr.

Devětadvacátého dubna 1948 – přesně tři roky po osvobození Dachau – přijeli ukryti ve stěhovacím voze do Klatov. Odtamtud pokračovali blíž k hranicím, kde měl čekat smluvený převaděč. První noc se skupina rozdělila – Peroutka s manželkou přešli hranice úspěšně. Druhý den měli přejít ostatní včetně Slávky.

Namísto svobodného světa Slávka skončila ve spárech Státní bezpečnosti.

Ferdinand Peroutka odcestoval z Německa do Londýna, stáhl se do naprosté izolace a ztratil chuť do života. Týdny ubíhaly a deprese se prohlubovaly.

„To víš, že bych se rád choval jinak, ale nemohu,“ psal svému příteli Karlu Steinbachovi, osobnímu lékaři Karla Čapka, 24. srpna 1948. „Nezapomínej na mých posledních deset let, nebyl to žert a možná, že se teď ve mně vybíjejí následky celé té doby. To, že Slávka zůstala tam, mne skoro zničilo.“

„Češi mi píší ze všech stran a posílají ke mně deputace, abych se ujal vedení emigrace. A mne to všechno přitom ani nezajímá a nikdo neví, že jsem úplně neschopen. Měl jsem napsat článek pro News Chronicle, osm set slov. V Praze by mi to bylo trvalo hodinu. Víš, že jsem nad tím seděl tři dny a pak jsem jim vzkázal, aby se nezlobili, že nemohu? Z toho vidíš, jak to se mnou je, jaký jsem to pěkný vůdce…“

Někteří potvrzovali, že churavějící prezident Edvard Beneš v Sezimově Ústí zmiňoval Ferdinanda Peroutku jako možného vůdce protikomunistického zahraničního odboje. Cenil si jeho analytického myšlení, objektivity a nadstranickosti. Zadržení Slávky to zhatilo.

Na svou životní lásku musel Peroutka čekat až do října 1948. Slávka mezitím strávila měsíce pod kontrolou Státní bezpečnosti. Až díky lsti a fingovanému sňatku s britským občanem Cecilem Dee se jí podařilo získat povolení k vycestování.

Konečně se shledali. Manželka Marie však tropila žárlivé scény a emigrantská komunita si škodolibě šuškala o skandálu.

V roce 1950 odcestoval Peroutka se Slávkou do USA. Stal se ředitelem československé redakce Rádia Svobodná Evropa. Marie Peroutková zemřela v roce 1953. Teprve poté mohl novinář pojmout Slávku za choť. Vzali se v roce 1955.

Ale něco se zlomilo.

Peroutka odmítl uznat, že by stejně skončil ve vězení, takže emigrace byla správná volba. Nedokázal se radovat z toho, že neskončil v Leopoldově nebo na oprátce jako Milada Horáková. Trpěl těžkými depresemi, které zřejmě průběh jeho nemoci jen urychlily.

„On už prostě nemluvil,“ vzpomínala Slávka. Poslední roky prakticky se Slávkou vůbec nekomunikoval. Některé měsíce s ní nepromluvil ani slovo.

V 70. letech jeho vliv ve Svobodné Evropě slábl. „Nastoupili noví šéfové, které nezajímalo, co píše, protože je zajímaly jen cifry, ne obsah,“ říkala Slávka.

Nedokázal se prosadit jako literát. V exilu strávila Slávka 42 let, ale – jak sama říkala – vždy se cítila být Čechoslovačkou.

V roce 1978 se Peroutkův stav rychle zhoršoval. Domníval se, že má nemocné srdce, nakonec se však ukázalo, že má rakovinu plic ve velmi pokročilém stadiu.

Dvacátého dubna 1978 v New Yorku umíral. Seděl u něho nejstarší kamarád, spolužák z gymnázia a lékař Karel Steinbach.

„Neočekávaně se jeho stav na chvíli zlepšil,“ píše Steinbach v knize Muž přítomnosti. „Otevřel oči, poznal mě a chtěl něco říci. Přiklonil jsem se k němu blíž. Slyšel jsem slova: ‚Ty víš, že jsem byl k odchodu vlastně přemluven, všichni přátelé na mne naléhali, ty také – poprvé jsem udělal něco jiného, než kam mne vedl instinkt – a za trest jsem ztratil tebe, to nejlepší, co jsem kdy v životě měl.‘“

Mluvil o Slávce.

Ferdinand Peroutka zemřel v New Yorku. Bylo mu třiaosmdesát let. Za první republiky byl symbolem demokratické žurnalistiky. Nacisty strávil šest let v koncentračním táboře. Odmítl vést protektorátní noviny. Přežil.

Pak přišla komunistická diktatura. Musel uprchnout podruhé. A ten druhý útěk ho zlomil.

Slávka Peroutková se dožila pětadevadesáti let. Zemřela v roce 2017 v Praze. Po listopadu 1989 se vrátila do vlasti. Byla vždy proamerická – „Amerika byla moje teta, ale matka nikoliv,“ říkala.

Strávila s Ferdinandem Peroutkou třicet tři let. Kvůli němu opustila rodinu, přešla hranice, prošla výslechy StB, fingovala svatbu s cizincem. Strávila s ním půl života mimo domov. Nedokázal jí to vrátit. Poslední roky s ní nemluvil.

„Paní Peroutková to vysvětlovala tím, že nebyl zvyklý na sebe upozorňovat, protože po celý život v Praze k němu pozornost přicházela sama,“ říká historik Karel Hvížďala.

Ve středu 23. srpna 2017 měla pohřeb v Ústřední obřadní síni na Olšanech.

Ferdinand Peroutka přežil koncentrační tábory. Nepřežil emigraci. Jeho příběh není o vítězství demokracie nad totalitou. Je o muži, kterého totalita zlomila dvakrát – napoprvé ho uvěznila na šest let, napodruhé ho vyhnala z vlasti a vzala mu hlasivky.

„Týž článek je schopen připravit svému autoru dvojí osud,“ napsal kdysi Peroutka. „Nejdříve mu ho přečte komisař gestapa jako hlavní důkaz, proč autor musí zůstat doživotně v koncentračním táboře, a potom, po revoluci, ho cituje jiný český novinář, patrně na důkaz, že autor se chtěl zalichotit Němcům. Jak je možno tak lhát a nestydět se?“

První republika ho oslavovala. Nacisti ho uvěznili. Komunisté ho vyhnali. Smrt ho našla v cizině, kde marně čekal, že se vrátí domů.

Zdroje: